MIROSLAV KAPINUS
Jarní sonáta
První poválečné jaro
A bylo jaro I to slunko hřálo
o něco silněji A hned ho bylo víc
A všechno kvetlo Vše se otvíralo
a pospíchalo tomu slunci vstříc
Na šeříky se něžná vůně chvěla
a nabízela vonné květy včelám
A země zkřehlá žalem před lety
běžela jarním větrům v ústrety
2.
Nebesa modravá Obláčky po nich plynou
a jako ovce olizují úbočí
Tvé srdce jako motýl letí nad krajinou
která ti jednou provždy padla do očí
Hladiny rybníků tu oslnivě planou
Zříš zemi vonící a rádlem rozrývanou
A petrklíče pod rozkvetlou jabloní
jsou jako slzy které bůh tu uronil
Poslední výbuch
Končila válka Za vsí v úžlabině
zapomenutý kanón zůstal stát
Pochmurný pomník Do půl kolen v hlíně
obrůstal trsy sedmikrás a mát
Pak přišla parta chlapců s výbušninou
a rozmetala kanón úžlabinou
Ještě ho slyším Dosud v uších znít
děsivý výbuch Výbuch poslední
Volné vydechnutí
A země byla tehdy celá rozechvělá
a sama oděla se v ty dny do květů
Do nocí úzkostných nám kanonáda zněla
a její tóny už teď zvaly k rozletu
A jaro šlo tou zemí slavně jásající
s furažkou nakřivo a s květy za čepicí
a i ti skřivani v perlivém klokotu
jásali v oblacích na pozdrav životu
BOHUMÍR POSPÍŠIL
Zmrtvýchvstání
Z omrzlého stromu opět listy pučí
a já stojím pod tou třešní a vím u čí,
v polámaných větvích míza proudí,
ona znovu vzroste z rodné hroudy,
takže přestaňte se báti, malověrní lidé,
doba šťastných květů zas k nám přijde,
z vlastní historie poučme se všichni,
i ty si z ní novou sílu hrdě vdýchni.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)