Pramatkou rodu Kinských z Vchynic a Tetova měla být kněžna Teta: měla prý zneškodnit vlka a ozdobit si erb jeho drápy. Od této pověsti se odvinula konečná podoba rodového erbovní figury: jsou na ní tři stříbrné vlčí zuby na červeném podkladě. Po roce 1748 přibylo přikrývadlo s knížecí korunou, na znamení, že cesta rodu Kinských dějinami vrcholila knížecím titulem. Vývoj rodu je možno sledovat od roku 1282, od spolehlivě doloženého rytíře Bohuslava ze Žernosek a z Vchynic, až do doby, kdy žil z větve v Chlumci nad Cidlinou Zdenko Radslav Kinský (1896-1975). Mnoho nám o tom - i k současnosti rodu - napoví Aleš Valenta v knize DĚJINY RODU KINSKÝCH (Veduta, České Budějovice 2004), ve spise, v němž vystupují do popředí na základě genealogických studií, vlastně v životopisných medailonech, nejvýraznější představitelé tohoto šlechtického rodu. Rodu, který významem náleží k nejpřednějším v naší národní minulosti.
Dobrou práci je nutno vždy ocenit. Práce Aleše Valenty je prací mnohem, mnohem lepší než dobrou. Pomíjíme ovšem několik argotických floskulí z posledních částí knihy, které patří na stránky politického bulváru. A nikoliv do textu opravdu vědeckého výkladu, který představuje šlechtický rod pravdivě, sine ira et studio tak, jak vzhledem ke svému aristokratickému založení vypadal. Jeho život byl ovšem životem na zámcích a v palácích - a je významné, že z tohoto prostředí vystupoval do dějů společenství a národa nejeden z představitelů rodu, aby v nich sehrál významnou úlohu anebo vykonal dílo ve prospěch celku, ve staletích od prvního, k roku 1212 doloženého příslušníka rodu Bohuslava ze Žernosek a z Vchynic až po např. Zdenko Radslava Kinského (1896-1975), toho Kinského, který podnítil vyslání delegace české šlechty k prezidentu republiky Edvardu Benešovi dne 17. září 1938. Na tomto setkání četl kostelecký František Kinský (1879-1975) - dvanáct dnů před diktátem z Mnichova - prohlášení na obranu integrity svobodného Československa!
Z tradic rodu však zrádně vybočil desátý a poslední kníže Oldřich (spíše Ulrich) Kinsky (1893-1938), a z jiných důvodů i jeho syn Franz Ulrich Kinsky (naroz. 1936). Musíme však dodat, že pro skutečnou aristokracii byli tehdy jak nacisté, tak i henleinovci - zpravidla, mnohdy, často, nikoliv ojediněle - v podstatě nečistou spodinou. Výjimky vždy potvrzují pravidlo. Případ henleinovce Ulricha Kinského potvrzuje toto pravidlo dvojnásobnou vahou.
Substantivum diskurs znamená rozpravu, rozhovor. A není na závadu spisu, jestliže diskursy vyvolává. Spíše naopak, znamená zvýraznění jeho kvalit. Proto chceme vést s Alešem Valentou rozpravu o třech osobnostech z rodu Kinských. Jenom o třech!
František Oldřich Kinský (1639-1699) byl v letech 1683 až 1699 nejvyšším kancléřem České dvorské kanceláře, ustavené v roce 1624 ve Vídni. Podporoval dějepiseckou práci Bohuslava Balbína (1621-1688). Jezuitský historik dedikoval Kinskému v roce 1668 dokončený a teprve roku 1677 vydaný spis Epitome
Bohemicarum (Výtah z českých dějin). Proti Balbínovi rozhodně stál nikoliv "národně zcela odrodilý" nejvyšší purkrabí Českého království Bernard Ignác Martinic (1615-1685). I dnes se někdy uvádí mínění, že potíže Balbínovy prý plynuly z jeho "přílišné lásky k národu". Tak tomu nebylo. Barokní vlastenectví bylo konstitutivní složkou protireformační doby a její mnohdy až příliš exaltované římskokatolické víry. Martinic byl na rozdíl od Kinského přespříliš věřící šlechtic. Vadilo mu, že Balbín byl - homosexuál, jak s jistotou doložila už v roce 1926 Olga Květoňová-Klímová. Nevíme ovšem, jak se tato jeho sexuální orientace konkrétně projevovala, až se dostal až "na okraj propasti pekelné". Byl v Jindřichově Hradci pedagogem latinské školy a i kdyby se jeho sexuální orientace projevila zcela mimo pedagogickou komunikaci se studenty, musel být od styku se studenty oddálen. A je možné, že tu šlo jenom o voajérství, o nic víc. Pokládám proto za nevkusné kriminalizovat nešťastného řeholního klerika jako pedofila tak, jak to nedávno učinila Ivana Čornejová. Barokní doba byla ovšem na rozdíl od našich přístupů k homosexualitě zcela intolerantní. Pro Martinice byl homosexuálně orientovaný řeholní klerik, jehož chování nemuselo překračovat to, co bylo tehdy v klášterech běžné, naprosto nepřijatelný, zejména jako autor spisů o "svatých Čechách", jako autor přespříliš pobožných životopisů všech možných i nemožných českých svatých. A oceňujeme Františka Oldřicha Kinského za to, že dokázal svého oblíbeného historika i v tak nevýhodných okolnostech účinně chránit.
František Josef Kinský (1739-1805), v letech 1773 až 1774 spoluzakladatel soukromé Pražské učené společnosti, je nesporně významnou osobností našich dějin. Byl bystrým pozorovatelem přírody. Dokázal rozpoznat, že Komorní hůrka u Chebu je vyhaslou sopkou. Má mimořádné zásluhy o vybudování veřejné univerzitní knihovny v Klementinu na Starém Městě v Praze. Jeho portrét je tu na čestném místě nikoliv "v předsálí knihovního sálu" (tam jsou portréty Karla Rafaela Ungara a astronoma Antonína Strnada), nýbrž v barokním sále s globy klementinské knihovny. V interiérech vojenské akademie ve Vídeňském Novém Městě, jejímž byl nakonec velitelem, je snad jeho busta v nadživotní velikosti. Jeho monumentální socha (nikoliv bysta ovšem) byla postavena před průčelím akademie, a je tam dodnes.
Pokládám za jisté, že Kinský ovládal slovem i písmem němčinu, franštinu a latinu. Češtinu nemáme doloženu. Jestliže napsal, že je potomkem Slovanů a že tedy se chce učit svou mateřštinu, kterou je u Čecha "die böhmische Sprache", pak to znamená, že se hodlá učit nikoliv keltštině nebo cikánštině anebo němčině, ale českému jazyku. Kolik se toho naučil, nevíme. Je ale jisté, že němčina byla i tehdy "das Deutsch", přičemž byl k označení některého z nářečí německého jazyka v českých zemích možný tvar "böhmisches Deutsch". "Ein Böhme" znamená ovšem v každém případě Čecha, a může to ovšem být "ein Böhme deutscher Zunge" ("Čech německého jazyka"). Aby bylo zcela jasno, uveďme, že Balbín psal - latinsky ovšem - "o vážnosti českého neboli slovanského jazyka v Čechách, také o trestuhodných úmyslech na jeho vyhlazení", a že editor jeho obrany češtiny František Martin Pelcl ji nadepsal "Dissertatio apologetica pro lingua slavonica praecipue bohemica". Stačí si dále přečíst názvy některých prací Josefa Dobrovského, např. Böhmische Grammatik zum Gebrauche der Deutschen, Lehrgebäude der böhmischen Sprache atd. atp. Všude tam, kde se adjektivum "böhmisch" vztahuje k jazyku, znamená "český". To ale neznamená, že by česká literatura nemohla být psána německy, nebo latinsky anebo jinak! Protireformace poničila spisovný český jazyk natolik, že osvícenství muselo obracet zájem vlastenců nejprve od barokní latiny ke spisovné němčině a vzápětí od živé němčiny k živé češtině, dokonce zčásti návratem ke spisovné češtině konce 16. století, doby Daniela Adama z Veleslavína!
Portrét Berty Sophie Felicity hraběnky z Vchynic a Tetova, provdané baronky Suttnerové (1843-1914) náleží na nejpřednější místo v galerii významných osobností rodu Kinských. Byla pacifistkou, neúnavnou bojovnicí za mír a roku 1905 naší v Praze narozenou první nositelkou Nobelovy ceny. Mnoho osobností vyznamenaných Nobelovou cenou nemáme: Leopold (Lavoslav) Ružička (1939), manželé Carl Ferdinand a Gerta Therese Coriovi (1947), Jaroslav Heyrovský (1959), Jaroslav Seifert (1984) a dost. Proto překvapuje, jak málo pozornosti bylo u nás osobnosti naší pacifistky věnováno. Občas se objevují i dnes pochybnosti o smyslu jejího pacifistického úsilí. Připomíná se neustále, že oponentem její pacifistické programatiky byl dokonce její přítel Alfred Nobel. Přitom se zapomíná na Nobelův názor, že jeho dynamit přiblíží mírové řešení všech problémů účinněji než pacifistické hnutí. Mýlil se Nobel, nikoliv Berta Suttnerová. Dynamit pacifistické naděje nenaplnil, spíše naopak. Dílo Suttnerové zůstává však i na počátku třetího tisíciletí živou výzvou. Nedoceněnou výzvou?
Snad se v roce 2005, sto let poté, co byla Berta Suttnerová oceněna Nobelovou mírovou cenou, ledacos změní. Ve dnech 27.-29. května se konalo Mezinárodní sympozium Berty Suttnerové Mír, pokrok a ženy v Eggenburgu (poblíž leží zámek Harmannsdorf, rakouský domov Suttnerové). S úvodním projevem vystoupil prezident Rakouské republiky Heinz Fischer, hlavní projev přednesla Shirin Ebadiová z Íránu, nositelka Nobelovy ceny míru 2003. Výsledky své práce představila předsedkyně české Společnosti Berty Suttnerové Jana Hodurová. Souběžně byla ve Vídni zahájena reprezentativní výstava o životě a díle Berty Suttnerové. Vzpomínkové akce budou zakončeny v Praze 12.-13. listopadu konferencí s názvem Odkaz Berty Suttnerové dnešku, kterou připravuje v roce 2002 založená česká Společnost Berty Suttnerové. Součástí vzpomínkových akci bude výstava v Muzeu Jana Amose Komenského. Je už jisté, že si odkaz Berty Suttnerové připomeneme odhalením pamětní desky v Praze. Připravuje se vydání překladu úvahy Berty Suttnerové O barbarizaci vzduchu (1912), se studií o vztahu laureátky k českým zemím a s obšírnější informací o naší Společnosti Berty Suttnerové.
Kniha Aleše Valenty Dějiny rodu Kinských je významným edičním počinem - také v souvislosti s letošním rokem 2005 baronky Suttnerové. Přináší nám vyvážený obraz osudů jednoho šlechtického rodu a v tomto smyslu znamená výzvu přistupovat ke všem otázkám nejenom jeho dějin se zralou uvážlivostí, se zaujetím hledat pravdu o tom, co bylo. Hledáme-li ji o dějinách, hledáme ji též o sobě, o smyslu našeho bytí, o tom, co chceme a o co usilujeme. A není každému dáno, že ji nalézá a pro sebe i nalezne!
Autor: Josef Haubelt
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)