Má-li mezi dispozice kvalitního řidiče patřit prozíravost s předvídavostí, mohl by mladofrontovní matador Josef Chuchma šéfovat několika autoškolám najednou. Amatérský fotograf, příležitostně zvaný před listopadem 1989 mezi spisovatele, se nejprve důkladně věnoval vlastnímu občerstvení a posléze z ústraní portrétoval známé osobnosti, aby lid obecný na vlastní oči poznal, jak debužírují spisovatelé, svědomí národa. Touto činností podařilo se Josefu Chuchmovi vbourat mezi disent, za což byl po zásluze odměněn trafikou v Mladé frontě Dnes. A tam vyváděl jednu skopičinu za druhou, chtělo by se parafrázovat Jaroslava Haška. Jenomže persona duchovního otce dobrého vojáka Švejka by se v současném období restaurovaného kapitalismu nepochybně ukázala jako nežádoucí; a to nejen kvůli šíři vědomostí, ale hlavně kvůli nekonformitě životních postojů, na nichž nesmrtelný autor nehodlal nic změnit.
Josef Chuchma oproti tomu se má co ohánět, aby všechno stihl; po Šaldově vzoru mu zřídili Zápisník, rozsahem sice nicotný, ale těch postřehů, toho výronu a toho intelektuálního magma hodného mozkové kapacity děda Vševěda! Josefu Chuchmovi nečiní potíže zavěštit si u příležitosti desátého výročí úmrtí Petra Čepka, jak by slavný herec dopadl dneska, kdyby... Stačí se podívat na jeho souputníka Jana Kačera v televizním seriálu Rodinná pouta. A když parta nezletilých grázlů brutálním způsobem ukončí život staré ženy, je to opět Josef Chuchma, kdo volá, aby se liberální filozofové, jmenovitě Václav Bělohradský a další, postavili čelem ke svým argumentům z kraje devadesátých let, kdy benevolentně odmítli výzkumy, dokazující přenos a nápodobu televizního násilí do řad delikventní populace. Josef Chuchma už tenkrát věděl, že nemají pravdu, ale nic neříkal a na jeho slova došlo jako ostatně vždycky, aniž by se namáhal popřát sluchu psychologům, či pouze školským pracovníkům, kteří mají prokazatelné zkušenosti s matricí televizní obrazovky, ale jejich prostor k respektu je omezen na rozdíl od prostoru Josefa Chuchmy. Josef Chuchma se samozřejmě identifikuje s názory Knížákových odpůrců, třebaže ze strategických důvodů nebyly prezentovány na rovinu a veřejně. A tak se nelze divit, jak musel být tento licoměrný farizej zmaten, když dostal k recenzování knížku francouzského autora Michela Houellebecqa Rozšíření bitevního pole. V textu této prózy je totiž postavena na hlavu harmonie kapitalismu, za jejíž obhajobu je Josef Chuchma placen; do psychiatrických léčeben nejsou zavíráni disidenti za odpor proti režimu, ale ti, kteří se nechtějí konformovat se systémem hodnot jako je výkon, úspěch, peníze a sex. Pozoruhodná kniha, to nelze nepřiznat. Josef Chuchma musel zmobilizovat nejen minimum vlastních literárněvědných poznatků, ale zaštítil se i těmi běžně vypůjčovanými, aby se vůbec dobral závěrečného resumé. A způsobem sobě vlastním tak učinil: Nyní můžeme prožitě konstatovat, že tato próza je i o pohybech ve zdejším vědomí a že česká literatura nedisponuje autorem, jenž by takto rázně dovedl vystihnout ono "rozšíření bitevního pole", k němuž dochází.
Přeloženo do srozumitelnosti jako hořké konstatování blízké přiznání. S českou literaturou to není, jak se uvádí, a komerčně úspěšná jména jako Pawlowská, Šabach, Viewegh nejsou dostatečnou zárukou kvalit, kterou na uměleckou literaturu klademe.
Jako všichni manipulátoři má i Josef Chuchma krátkou paměť. Byl to totiž on, kdo se podílel na perzekuci spisovatelů, publikujících před listopadem 1989, na jejich zesměšňování a zostouzení. Když se třicet ne nevýznamných českých prozaiků v intencích sborníku Kam se poděla původní česká literatura? obrátilo na státní zastupitele s návrhem na obnovu pravidelného vydávání české literatury, aby se zabránilo její likvidaci, adresoval jim Josef Chuchma poznámku v Mf Dnes s názvem Pište česky a stát už se postará. Tento výpisek z četby dokládá, jak na sedmi vytypovaných (Páral, Prouza, Stavinoha, Šmahelová, Chaloupka, Klevis, Kubátová) expandovalo Chuchmovo kritické myšlení, když si troufl tvrdit, že: Nikdo z uvedených nenapsal v 90. letech knihu, jež by výrazněji promluvila do české literatury - a některým, třeba Stavinohovi či Klevisovi, se to nepovedlo nikdy. Ponechme stranou pochyby, zda byl Josef Chuchma schopen přečíst nějakou knihu jmenovaných autorů, a přidržme se faktu veřejného tajemství, že odebráním publikačních možností byli spisovatelé trestáni za své tvůrčí aktivity před listopadem, což v jistém smyslu potvrdila i bývalá předsedkyně Obce spisovatelů Eva Kantůrková. Není důležité, že za tohoto stavu Josefem Chuchmou v roce 1997 jmenovaná nakladatelství (Paseka, Maťa, Votobia, Hynek, Petrov, Český spisovatel, Mladá fronta) čekají už patnáct let marně na originální rukopis a některá z nich z té marnosti zanikla, trestuhodné je ono přerušení vývojové kontinuity a ztráta vědomí souvislostí. Svědectví o tom mohou podat nejenom členové Unie českých spisovatelů, ale všichni ti, co se nehodlají s touto situací smířit. Bude-li obtížné dokazovat, kdo nese odpovědnost za likvidaci textilního či sklářského průmyslu v Čechách, pak v oblasti umění a knižní kultury bude hračkou doložit, kdo se o to cílevědomě pokoušel.
Autor: blá
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |