Čtenář udělá jen dobře, pokud si název nejnovější knihy slovenského prozaika a esejisty Jána Tužinského (nar. 1951) MIMIKRI (CCW, Bratislava 2005; ve slovenštině se píše mimikry s -i na konci, jako před 1941 i u nás) bude připomínat při četbě všech šesti povídek svazek tvořících; je to univerzální klíč k nim, k příběhům mimikry děsivě všudypřítomného okolo nás i v nás; ale je to i výzva.
Klíč: Ondrejkovi říká jeho matka na konci úvodní Augustové noci, že naozaj prišiel neskoro; to pozdě se ovšem vztahuje k tomu, že Kvetka jeho dětství před týždňom zomrela, ale zabírá i hlouběji: přišel pozdě i k poznání, že svým výkřikem proti učitelčině krutosti vůči spolužačce spustil zničující krutost vůči učitelce a že to bylo mimikry, připodobnění s účinkem zveličujícím; a Kvetka sama mu při tom snovém setkání, snovém, neboť je už po smrti, klade otázku, zda nebyla sama krutá, zda se sama nepřipodobnila kruté učitelce, když ji nikdy nezajímalo, co se stalo s učitelkou; a do třetice: nepřipodobnil se učitelčině i dětské krutosti i výtečný učitel kreslení, když právě jeho zásah (čo stváráte, kolegyňa, a čtenář se může jen domyslet, že ji odvedl na kobereček v ředitelně) zřejmě způsobil, že po návratu do třídy už nepromluvila, hleděla z okna, a keď zazvonil zvonček, ticho, so sklonenou hlavou opustila triedu a už sme ju nikdy nevideli.
Výzva: Mimikry definují některé slovníky jako barevné a/nebo tvarové ochranné přizpůsobení se okolí. Šalda psal nad Olbrachtovým podkarpatským románem: Tenhle zbojník je prodloužení své země, výkřik svého lidu (...). Tento Nikola Šuhaj je mimikri svého kraje, jako je zajíc mimikri své brázdy nebo liška mimikri podzimního bukového lesa zlatými barvami plápolajícího. Ale už vstupní příběh Tužinského kníhy vyzývavě pokládá znepokojivou otázku mezí i morálky mimikry. Ve třídě, kde se krutá učitelka vysmívala pubertálnímu stvořeníčku, jež si dovolilo přijít do školy jinak obuté, než chodila všechna děvčata, totiž na vysokých podpatcích, tedy provokativně odmítajíc ochranné mimikry, všichni se k učitelčině výsměchu přidali až na Ondrejka - ten ostře a nečekaně svůj protest proti ponižování spolužačky vykřičí. Pochopí, že se tou vzpourou nevymkl mechanismu mimikry? Že se jí sice odlišil od mimikry své školní třídy, ale aniž tušil, zároveň připodobnil beštii učitelce dokonaleji než spolužáci, kteří se Kvetce posmívali?
Šestice příběhů Tužinského je šest historek o tom, jak se mimikry zvrací ve svůj opak, v křik, ale i odlišení, křik, zas v mimikry, i jak spodoba s okolím bývá ochranou ne pouze slabých a pro přežití, ale i zlých a pro kariéru. Tři povídky, ve kterých se objevuje Hugo (známý nám už z Tužinského knihy Sklené oko, 2001, kde měl i příjmení Sugestor a už tam byl pracovníkem reklamní agentury, tehdy Knokaut, nyní Kolaps), konfrontují (tak jako už závěrečná povídka Skleného oka Hosť) protiklady v mimikry jak uniformizace (až po ztrátu tváře, Muž bez tváre) a směšné celebrizace (V.I.P.), tak i globální medializace (Svrček). Zbývající dvě povídky až sarkasticky odhalují, jak se život groteskně podobá i co do kádrovacích metod žití před jejich něžnou revolucí, jak je to rovnaké ako pred rokmi (Cesty) i jak lidi posedá Strach.
Vytoužené mimikry ve smyslu ochranného přizpůsobení okolí až po přetvářku v zájmu pokoje a pohody jistě se od jiného mimikry přirozeně liší: od ambiciózního mimikry předstírání, všeobecné společenské lži, jakou nabízí i představuje reklama (šťastný nešťastný Hugo ne náhodou ji jako její zaměstnanec zná zevnitř). Obojí však často selhává tak jako úniky z něho.
Co je postavám Tužinského povídek s to poskytnout účinnější ochranu a obranu a čím Tužinského knížka překonává mimikry, samotu, strach i krutost, to je vždy znovu nalézaný dar humoru, humorného nadhledu nad bludný kruh všeobecného mimikry a nad bludiště, do něhož jsme stále zaháněni. Až na tesknou úvodní Augustovou noc (tak nepodobnou a přece v čemsi blízkou české Hrubínově Srpnové noci) ve všech ostatních povídkách o bídě života, u Tužinského ne poprvé hustě zalidněných bezdomovci, vyhnanci z tepla domova, samotáři, podivíny, lidmi krutých osudů, je a hlavně nad ni a nad mimikry i pokusy o ně vysoko ční a tíhy i úzkosti zbavuje vtip, esprit, humor.
Jestliže podle Vančury humor jest lépe věděti, pak postavám Tužinského próz poznání dává vnitřní převahu a umožňuje žít i v době, které vládne bezohlednost. Severin z Muže bez tváre Huga konejší, ať nekřičí (jako nad nespravedlností křičel Ondrejko v Augustové noci) a ptá se ho, co ho odrazu tak mohlo rozrušiť, když přece i on jistě ví, že dnes veľa ľudí nosí celkom iné tváre, ako nosili. Humor je nakonec i v tom, jak Severin radí svému kamarádu bezdomovci Jairovi zohnať si zuby (které se mu rozsypaly): Aby ešte niekto spoznal tvoju tvár. Neboť žijeme v době, kdy člověk musí cenit zuby.
Mnoha motivy, postavami, slohem navazuje Mimikri na předcházející Tužinského knihy. Severinem a jeho soukromou exkluzivní krčmičkou v hrobce na hřbitově se tu připomíná titulní povídka knihy Krypta (1992), výrok všetko bolo inak (Jeremiášov plač, 1997) se nyní v povídce Svrček stupňuje na vždy je všetko inak, tatáž povídka se těsně přimyká k Tužinského esejistické knize Bledomodrý svet (1998). A asi ještě více Mimikri navazuje (ale neznám žel Niečo ako sen, 2002) na Sklené oko (2001), a to nejen vracející se postavou Huga, ale i jako pokračování v tématu. V závěrečné povídce knihy z prvního roku nového tisíciletí se sympatický Ir pán Kelly ptal, kde sú Slováci, povedzte, milý Hugo, kde sa podeli normálni Slováci, v Mimikri mu volně odpovídá nové tázání, Severinovo: No len odpovedzte, Hugo, môže takto bez tváre žiť normálny človek? V Mimikri znovu potkáváme vášnivého rybáře Čerta z povídky Žena a holuby v Skleném oku, a protože Tužinský rád žertuje, povídka Svrček není návrat k postavě Hugova bývalého kolegy, bezdomovce toho jména, který nesmí vkročit na své někdejší pracoviště (sme predsa špičková reklamná agentúra, rozhodne špičkový snob ředitel), ale Mimikri podobně rušivý skutečný cvrček v trávě.
Ten bezdomovec Svrček v povídce Hosť býval šéfem oddělení reklamní agentury, azda sa len nestihol včas zhrbiť, možno ani nechcel. Nuže, o lidech, co se rozhodli neshrbit, napsal Ján Tužinský nyní celé Mimikri. Jestli je jim v jejich slabosti silou humor, říkáme tím zároveň, že jsou to lidé družní, kteří se občas sice pěkně porafají, ale pak spolu popijí. Neboť pořád jsou normálními lidmi.
Když se Hugovi po chladnom jesennom dni zažiadala človečina, ľudské teplo, vypravil se za svým kamarádem rybářem Čertem. Když se podobně čtenáři zasteskne po lidském teple, jaké se nevysílá z žádné obrazovky, nechť vezme do rukou Tužinského. Ale nebude to mít snadné: kolikpak českých knihkupectví má tu knihu na skladě? I Mimikri, které se tu běžně nedá koupit, křičí.
Autor: Milan Blahynka
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |