Před 60. lety, 18. května 1945, zemřel jeden z našich nejvýznamnějších muzikologů, estetik, historik, profesor brněnské Masarykovy univerzity Vladimír Helfert (narozen 24. 3. 1886). Patří bohužel k těm méně vzpomínaným vědcům, vysokoškolským učitelům, kteří zaplatili za své přesvědčení, za svůj politický názor nejvyšší cenu.
14. listopadu 1939 byl na akademické půdě Brněnské univerzity zatčen gestapem. Prošel Špilberkem, Kaunicovými kolejemi, Vratislavskou věznicí. Vrací se na smrt nemocný, aby se v ilegálních podmínkách znovu pokusil o vědeckou práci. Je však znovu zatčen. Dočká se v Terezíně v cele smrti osvobození, vidí ještě svobodnou Prahu. Umírá 18. května v nemocnici na Bulovce.
Jeho smrt má samozřejmě rozměr osobně lidský, ale zároveň i rozměr společenský. Právě v době své persekuce si uvědomoval, že stojí na prahu životní etapy, kdy by mohl zúročit všechno to nastřádané, vycházející z poctivé vědecké práce, stejně jako to lidsky prožité. Uvědomoval si, jak je právě jeho vědní disciplína pevně vázána na schopnost prožívat, jak toto poznání a pochopení světa je pro estetika - muzikologa důležité. Až dojemně na nás působí víc než 10 hustě popsaných stran nazvaných Moje literární plány, datovaných 11. 1. 1942 v nemocnici ve Wohlau. V době, kdy byl nemocen, přesto doufal, že se mu podaří relativně klidně pracovat. Bod za bodem si vytyčuje svůj nesmírně široký pracovní program. Vyznává se zde ze své lásky k vědě, která je mu hlavním smyslem života. O to tragičtěji pak působí reálný stav věcí. Jeho další zatčení a ztráta posledních zbytků sil. Program nemohl být naplněn.
Každý takový příběh v nás otevírá otázky, o kterých historici tvrdí, že jsou špatně kladené, že jsou nehistorické - ahistorické. Mohli bychom je shrnout do jedné: Co by bylo, kdyby? Přesto, i s tímto vědomím, se jich nechceme zbavit, nechceme je obejít, mnohdy to ani není možné. K nim patří také otázky týkající se vědeckého, kulturně- politického i lidského odkazu Vladimíra Helferta.Co by všechno ještě napsal, vytvořil, kdyby mu bylo dopřáno delší čas pobýt na tomto světě, jaké práce odborné, vědecké mohly vzniknout, "kdyby"?
Uvědomuji si však, že naše úvaha je vlastně v tomto smyslu a v tomto případě poněkud zcestná. Vždyť kdybychom neznali obsáhlý Helfertův pracovní plán z roku 1942, který se nemohl uskutečnit, považovali bychom jeho dílo za celistvé, obsáhlé, tedy za žádný fragment, a to doslova na všech frontách. Estetické, hudebně-historické, kulturně-politické, organizační, popularizační, pedagogické. Pokusme se tedy v několika řádcích zrekapitulovat význam této dnes bohužel opomíjené osobnosti.
Vstup Vladimíra Helferta do vědeckého života byl podpořen bohatým a širokým studiem jak na Karlově, tak i na Humboldtově univerzitě v Berlíně. Šíře jeho vědecké orientace daleko překračovala jen vzdělání muzikologické. Velmi silně, a to především metodologicky, byl ovlivněn Gollovou pražskou historickou školou, stejně jako tradicí estetického myšlení Otakara Hostinského a především Zdeňka Nejedlého. Vědecká i pedagogická kariéra Vladimíra Helferta je spojena s Brnem. V roce 1921 se habilituje jako docent pro hudebně vědecké obory na filozofické fakultě Masarykovy univerzity, v r. 1926 je jmenován jejím mimořádným profesorem, v roce 1931 jejím řádným profesorem. Podílí se i na práci Moravského muzea v Brně. Po smrti Leoše Janáčka se ujímá předsednictví moravskoslezského výboru Ústavu pro lidovou píseň a zakládá Janáčkovu společnost spolu s archivem. Pro jeho orientaci obecně-esteticky metodologickou je důležité také jeho členství v pražském linguistickém kroužku.
Základním tématem Helferta jako historika hudby je doba barokní a klasická, zde publikuje velkou řadu studií. Monograficky jsou v centru jeho zájmu takové osobnosti jako Bedřich Smetana, ze soudobé hudby Leoš Janáček. Mimo centrum Helfertova zájmu není ani hudební výchova, kterou chápe v souvislostech obecně estetických. Jeho práce hudebně kritická je spojena se spolupráci s časopisem Hudební rozhledy a především s levicově orientovaným Indexem (listem pro kulturní politiku) vycházejícím v Brně a Olomouci, který rediguje od 5. ročníku, tedy roku 1933 spolu s Bedřichem Václavkem, Bohuslavem Fuchsem, J. L. Fischerem a Jiřím Mahenem. Zde se Helfertova témata rozšiřují o další problematiku, kterou bychom stručně mohli charakterizovat jako kulturně-politickou. Helfert se tak připojil k družině levicových intelektuálů, kteří pociťovali celoživotní potřebu propojení své vědecké práce se svým filozofickým a ideovým, ve svých důsledcích politickým přesvědčením.
Jak příznačný pro tuto Helfertovu orientaci, jeho potřebu aktivního propojení světa vědy se světem reálně politickým, je text předmluvy k monografii o Leoši Janáčkovi, která vyšla v roce 1939. V roce Helfertova zatčení přímo z místností rektorátu Brněnské univerzity.
"Opuštěni přáteli, drásáni odpůrci a těmi, kteří se k nim přidružili, aby kořistili z našeho neštěstí, rozhlížíme se po své minulosti a přítomnosti, abychom tam hledali ty pevné opory našeho národního bytí, na nichž bychom dnes mohli budovat svůj příští národní život... A tu ve zmatku ohrožených a tupených základních mravních hodnot, na nichž rostla evropská vzdělanost a na nichž jsme i my vystavěli svůj národní a individuální život, ční jedna opora neotřesena jako pevný sloup, kolem něhož vyroste obnovená budova našeho národního bytu: naše národní kultura, naše hudba, naše literatura, naše umění. Tyto hodnoty nás nikdy nezklamaly a tyto hodnoty také nás vždy chránily, i v dobách pro náš národ ještě mnohem bezútěšnějších. Naše území lze násilím a přesilou zmenšit. Ale tvůrčího ducha českého nelze umlčet. Neboť tato síla se napájí a věčně obnovuje ze stále svěžího a nevyčerpatelného pramene - ze zdroje našeho lidu."
Autor: Věra Beranová
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |