Na této černobílé fotografii je Baruně třináct roků. Miniaturní postavička pózující na břehu nekonečna. Onoho léta ještě neznala báji o Perseovi a Medúse. Onoho léta poprvé spatřila moře.
Uvidíš Balt, slibovala jí natěšená máti a Barča čekala něco nepředstavitelného a ohromného. Něco strhujícího, co jí vezme dech a podlomí kolena. Něco fascinujícího! Avšak pak se před ní zjevily jenom obvyklé povalující se masy obnaženců a za nimi obyčejná roztažená, načechraná hladina; jednotvárná šedomodrá plocha, nudně splývající s nízkým obloukem obzoru: mnohokrát zhlédnutý záběr z mnohokrát zhlédnutých filmů - opravdu moc pěkný, zakrákala přesvědčivě, aby rozjásané mámě nezkazila radost, moc pěkný. Ani jsem nepočítala, že to bude tak obrovský.
Onoho léta 1971 jí bylo třináct a byla neodpustitelně ošklivá. Zelená, vyžlatá, nohatá, zubatá... Stydlivě skrývala svou trapně dětskou figuru v proutěné kukani na písčité pláži. Oděná do dvoudílných, modře květovaných plavek, jejichž horní část absolutně na nic nepotřebovala. - A přece by se již neodvážila ukázat před ostatními bez titěrné nápodoby podprsenky, obepínající její plochý, žebrovatý hrudníček. Poněvadž tam v těch místech, tam pod kůží kolem bradavek, mohla si nahmatat dva velké, okrouhlé, podivně tvrdé knoflíky. - Vypučely na jejím trupu znenadání, takřka ze dne na den, stejně jako jí znenadání vyrašily v klíně drsné zvířecí chloupky. Otráveně se choulila v bachraté košatině a ještě schovávala tvář pod háčkovaným širákem z bílého lýka, škaredá, nevyvinutá, hubená puberťačka, kterou k dovršení všeho matka v červnu opět násilím odvlekla k holiči a dala ošmikat na kluka. Rodiče tomu říkali letní střih a Barča se nenávistně zapřisáhla, že tuhle obludnost jí provedli naposledy v životě. Naposledy v životě! Protože příští prázdniny už bude mít natočené lokny po ramena a přespříští prázdniny vlnitou hřívu po lopatky; medové kučery pružné jako špony, zlaté spirály tlusté jako hady! Takový byl plán! - Ó bože, jak jenom přečkat ten trýznivě vleklý, hlemýždí čas do přespříštích prázdnin! Do přespříštích prázdnin, kdy bude Barče patnáct a bude se pyšnit dlouhými pačesy a doopravdickými ňadry a bude krásná a vnadná a úžasná; a fešní mladíci za ní budou jančit a zvát ji na rande; a bude si malovat pusu rtěnkou a nosit dámský podvazkový pás a chodit do kina na představení pro dospělé a otec ji už nebude smět debilně vykazovat od televize při pořadech s hvězdičkou -
Narovnej hřbet! zavelel táta a Barča natruc ještě víc svěsila kostnatá ramínka a šaškovsky se zaksichtila do objektivu, miniaturní postavička pózující na břehu nekonečna - a stejnak otec neuměl ani pořádně fotit! Samé zbrklé, zpotvořené, rozplizlé záběry: samé rozmazané vizáže, křivé palice s uťatými temeny, neidentifikovatelní trpaslíci na gigantických pozadích... Další příšerný snímek příšerné Baruny: vyseknout vzdorovitý škleb a šupem utéct zpátky do proutěné košatiny. Pohodlně se rozplácnout na pruhovaném polstrování a pokračovat v blahém snění o nezměrných slastech přespříštích vakací, víčka zavřená pod černými brýlemi a tělo mimo dosah cizích zraků... Ano, tyhle mohutné, ochranné, diskrétní kukaně, ty se jí tady moc líbily. Ty se jí moc líbily. A potom duhové smrákání na pobřeží, růžovofialová obloha nad mihotavě třpytnou hladinou a opuštěná sivá pláž; brouzdat se bosá vlhkým pískem a poslouchat neúnavné hučení vln, skotačivé výboje větru a rozdurděné skřeky racků; courat se po liduprázdné hranici mezi nebesy, vodami a zemí - skoro sama, opojně sama, šťastně sama, jelikož všichni odsud díkybohu hromadně odtáhli se západem slunce, všichni usmaženci, upečenci, uvískanci a uráchanci, organizovaně vymajzli, aby si Barča konečně směla vychutnávat široširou horizontálnost prostoru a vzrušující přítomnost živoucích živlů: zemi, vzduch a vodu...
Héééj! zakvičel kdesi za ní malý Mirek a Baruna po něm jako vždy loupla očisky se slečinkovským opovržením: Pitomečku! A vzápětí se taky odhodlaně nastavit čelem k moři, chodidla zabořená do sypké měkkosti a kotníky olizované chladnou pěnou - héééj! zaječet bláznivě do dálav. Héééj! zavřeštěla ještě vítězněji nežli její mladší brácha - héééj! halasili spolu na celý svět, na zemi, vzduch a vodu, na fialová oblaka a plující škunery, na sněžné racky, frajersky klouzající po hasnoucí hraně soumraku - Héééj! ryčela bujaře na okřídlence, neboť i jí se občas zdávalo, jak nespoutaně krouží ve výšinách, jak sebejistě plachtí nad stromy a střechami, nad hvozdy a loukami, nad horskými úbočími a blýskavými řekami, ach bylo to tak snadné a stačilo jen chtít, milovala ptáky a jednoho zabila - dědečkova kanárka.
Jo, zabila dědečkova kanárka! - Nikdy jí nedovolili mít doma nějaké zvíře. Psa nebo kočku, ba ani mrňavé morče, křečka, želvu, andulku... Nic, s čím by si mohla hrát a povídat, co by mohla hladit a tisknout k sobě, mazlit, vodit, nosit, krmit, ukládat do pelíšku, nic, co by mohla bezvýhradně milovat a co by ji bezvýhradně milovalo...
Koncem května sanitka odvezla dědu s žlučníkovým záchvatem do nemocnice a matka se musela přesunout na chalupu, aby se postarala o jeho třicet kanárů. Vzala Barču s Mirkem s sebou. Opeřenci sídlili ve vyhrazené zadní světničce: stěny ověšené klecemi a všude veselé švitoření, zurčení, hopsání, zobání, čepýření; propírání žlutých perutí a čvachtání v plexisklových koupelničkách... Baruna by se na ně vydržela koukat třeba hodiny - tolik toužila podržet některého z nich v dlaních a něžně si ho pochovat, poškádlit po zobáčku, dotknout se rty sametové hlavičky, lehounce přejet prstem po pampeliškových zádíčkách... Leč kdykoli přiblížila ruku ke kovovým šprušlím, kanárci hned vyplašeně ufrnkávali na opačnou stranu, pokaždé před ní vyděšeně prchali, ať se pohybovala sebeopatrněji; nechtěli ji, odmítali ji, báli se jí...
A tak v noci tiše vylézt z postele a potmě se neslyšně vplížit do ptačího kamrlíku: všichni spali. Stulení na bidýlkách do načechraných kuliček, šošulky pod křidélky... Žádný se nevzbudil. Ani když jemňoulince otevřela kterási dvířka, ani tehdy se žádný nevzbudil. Obezřetně protáhnout ukazovák volným otvorem a okouzleně se dotknout jednoho oddychujícího teplého chomáčku. - Tvoreček pod jejím prstem rázem ztuhl a vzápětí bezvládně padl na dno klece. Byl mrtvý. Zničila ho. Zabila. Zavraždila. Zákeřně ho zavraždila!
Strnout děsem a pak v panice hmátnout po oběti a bez rozmyslu vyhodit beztížnou mrtvolku luftujícím oknem ven - dvířka! blesklo jí. Nechat dvířka nezaháčknutá a rozchlípnutá, jako by při výměně zrní kdosi zapomněl vězení řádně zajistit. Jako by chovanec pouze využil situace a nestřeženě pláchl pryč... Jakoby náhodou, představila si v mžiku, jakoby čirou náhodou... Načež vrátka pečlivě zaklapla. Pečlivě je zaklapla...
A mezitím již kolem vylekané hemžení a pípání a otřásání, a nežli se stihla obrátit k odchodu, vybuchlo za ní Mirkovo zapištění: Viděl jsem tě! Mrskla jsi ho z okna! Viděl jsem, jak z něj odlítlo peříčko!
A detektiv nemilosrdně rozsvítil lampu a přísně zvedl z podlahy pod parapetem předmět doličný: Mamí, Baruna vyhodila dědečkovi kanárka! Mamí, mamí, mamí!
Asi za dva týdny po brutálním zločinu mordýřka Barbora Váňová odevzdala slohovku z češtiny, poslední v onom školním roce. - Na téma Příroda a my sepsala obsáhlé, tklivé vyprávění o vlaštovce. O zraněné vlaštovce, kterou hodná dívenka zachrání svou vytrvalou péčí před uhynutím, načež ji vypustí na podzimní tah do předaleké Afriky. Učitelka nahlas přečetla roztlemené třídě vydařenou práci žákyně Váňové a Barunina muka dosáhla nejtrýznivějšího stupně: nejenže byla krutým zabijákem, ale navíc i nejpodlejším podvodníkem a nejhnusnější hyenou! - Když dojatá kantorka na závěr rozechvěle oznámila: Výborně, svíjela se Barča hanbou.
A nyní, o měsíc později, katovská lhářka drze panáčkovala na mořském pobřeží a zpupně hulákala na sněžné racky. Otrle vřískala na fialová oblaka a uhánějící vlny, na zemi, vzduch a vodu, héééj! řvala společně se svým mladším bráchou, se svým věrným bratříčkem, jenž ji udal a usvědčil a pohnal před noční soud: Máš rozum! vlepila jí máma facku, chudáček ptáček, trefil ho z tebe šlak! A nebul mi tu! Jasně žes to neudělala NASCHVÁL! To by tak ještě scházelo, abys naschvál, kozo blbá! - A ty! lískla matka pohlavek i žalobci Mirkovi, ty zmetku donašečskej! Opovaž o tom někdy říct tátovi nebo dědovi! Opovaž se!
Hle, vrahounka a bonzák, sourozenečci k pohledání! Už nikdy o tom nemluvili. Třeba zapomněl, doufala Baruna, je mu jenom jedenáct... Třeba zapomněl, doufala, protože i ona již snaživě zapomínala. Oba zahlceni prázdninami, putováním, mořem... V roli turistů se okázale promenovali po uličkách ospalého rybářského městečka, tichounkého, čisťounkého, bělounkého... V krámku se suvenýry si koupili dřevěné kormidlo na zeď a zapečetěnou láhev, do které někdo včaroval koráb s pirátskou vlajkou na stožáru. Ve stejných temnomodrých zvonových kalhotách a ve stejných bleděmodrých bavlněných tričkách hrdě mašírovali po dřevěném molu k nízkému, podsaditému majáku, družně bok po boku, stejným udatným, širokánským, rozhoupaným krokem - jako dva staří marrriňáci! smál se Herr Franz a matka přitakala mečivým chechotem: Děcka, furt si musí na něco hrát!
Onoho léta si Baruna střídavě hrála na kluka-námořníka a na dívku-skoro-slečinku, jednou On, jednou Ona... Kolébavě rázovat po molu v plátěných teniskách a modrých pantalonech, chlapácký výraz, kštici na pažit a pleť přičmoudlou od slunce... A podruhé zas důstojně cupitat v oslnivě červených minišatech a v bílých sandálech na vysokých podpatcích - na kramfleku? vyjekl zhrozený otec, vždyť je jí teprv třináct! - Holčičí už jsem na ni nesehnala! utřela ho máti, co naděláš, má tlapu jako já! Dámskou velikost!
Půjčíš mi ty korálky? lísala se Barča a máma jí k parádním červeným minišatům půjčila šňůru bílých voskových perliček, šňůru tak dlouhou, že se musela uprostřed převázat na efektní ozdobný uzel; byl večer a všichni si šli společně posedět do prvotřídní hypermoderní restaurace, do výstavného skleněného hotelu na pobřeží rybářského městečka, Bářini rodiče s jejich německými známými: s tlumočníkem Herr Franzem a s Genossem Georgem a s jeho Frau Hildegardou. A Baruna s Mirkem byli rovněž pozváni, takové dvě poslušné, úhledné, dobře vychované dětičky, co způsobně zdraví, děkují, stolují a zdvořile mlčí při konverzaci dospělých... Chachacha! Zmetka Mirka stačilo zpacifikovat dvěma zmrzlinovými poháry a zvědavá koza Barča baštila ty debaty beztak dobrovolně, přesněji si v nich dočista bahnila, na čumáku vzornou společenskou masku, bavilo ji nenápadně sledovat hosty v rozzářené, nacpané, repetící restauraci, bavilo ji pozorovat macatou dvoumetrovou blond servírku, o které titěrný Herr Franz nadšeně vykřikoval, že je hotový kyrrrasýrrr, hotový kyrrrasýrrr! Bavilo ji naslouchat uhlazeným dialogům jejích rodičů s postaršími manžely Georgovými: vážným, přívětivým, zajímavým rozhovorům, jež obratně překládal Herr Franz. Avšak nejvíce ji bavil sám Herr Franz, nejvíce ji bavil, když nic netlumočil a když jim někde na pláži s veselým ráčkováním vykládal své střelené historky, Mirkovi, matce a Baruně - všimla si, že své střelené historky vykládal vždycky jenom jim třem; nikdy Bářinu otci, nikdy Genossemu Georgovi, nikdy jiným lidem při tlumočení, vždycky toliko Barče, Mirkovi a jejich roztržité máti; lesklé střípky válečných dobrodružství šumavského vesničana Franze Stehna a jeho bratra Heinricha, poutavé zkazky o africké poušti a stalingradských mrazech, o maršálu von Paulusovi a rozhlasovém voze Svobodného Německa, o dvou zajatých soldátech Stehnech a o hudebních filmech s uhrančivou Zarah Leander; a nejlepší ze všeho byli ti červi či ponravy - larvy jakési speciální exotické mouchy: Doktoři netušili, jestli mám pod zrrraněním zachovalé oči, a tak mi do rrrozbité tkáně nasadili larrrvy, co žrrraly výlučně odumřelé maso! No - a za dva týdny jsem znovu viděl!
Kecá! hádal se Mirek, avšak Baruna věděla, že Franz Stehno nekecá. Určitě nekecá, akorát neříká všechno. Ne, neříká to hlavní. To nejdůležitější si nechává pro sebe. Poznala mu to na hlase. Na vesele ráčkujícím, trochu papouščím hlase. Občas se na pláži neubránila, aby se mu nemrkla na NOHU. Jakmile se k ní otočil hřbetem a s křepkým belháním zamířil k moři, musela se mu občas juknout na NOHU. Chybělo mu pravé lýtko. Namísto svalu obnažený kus kosti. Šedobílá čepel, která cynicky civěla na zaražené diváky. Slonovinová Smrtka vyčuhující z kulhající končetiny.
Ano, občas Barunu posedl ďábel a zažádalo se jí vpadnout Franzi Stehnovi rovnou doprostřed interesantních příhod. Občas ho zatoužila provokativně přerušit: A proč? Proč? Proč opustili rodnou šumavskou dědinu a vydali se do africké pouště? Proč mrzli až kdesi u Stalingradu, proč...?
Kolikrát to už už vyprskla, leč pokaždé ji zabrzdil matčin varovný, výhrůžný pohled: Opovaž se! Fracku nevycválanej!
Jsme tu na návštěvě! oštěkla ji máma. - A tohle je NDR! ukončil soukromou rodinnou diskusi otec. Chovej se slušně a nepleť se do věcí, o nichž dosud nemáš ani ponětí!
Muselo to být někde tady, hledal táta v lesíku na Rujáně zbytky lágru. Nějaké stopy po fabrice, kde vězni a totálně nasazení vyráběli dálkové rakety a odkud Bářin otec utíkal v noci z hořícího dřevěného baráku při spojeneckém bombardování, uběhl sotva pár metrů a potom se zhroutil k zemi, hadrovou kecku zmáčenou vlastní krví.
Jedem zpátky, rezignoval táta nad kouskem zrezivělých kolejí zarostlých divokým mlázím, sakra, že jsem sem vůbec lezl. Frááánzi, jedem zpááátkyyy! A pátrač Franz Stehno se na zavolání ochotně vynořil z křovin a rovněž ukončil průzkum. Spousta roků, všecko je pryč...
Ja ně našól užé pačtí ničevó, povídal zrovna Barčin táta u stolu Genossemu Georgovi. Mluvili spolu nyní rusky, zatímco Herr Franz právě Frau Georg překládal zážitky Barčiny mámy z nedávné půldenní cestovní zastávky v Sanssouci, ježiši, zasténala v duchu Baruna, poněvadž ještě teď byla utrmácená z pekelné túry po francouzském parku a zámeckém letohrádku, vláčela se s Franzem Stehnem za svou šílenou, umělecky neukojitelnou matkou honosnými zlatými sály, třicet nad nulou a vzduch jako v prádelně, na těch podpatcích dál nemůžu! zaúpěla po třech hodinách a uštvaný Franz Stehno jí němě poděkoval očima, že se nestydíš! peskovala ji pak máti, taková nádhera! Kdy se sem asi zase dostaneš! Mělas zůstat venku a nechat mě s Franzem, ať si to prohlídnem! Ten člověk aspoň rozumí obrazům a architektuře a sbírá starožitný porcelán...
Sanssouci, rozplývala se máma v hypermoderní restauraci a Frau Georg se zeptala, zda jim na zpáteční trase zbude čas na drážďanský Zwinger; samozřejmě! zaštěbetala máma, Raffael, Sixtinská madona... A Mirek dojídal druhý zmrzlinový pohár a Baruna upíjela druhou sklenici džusu, hele! ukázal náhle bratr skleněnými stěnami kamsi ven do noci - a tam na moři akorát odplouval velikánský rozsvícený trajekt, jiskřil a třpytil se v temnotě jako nějaký kolosální hranatý vánoční strom, míří na sever do Skandinávie, usuzoval Mirek, který zásadně nečetl nic jiného nežli cestopisy a indiánky; pozítří prý taky poplujem! Vyrazíme na výlet barkasou! A ještě nás čeká Kap Arkóna!
Krajinu na Rujáně maloval Adolf Kosárek, zaperlila opět matka a Franz Stehno zamával na macatou blond číšnici, aby si objednali finální kávu s koňakem, hotový kyrrrasýrrr, hotový kyrrrasýrrr!
Když vycházeli z restaurace, zvedal se již všude mocný vítr a po půlnoci přisvištěla vzteklá bouře. Exploze hromu vzbudila Barču ze spánku. Brácha se na protějším loži lhostejně překulil a nerušeně chrupnil dál. Vtáhnout rychle do pokoje vlající záclonu a zavřít pevně okno. Chvíli se zadumaně čučela na řádící blesky a vodopády deště. - Trajekt, vzpomněla si. Trajekt uprostřed lítých běsů... A Sanssouci, vzpomněla si, paláce z marcipánu... A ty zrezivělé koleje v mlází...
Všecko je to pryč! zahučel otec a honem se na Barunu povzbudivě zakřenil. Povzbudivě se na ni zakřenil, jako by doopravdy věřil, že je to všecko navždy a navěky a nezvratně pryč... A ty nohy! vzpomněla si ještě. - Následky žaláře a koncentrrráku, informoval klepavý Franz Stehno neutrálním tónem. Aha, takže kvůli tomu Frau Georg napadala při chůzi. Prý ji tak mlátili, že po návratu ani nemohla mít děti. A jejího muže zavřeli hnedka v třiatřicátém; dvanáct let v base a lágrech; když skončila válka, bylo mu dvaatřicet. Nohy! zařinčelo Baruně v mozku a pojednou je spatřila, jak jdou v řadě vedle sebe: těžce našlapující Frau Georg, zavěšená do svého manžela, a pelášící Franz Stehno bez lýtka a její otec s jizvou nad kotníkem, jako by medvěd zasekl drápy a hladově trhl... Krčila se schovaná v proutěné kukani a znepokojeně zírala, jak všichni zvolna postupují dunami směrem k zvedajícím se vlnám, stále vyšším a vyšším a vyšším... A nežli se přes ni převalil další zmatený sen, vzpomněla si ještě na zabitého kanárka. Před každičkým usnutím si na něj vzpomněla. Na ten nepatrný smrtelný záškub zkamenělého tělíčka pod dotykem jejího lačně laskajícího prstu...
Vstááávej! zakokrhal Mirek sestře do ucha. - Za oknem znovu slunečné jitro a po bouři ani památky. Dokonale vyleštěná obloha a ochočený, krotký větřík... Pouze dole na pobřeží smutně dokonávaly drobné, křehké, bezbranné medúzy. Tisíce průsvitných, nasládle růžových tvorů, jež zuřící Balt vyvrhl do bledého písku. A Baruna je brala do rukou a transportovala umírající sliz zpátky do vody, obětavě a pilně, až ji jedna z pacientek slabounce žahla do dlaně - fajn! syknout ušlechtile a prostřednictvím Herr Franze si od batolete jménem Leni vypůjčit plastovou lopatičku, do háje, krucinál! A sveřepě pokračovat v záchranné akci; bůhví proč, bůhví nač, bůhví...
Onoho léta ještě neznala báji o Perseovi a Medúse. Neznala báji o monstru se zkázonosnou tváří a s hady místo vlasů. Nevěděla nic o Hrůze zrodivší Krásu a o jejich strašlivém pupečním spojení. Nevěděla nic o bílém Pegasovi, který vyskočí k nebesům z uťatého hrdla své příšerné matky. Vyskočí a vzlétne, aby posléze kopýtkem vykutal ze země pramen Múz.
Do háje, do háje, do háje! naříkala Barča a házela cepenící živočichy zpět do studeného moře, poctivě a zatvrzele, od dopoledne až do oběda a po obědě zase až do večeře, celý upatlaný, zahleněný, rosolovitý den. A když se poté konečně ukládala k odpočinku, chvěla se únavou a beznadějí, vyčerpaně se motala a poraženě žadonila o slitování, do háje, do háje, do háje! Ať je smete příliv a ať už tam zítra ráno nejsou! Ať už tam zítra ráno nejsou!
A vskutku - druhého rána už na pláži žádné medúzy nebyly. Jen jakési gumové, sulcovité, zabahněné chuchvalce. Jen jakési hromádky špinavých cucků, v nichž by nikoho nenapadlo hledat cokoli živého.
Autor: Ivana Blahutová
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |