Poznáš toho pravého, když tolikrát se mýlíš?
Umění - neopakovatelný dar. Kterým z nejmoudřejších bohů byl lidem dán?
Kde je dar citu, kde je dar rozumu? Jsou světy i bez soucitu.
Není dobře dýchat dým. Není dobře tvorům zcela ztraceným.
Zas budeš a budu ti únik i přilnutí.
Jsou ještě voňavé lesy s vůní pryskyřic. Není na zemi jen plaché a plané nic.
V hledání smyslu života jeho obrys bývá zahlédnut až při pádu. Na vteřinu se ještě můžeme zachytit vlastního dechu.
Ženy se převtělují do svých dětí. Vlastní sny v nich zvolna usínají.
Ne, smutkem vod nechci být obklopen, živen k smrti.
Blesky obcházejí naši paseku. Kolikrát mi ještě zopakuješ všechny podoby léta v jediné chvíli?
Za tvýma nohama tráva se jen zvolna vrací. Spěcháš do neznáma sama.
Proč chtějí lidé až ke hvězdám? Aby o dálkách nejhezčí sen jenom se nezdál.
Déšť jen pro děti svou abecedu píše na sklo v okně. Kdo se ji hned nenaučí, krásně zmokne.
Odkud jsi, odkud jsem jen pevná zem?
Kdykoli objevím se někdy nepoznán, hojím dávné rány. Víc nemusí být vzpomínány.
Jen marnost plodí planý klid.
V skalách z mnoha ozvěn pevný monolit.
Naše srdce spěchá, nikdo neví kam. Kde člověka čeká pevná střecha?
Kdo ví, kdo neví, jaké mu dá poslední soud slevy?
Jdu domů, já člověk pózující na hrotech své pýchy - i téměř nic.
Všechna světla bíle svítí. Spíme spolu nepřikryti.
Jakou moc má vůbec žena? Rozkolébat noc, až úpěnlivě sténá.
Ženy občas odkládají, co se dá. Pyšní se nespoutaná příroda.
V pravdě, ve lži, kdy jen jsme, kdy dál budem? Obloha temní studem.
Kéž bylo by mi opět pět a slovům jsem se učil teprve správně rozumět.
Autor: Vladimír Brandejs
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |