Říká se, že život je samý klam a honba o přežití, což obojí se dá někdy ovlivnit, jindy nikoliv. Ale nepředbíhejme pointu... Milovníci ptactva tvrdí, že jsou ptáci v přírodě užiteční a nepostradatelní. Například špačci. Sadaři a vinohradníci přesto si o nich myslí své a mohli by vyprávět... A přesto, přes mnohá rozdílná tvrzení, jim někteří lidé stavějí budky, aby jim zpříjemnili hnízdění i poblíž lidských stavení. Bez ohledu na to, že si špačkové na snídani, a potom i k obědu přilétají ze svých hnízdišť košatých stromů na zrající třešně, později na měknoucí hrušky, švestky nebo na nasládlé hrozny. Pravda, že si přitom jídelníček zpestřují i nějakou tou housenkou či jinou havětí.
A tak v rozporuplných názorech na tyto opeřence se v okolních zahradách objevilo těchto několik nových příbytků. Jeden z nich visí mezi větvemi košaté hrušně, přímo v dohledu mých očí. Sousedovi kluci si na něm dali záležet. I nové bidlo k budce řádně připevnili; prý špaček není pouhé pírko ve větru.
Bedlivě jsem pozoroval hejno špačků, jak nejvíce se sdružuje při hodokvasu nažloutlých hrušek, kde zbarvení jejich peří zakrývá listí stromů podobných barev. Občas se vynasnaží napodobit juchání mládenců o hodech a jiných slavnostech.
Hejno špačků po této hostině, až je vše, co zkonzumovali, zažito, vysílá zvědy do okolních vinohradů na degustaci sladkých a voňavých bobulí dozrávající vinné révy.
Při jednom návratu z vinic, asi to byl předák průzkumník, hned nezamířil ke svým soukmenovcům, protože zahlédl novou, ještě nikým neobydlenou budku, a tak z ptačí zvědavosti vzlétl přímo k ní. Dosedl na bytelné bidlo; trochu ho na něm mírný větřík pohoupal, a pak z pudu ptačí zvědavosti nahlédl dovnitř. Prostorná budka se střechou nad hlavou mu v tu chvíli nabízela pohodlné závětří a instinkt mu radil, že by zde bylo místa dost i pro jeho družku a též nové pokolení.
Moc neotálel, ještě jednou se ohlédl kolem sebe a najednou hupky hupky a už byl uvnitř budky. Tam se nonšalantně uvelebil, aby vychutnal přednost nového bydla před nepohodou mezi větvemi stromů. Při tom prudkém opojení v sobě potlačil i pud zachování rodu; však družka mu neuletí.
Jak se tak čepýřil, nad krajem se začaly kupit černé mraky, sílit vítr, posléze se měnící ve vichřici. Strom se začal prudce kymácet, budka s ním. Špaček zneklidněl. Opět se ozval instinkt. Zůstat a možná přijít o krk, či se raději v nepohodě zachránit v koruně stromu?
Králíci v blízké králíkárně se navzdory nečasu cítili bezpečně. Jen měli za zlé špačkům, že mohou kdy chtějí přelétávat z místa na místo, a tam uchytit to, tam ono, co jim po chuti.
Nyní se karta obrátila. Špačkárna se již prudce rozkymácela a pták v ní. Rozhodovaly okamžiky. V napjaté poslední chvíli špaček vyskočil z budky na bidlo, rychle zamával křídly a zmizel v blízkém prostoru, Za okamžik poté se budka pádem na zem roztříštila a obě bydla (či bidla?) se prudce rozletěla do stran.
Kdyby měl špaček lidský rozum, možná by ho napadlo, že je jistější neopouštět své druhy a nemyslet jen na své bydlo. - Nebo že by taky ne?
Autor: Josef Přibyl
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |