»Deník jsem nepotřebovala i proto, neboť jsem měla sestru Růženku. Její: 'Neříkej, opravdu to tak bylo?` žhavilo mou fantazii doběla. Nač se svěřovat deníku, když jsem měla pozornou posluchačku, u níž byla má tajemství a sny ve větším bezpečí než zboží v trezoru zlatníka Morgensteina, otce mé kamarádky Miriam.
Poprvé jsem sešit otevřela, když byla Růženka v nemocnici. Plna neklidu z toho, že nás její nemoc oddělila jak skalpel siamská dvojčata, jsem překonala strach z bílého chladu první stránky a svůj tisící a první příběh jsem pro sestru napsala.
Jedenašedesát let mne sešit provází jak věrný pes,« svěřuje se na počátku svého poutavého vyprávění Irena Sehnerová, autorka knížky ACH, NÁRODE HŘÍŠNÝ. Jak praví podtitul, je to deník Irmy N., jež si do něj od útlého dětství zapisovala své zážitky z let 1942 až 1945. Jde tedy o kroniku doby pro náš národ tragické, nahlížené očima dítěte. Bystrého, vnímavého, schopného naslouchat, všímat si a o viděném přemýšlet a vyvozovat závěry. A jak už to bývá, i na vlastní národ nahlížející okem kritickým, nicméně laskavým, milujícím.
»Rovnou ze stavby odvedlo Gestapo pana Dvořáka, ani si ruce od malty nestačil po zednicku o zadek kalhot otřít. Včera u piva prý zažertoval, že by německého oficíra usazeného ve vile po českém fabrikantovi měl o půlnoci strašit duch Jana Žižky.
'V hospodě byli samí Češi, potomci husitů!` dodal tatínek a odplivl si na doběla vydrhnutou prkennou podlahu...
'Já jsem tě, Jaroušku, stokrát varovala, že nesmíš věřiti Palackému a Jiráskovi, že si pak český národ příliš idealizuješ, ` řekla maminka, ale tentokrát se při tom neusmívala.«
Dobrat se pravdy, poznat, odkud jsme přišli, kam směřujeme, jací jsme - to všechno v deníku dívenky Irmy najdeme. Jak autorka přiznává, »osvobozením pro mne bylo, když jsem si začala klást konkrétní otázky a hledat na ně odpovědi. Začala jsem dělat to, co dělá každý člověk, když něčemu nerozumí a chce vysvětlení; to, co děláte i vy, když se chcete dobrat pravdy«.
Pro dívku žijící v protektorátu těch otázek bylo opravdu hodně. Proč si najednou Češi, Němci, Židé, ještě nedávno žijící pospolu bez vážnějších konfliktů, často nemohou přijít na jméno, kde se vzali udavači, proč lidé umírají násilnou smrtí, proč, proč...?
»Schwarz a Jung prý Hitlerovi nevadili proto, že by byli neárijské rasy (jiné nosy a jiné oči, překládala jsem si v duchu), nebo že by měly jejich rody jinou historii a kulturu (jiná jídla a jiné svátky, překládala jsem si dál do lidského jazyka), ale že byli jiného politického zaměření.
Jak se přeloží `politické zaměření`, netuším.«
Život nám dnes a denně klade otázky, na něž zhusta neznáme odpověď a nezřídka se po ní marně pídíme. Stačí listovat deníky či nejrůznějšími časopisy a ptát se, proč na jednu a tutéž dějinnou událost je tolik často si odporujících názorů, proč ji historici hodnotí tak, že v hlavách 'běžného` čtenáře vyvolávají přinejmenším zmatek?!
Právě tohle trápí i autorku pozoruhodné knížky, adresované hříšnému národu. Ano, hříšnému, jelikož nikdo z nás není bez chyby. Jak Irena Sehnerová v úvodu píše, »dějepis vyučovaný na základní, střední a vysoké škole se diametrálně lišil od 'dějepisu`, který mi vyprávěli mí rodiče, příbuzní a rodinní přátelé, pak rodiny a přátelé mých přátel... Byli mezi nimi legionáři, lidé totálně nasazení, lidé, kteří přežili koncentrační tábory, lidé pronásledovaní poúnorovým režimem, byli to Češi, Slováci, Poláci, Němci, Židé, byli to křesťané, židé i ateisté, straníci i nestraníci... Jejich vyprávění se lišilo od oficiální interpretace dějin tak, jak se liší mýty od reality, zbožné přání od skutečnosti, zlato od šmuku«.
'Češi jsou národ s tuze krátkou pamětí,' řekl mi jednou pan řídící.
'Často zapomenou i na to, že jsou Češi!' Pojednou jsem měla v puse tak hořko a sucho, že jsem musila vybalit z celofánu cucací špalek a rozlomila jej vejpůl. Soustředěně jsem dumlala a přemýšlela.«
Začtěte se do knížky vydané Dr. Janem Hollauerem a přemýšlejte spolu s autorkou, chcete-li s hlavní hrdinkou. Upoutá vás i svým laskavým, neotřelým jazykem, z něhož je cítit, že spisovatelka svou mateřštinu ctí. Třeba v ní najdete rozluštění otázky, nebo se k němu o píď přiblížíte, »proč noc znamená pro jednoho tmu a pro druhého světlo, pro jednoho život a pro druhého smrt? Kdo zná odpověď?«.
Jediné, co lze autorce vytknout, je fakt, že knihu věnovala »všem bezejmenným, kteří se stali oběťmi represe a zvůle nacismu a komunismu«. Tyto dva pojmy, soudím, nelze spojovat. A to nejen proto, že komunismus u nás nikdy nevládl. Přesnější by tedy bylo, kdyby autorka své dílo věnovala třeba obětem z procesů padesátých let. Neupírejme jí však možnost pro věnování, jež učinila, a podobně jako Voltaire, hajme její právo na vyslovení názoru, byť bychom s ním nesouhlasili. I to je součástí budování demokracie. Je to proces velice složitý. Ostatně dokazuje to i tento citát z úvodního slova Ireny Sehnerové: »Byl listopad roku 1989 a já zmáčkla knoflík televize. Pražané cinkali na Václavském náměstí zvonečky, v rukou jim plály svíčičky, volali: 'Už je to tady!` a radovali se.
Můj přítel, který přežil Osvětim a pochod smrti, vzdělaný, moudrý a světaznalý člověk, stařec, který umíral na rakovinu, zvolal: 'Ti lidé opět nevědí, komu a čemu tleskají!` Byl zděšený.
Kdyby to chtěl tehdy lidem říci, dav by jej ušlapal stejně, jako ušlapal doktora Galéna v Čapkově Bílé nemoci. Dnes by mu dala většina z těchto lidí za pravdu. Alespoň v to doufám. Jinak by náš národ neměl budoucnost.«
Autor: Jana Časnochová
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)