Vladimír Janovic sedmdesátiletý. Jak divně to zní a jaké nevhodné konotace kalendářní věk vyvolává! Vždyť jeho tvorba i publicistika (rentgenový flashový záběr) jsou moderní a nadčasové, byť nemohou být mimočasové. Přesto je jubileum k něčemu dobré: právě k němu vychází po dlouhé době nuceného odmlčení (v nakladatelství BB/art v Praze v edici Versus) nový básnický počin, nová básnická sbírka nazvaná Potopený úl, která představuje jeden z absolutních vrcholů nové české lyriky. Ta se velkými básnickými činy dneška pochlubit nemůže, nechám-li stranou kupř. básně Jaromíra Pelce, básnickou prózu Evy Frantinové, popř. analytické travestie a variace Sýsovy, ale přesto v čase pokřivených hodnot je možné slovesnou hodnotu postihnout a analyzovat, což činím s potěšením tehdy, jde-li o nesporný umělecký čin.
Proč až po patnácti letech? Za "totality" básníci, kteří se ocitli v nemilosti, psali své básně "do šuplíku", nebo vydávali své básně pro úzký kruh přátel, a čekali na dobu příznivou (Jaroslav Seifert, František Hrubín, Oldřich Mikulášek, Jan Skácel a mnozí další, pokud antikomunistické, v "racionalitě" stejně oprávněné jako antisemitské, předsudky o publikování v "komunistických nakladatelstvích" tvorbě nezabránily). Ta po několika letech nastala, takže v krátkém sledu vychází jedna sbírka za druhou. Období po tzv. sametové revoluci, tedy období restaurace kapitalismu s demokratickou, lidskou vizáží, sice básníkům (aspoň většinou) otevřeně neznemožňovalo psát a vydávat, ale toto právo zcela formalizovalo, a tak vytvořilo podmínky k tomu, aby ti "málo přizpůsobiví" a méně "tržní" měli cestu maximálně ztíženu cenzurou: ekonomickou (básníku, táhni, nemáš-li na zaplacení své sbírky!), ideologickou (básníku, táhni, s "komunisty" se nemluví!) i kritickou (básníku, táhni, v "první lize Poezie" nemáš co pohledávat!). Básník, jehož právem a povinností, jehož profesí a posláním je PSÁT BÁSNĚ, básně, které by se mohly stát pokladem české kultury a dokládají slovesnou kulturu českou doma i v zahraničí, básník, jenž by měl v nejlepším tvůrčím období především tvořit, předávat životní a umělecké zkušenosti, vést redakci nebo nakladatelství, být ve vedení uměleckého sdružení nebo mezinárodní literární organizace, byl nucen věnovat veškerý tvořivý čas ubíjející práci s uměním pranic nesouvisející, od umění odvádějící a jemu protikladné. Žádné tvůrčí dovolené. Žádné stipendium. Žádné honoráře. Žádná ediční podpora zahraničním nakladatelstvím, reklama zglajchšaltovanou "svobodnou" rozhlasovou stanicí nebo med nadací zaměřených na "demontáž socialismu". Jen dennodenní shon s obstaráním peněz na nejnutnější potřeby - na živoření. Jen povinné minimum, minimum z minima: člověče, táhni! "Svobodný" spisovatel v karikatuře "svobodného" světa má svobodu zvolit si most, pod nímž najde svůj "domov".
Básnická sbírka je uvedena mottem z díla Heinricha Heina: "Puklina světa vždy vede básníkovým nitrem." I přes heinovské předeslání Janovicova poetika s Heinovou nesoupeří, v něčem je jí docela vzdálená, přesněji: je a současně není heinovská. Postrádá ironicko-perziflážní a sebe-ironickou stylizaci, ryzí písňovost, avšak je tragická s trpkou lyričností; postrádáme heinovskou vnitřní hlubinnou rozpornost, a přesto se Janovic nevyhýbá dialektice životních rozporů a paradoxům. Pokud bychom měli hledat české předchůdce, jistě bychom museli jmenovat Karla Hynka Máchu, Jiřího Karáska ze Lvovic a Vladimíra Holana - výsostně dramatického básníka. Autor Domu tragického básníka (1984) nezapře ani své znalosti antické kultury, věčný semiotický pramen.
Sbírce je ovšem předeslána báseň Advent (z autorovy knihy Zatmění ráje, 1968) o bezcitné mrazivé době, která vykázala básníka ("a neměl na sobě nic kromě slunovratu") přicházejícího s těmi nejkrásnějšími úmysly a dary pouhým strohým imperativem: "Básníku táhni!" Básníka nevolaného a netázaného, "proto" přistupujícího, klepajícího na zavřené lidské dveře a odpovídajícího hluchým, Krista ateistického věku. Uběhlo skoro čtyřicet let, a báseň promlouvá, jako by byla psána dnes, včetně motivu stydnoucího sádla zmarněných hus. Vždyť je advent!?
Mnohorozměrnost a významovou potencialitu Janovicovy poetiky můžeme naznačit na předposlední básni sbírky nazvané Český úděl. První verš je impresivní ("vůně"), národně symbolický (slovanský motiv "lípy"), a asociativně epický ("vcházíš do dějin"), a stojí na počátku reflexivní básně, která je metaforicky expresivním a trpkým výčtem děsivé analogie mezi "kdysi" a "nyní" - všude plno verbířů "s praporci snětivého panstva", kleriků "samospasitelného učení/jemuž se nechceš podrobit" a ustavičné viny, k níž se musíš přiznat a kterou ti kdosi - se zakrvácenýma rukama - předhazuje. Popel nepohodlných mrtvých vysypeme na "vlhkou silnici". Ano: "Je to tam jako tady", píše nedvojsmyslně, vždy "je to táž králičí kůže naruby/z které se vysvlékl bůh", a z oné cykličnosti, věčných návratů a opakovaných zvěrstev jde strach. Janovic je velký romantizující elegik plašící démony vzpomínek a přestálého utrpení; tragický básník, jenž ví, že "i dva metry pod zemí jsou Čechy". Jistá spiritualita básní, přesněji jejich duchovní rozměr, se projevuje nejen křesťanskými aluzemi ("Ráno ho při polibku dětí zapřeš"), ale i ve zřetězování motivů, v principu integrujícím všechny ty fragmenty vzpomínek, vjemy, vůně, záblesky viděného a ozvuky slyšeného. Významové dění (dění jako pohyb) je rovněž stmelující, integrující, se skrytým, místy i otevřeným dramatickým půdorysem, pohyb je letem či jeho nemožností, závanem křídel i imperativem hřbitovního anděla (i ducha "s přeraženým křídlem", jenž "plouží se i v knize"), tancem i bouří (i "kouřem z ropných polí"), šílenstvím i věčným opakovaným tichem, dechem bludného větru... Toto významové dění je utkané ze vzpomínek, z výroků a jejich dichotomického míjení, motivace a integrita básní mají i rozměr formální: Janovic je mistr básnické formy, jejíž klasické podoby umně aktualizuje; sáhne i k volnému verši, pokládá-li to za funkční (např. v Súře úzkosti, aktualizující Korán i Epos o Gilgamešovi). Básně jako by tu naplňovaly vlastní autorovy postuláty o noetickém a ontologickém přesahu (báseň je nová skutečnost i nové poznání, nepřevoditelné a nezastupitelné!).
Janovicova básnická sbírka je nesena návraty, jakoby "vybledlými snímky" paměti (nevěřme básníkovi, ty "snímky" jsou syté, plastické a živoucí, srov. kupř. báseň Medové světlo se symbolikou svitu a barevných efektů), přesto poslední oddíl sbírky přináší devět básní ryze současných, tematizujících kýčovitý svět naší platonské jeskyně, jásot nad trojským koněm s velkou parádou vtaženým do města, nebo cirkus v našem ghettu.
Zdá se, že poezie opět přichází a básník v neadventním čase klepe na naše srdce, abychom otevřeli.
Autor: Alexej Mikulášek
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |