Deset let po udělení Nobelovy ceny za literaturu (1991) předstoupila Jihoafričanka Nadine Gordimerová (1923) před čtenářskou veřejnost s hutným románovým textem POUTNÍCI. Vydala Euromedia Group k.s. - Odeon roku 2004 v překladu Petra Mikeše. A jak je u této edice Nobelových cen zvykem (svazek 8), kniha je opatřena předmluvou a doslovem. Jejich autoři svorně připomínají bibliografii N. Gordimerové, která je pro českého čtenáře stále velkou neznámou; Ema Jelínková se pokouší o stručnou exegezi, nepřekračující rámec anotace, Petr Matoušek uvádí spisovatelčiny filozofické koncepce, z nichž ve svém díle vychází. Shledává, že jde o etiku a estetiku G. Lukácse, maďarského neomarxisty, tvůrce teze o spisovateli jako svědomí národa, v polistopadových Čechách - jak také jinak - stroze odmítnutou.
Vlastní text Poutníků lze číst jako milostnou romanci rozdílných povah, názorů a odlišného vnímání věcí. Lze ho vnímat jako příběh vůle a odhodlání, jako obžalobu propastných rozdílů třetího světa i jako touhu po ukotvení a snahu začít s vytvářením hodnot. Milostný vztah Julie a imigranta Abdua překročí rámec obyčejného flirtu a stane se svazkem kromobyčejné osudovosti. Gordimerová mistrně využila protikladů, které se přitahují; muslim Ibráhím ibn Músá (vlastní jméno Abdua) si získá naše sympatie srovnat svůj život s úrovní civilizace, kterou nabízejí země Západu. Jeho posedlost je pochopitelná; domov, kam se musí vrátit, teprve nedávno setřásl pozůstatky feudalismu a nyní na nejistých nohách balancuje v éře postkolonialismu. V Julii, která ho tam z lásky následuje, vidí pojistku pro lepší zítřky. Tahle běloška pochází z kasty vyvolených, ze společnosti finanční oligarchie a podnikatelů. Její styky, její kapitál, jsou zárukou do budoucna i v okamžiku, kdy se Ibráhímovi podaří získat víza do Ameriky. Je nad rámec jeho chápání, že se Julie právě v tomto okamžiku rozhodne setrvat v jeho tolik nenáviděné domovině. Snad i v takovém prostředí využije štědré dotace strýčka Archibalda, snad přijme roli jedné z rozvětveného Ibráhímova příbuzenstva, ženy, jejíž manžel se ztratil kdesi na ropných polích..., možná, aby se k ní nemusel vrátit. Juliino odhodlání má předobraz v Ibráhímově matce; také ta vytváří nezbytný obraz rodinné celistvosti, matriarchálního základu života na okraji pouště. Tento přerod dívky v ženu působí přesvědčivě i v konkurenci precizně exponovaných postav bělošské komunity nejen v kavárně El-Ej, ať jde o otce, nevlastní matku, gynekologa Archibalda nebo černošského právníka.
Takto modelovaná postava Julie snese srovnání s Lucy, dcerou profesora Lurieho z románu Hanebnost. Také jeho autor, John Michael Coetzee, souputník Gordimerové, se nezřekl postulátu o spisovateli jako svědomí národa. Roku 2003 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu a my jsme o jeho knize referovali na stránkách Obrysu-Kmene v čísle 3/2004.
Vedle aktuálního námětu a dokonalé kompozice zaslouží pozornost i složka instrumentální. V komunikační rovině promluv mezi Abduem a Julií rezignovala autorka na funkci uvozovacích vět. Mnohoznačnost dialogů musí čtenář domýšlet za pomoci reflexí, vnitřních monologů a dodatečných textů (Korán). Promluvy ostatních postav jsou zdůrazněny pomlčkami.
Román Nadine Gordimerové vyznívá umělecky přesvědčivě a eticky věrohodně. Svým tématem se zařadil mezi díla, která pojímají lidský život jako putování a hledání a nikdy nekončící cestu.
Autor: František Skorunka
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |