ČESKÉ OSVÍCENSTVÍ Josefa Haubelta (vydané tentokrát nakladatelstvím Rodiče, Praha 2004, 608 stran) poprvé vyšlo už před osmnácti lety. Autor je pro nové vydání nyní podstatně přepracoval: rozšířil je, přidal porůznu osm kapitol (po dvou do první a třetí části, jednu do druhé, tři do poslední), všecky čtyři části opatřil novými, lapidárnějšími názvy, první dvě části teď tvoří první díl knihy pojmenovaný Oddělit světlo od tmy, z dalších dvou se stal díl druhý, jehož základní myšlenku vyjadřuje nadpis Odvahu přemýšlet! Některé kapitoly zase přejmenoval, tak kapitola Tragédie Valeriána Magniho se nyní jmenuje Velká část království, téměř všichni, z kapitoly Šlechtický vulkanista se stala kapitola Jako dobrý potomek Slovanů. Vůbec nejde o nějaké kosmetické úpravy nebo dokonce o posun směrem k beletrizaci. Všecka obrazná pojmenování jsou citáty nebo parafráze z autorů, o nichž Haubelt pojednává nebo o jejichž názory se při svém výkladu opírá. Je to víc než rozumné: své dílo o českém osvícenství z roku 1986, které nemusel přepsat, aby v poměrech po převratu vědecky obstálo (je založeno na pramenném studiu a průkazné argumentaci, ne na rozvíjení a dokládání tezí), ale protože výsledky, k nimž dochází, jdou proti zájmům držitelů dnešní moci a jejich příručím v dějepisectví, kvapem obrátivším kabáty a šmahem se snažícím obrátit hodnotová znaménka, bylo moudré dílo ozbrojit, a to Haubelt činí stejně vtipně jako účinně: dovolává se názorů osobností, považovaných dnes za pravé autority. Proto nazývá klíčovou kapitolu knihy (Vymanit se z nedospělosti) výrokem z Kantovy stati Co je osvícenství?, proto zmíněnou Kantovu stať zařazuje do svého díla jako zvláštní (29.) kapitolu a proto se např. při výkladu zrodu osvícenství u nás vedle módně ostrakizovaného Nejedlého dovolává i (pro někoho snad překvapivě) souhlasného názoru filozofa Jana Patočky. Neboť, jak praví v epilogu knihy (a jak dokládá i v řečené klíčové kapitole knihy), dnešní defektní myšlení se vyjadřuje v tom smyslu, že zrušení nevolnictví a nástup tolerance nám prý nic neříká.
Kniha napsaná v osmdesátých letech jako průkopnické dílo o vzniku, povaze, podobách a dalekosáhlém pozitivním významu českého osvícenství se ocitá na začátku třetího tisíciletí v zásadní opozici vůči mínění, že osvícenství bylo vlastně omyl a nebezpečná dějinná komplikace, tak jako leckdo považuje za chybu i celé národní obrození. Pokud temno nebylo žádné temno, jak se už dlouho snaží dokázat autoři, kteří barokní dobu neanalyzují a nerozlišují v ní, jen ji agresivně glorifikují, nebylo přece žádného osvícenství zapotřebí; bylo zbytečné!
Haubeltovi se daří v kapitolách napsaných už v osmdesátých letech i v nových krok za krokem vyvracet staronové předsudky proti osvícenství. Přitom se na mnoha místech dotýká velice živých dnešních otázek. Přesvědčivě například ukazuje, jak se osvícenství osvědčilo ve věci českého evropanství: úsilím bělohorských vítězů se české království dostalo obrazně řečeno mimo - dejme tomu společenství - západní Evropy, a vracelo se do něho až díky osvícenství.
Jak konstatovala v květnu 2001 ve své berlínské přednášce americká emeritní profesorka historie Gertrude Himmelfarbová (Idea soucitu: osvícenství britské a francouzské, česky Praha 2002), v několika posledních letech jsme svědky - ne-li v Británii, pak určitě ve Spojených státech - čehosi jako odklonu od osvícenství francouzského směrem k osvícenství britskému, přičemž prý lze zahlédnout ducha francouzského osvícenství kupříkladu v komunismu (...), v socialismu (...) nebo v sociálním státu, zatímco osvícenství britské vyznačuje idea soucitu, která stála v samém středu této morální filozofie, politickou ekonomii, která (prý) morálním a ekonomickým principem učinila přirozenou svobodu, a také evangelikální hnutí, které sehrálo tak významnou roli pro filantropického ducha tehdejší doby. Josef Haubelt se o přednášce Idea soucitu ani o její autorce nezmiňuje, ale přirozeně vyvstává otázka (když pomineme problém, co osvícenství ještě je a co už není), k jakému typu osvícenství má české osvícenství blíž. A tu nelze než říci, že pro klasifikaci českého osvícenství, zvlášť poté, co je podrobil Josef Haubelt přísné historické analýze, nelze s dilematem zmíněných dvou typů vystačit. Jestliže ve francouzském typu má skutečně rozhodující úlohu rozum, v britském cit, pak české osvícenství nekladlo rozum a cit do vylučujícího protikladu, a četl-li jsem Haubeltovu knihu dobře, mnohem důležitější bylo, že pokud osvícenství vznikalo a rozvíjelo se i u nás ve společnosti s převahou šlechtického živlu (jak se čte v kapitole Quintus Horatius Flaccus: Sapere aude!), nebylo by v Čechách, na Moravě a ve Slezsku i při početné účasti urozených osvícenců a navzdory silám, které právem v osvícenství viděly smrtelné nebezpečí pro své zájmy a pozice, mohlo postupovat tak rozhodně a nebylo by přešlo tak plynule do hnutí českého národního obrození, kdyby se jeho mnozí průkopníci nerekrutovali "z lidu"; kdyby české osvícenství nebylo do značné míry při své duchovní aristokratičnosti existenciálně plebejské.
Nejsem historik, a tak nejsem s to určit a ocenit, v čem všem jsou Haubeltovy kapitoly o zápasech, jimiž se osvícenství prosazovalo, a o jeho postavách objevné. Rozhodující čin znamenalo už první vydání tím, že položilo důraz na zásadní význam rozvoje přírodních věd. Už tehdy autor registroval a oceňoval namnoze iniciativní dění v provincii. Tu si vzpomínám, s jakou hrdostí připomínával literární historik Oldřich Králík ve svých přednáškách a seminářích na filozofické fakultě Palackého univerzity v letech padesátých, že první česká učená společnost sídlila v Olomouci; Haubelt ve výběru pramenů uvádí Králíkovu práci Olomoucká Societas incognitorum, možná by byl pro svůj výklad našel leccos podnětného i v Králíkových studiích o Dobrovském a jiných. Nové vydání Haubeltova spisu je rozšířeno právě také o ty kapitoly, kde autor zjišťuje, že např. podmínky pro vydání zákona o snášenlivosti byly vlastně vytvořeny na Valašsku, že prvním, kdo myšlenku o zveřejnění patentu o snášenlivosti formuloval a prosazoval, byl rodák z Fulneku a český duchovní Háj (kapitola Všickni radostí plakali) anebo (v kapitole Jen uskutečnit jedno důležité dílo) že přírodovědecký výzkum na Moravě se tak dostal hned v začátcích českého osvícenství do prvního kontaktu s mnohem pokročilejší Evropou a že vznik genetiky byl bezpochyby oním "jedním dílem mimořádné důležitosti", které bylo započato na Moravě už koncem osvíceneckého století.
V nejlepší tradici osvícenství je Haubeltova kniha prosta, vysoce vyzvedajíc úroveň českého osvícenství, sebemenšího nacionalismu, například oponuje paušálnímu odsuzování autorů českého původu, kteří zákonitě v jisté etapě emancipace psali svá díla německy, a odmítá vidět všude germanizační snahy.
Jsou knihy, které stačí přečíst (nebo ani nedočíst, když už je jasné, kam příběh směřuje) a odložit. Haubeltovo České osvícenství, také díky daru plastického a pointovaného podání, je naopak z děl, provokujících smělostí myšlenkovou, odvahou jít proti módě (osvícenství a k tomu ještě české!) i živým podáním. Takové knihy se nepřečtou a neodkládají; k takovým se člověk vrací.
Autor: Milan Blahynka
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |