Osamělý muž, sedící na břehu jezera,
   vypadal málem jako odpočívající vandrák; něco na jeho zjevu však pozorovatele před ukvapenými soudy varovalo. Rozdrbaný slamák, prodřená košile, skoro vybělené džíny a tenisky, odkud se mu už klubaly palce, jako by přitakávaly povrchnímu dojmu, který jste si o tomto dobře padesátiletém, mírně prošedivělém chlapíkovi utvořili; chytré a veselé jiskřičky v jeho hnědých očích však člověka nabádaly, aby s definitivním soudem přece jen ještě nějaký ten čas posečkal.
   Pokud pozorovatel zaujal zdrženlivější stanovisko, brzy objevil jisté nesrovnalosti, otevírající prostor pro nejrůznější spekulace.
   Láhev červeného vína, kterou si tu ten evidentní bezdomovec otevřel, mohl stejně klidně popíjet někde na lavičce před nádražím; matoucí ale bylo, že vedle ní postavil skleničku na vysoké stopce.
   Otravné výpary z krátkého silného doutníku mohl vypouštět i před úřadem, zřízeným k tomu, aby lid obracel ke zbožnosti - neboť žádná jiná útěcha než víra v boží zázrak pokorným žadatelům o sociální výpomoc stejně nezbývala - nebýt zarážející skutečnosti, že si tu otrapa na vyvýšený drn vedle sebe postavil popelník z broušeného skla.
   A potom tu byla ještě jedna maličkost, jejíž význam si však dokázali uvědomit jen ti nejbystřejší. Vagabund seděl u malého pařezu, na nějž si postavil kufříkový počítač, pro zjednodušení nazývaný laptop.
   Pobuda se napil vína, potáhl z doutníku, odložil jej do popelníku a překvapivě zručnými prsty se rozběhl po klaviatuře:

   Vycházíš na balkon rozechvělá,
   slunce se tvými vlasy zlatí.
   Neznámý smutek v duši. Chtěla
   bys zazpívat i zaplakati.

   Nevíš co působíš, přeukrutná!
   I slunce se jde za mrak skrýt.
   Ačkoliv lék tvůj hořce chutná,
   já už bych bez něj nechtěl být...

   Patrně se teď ťuknete do čela
   a pomyslíte si něco o mé užvaněnosti. Spokojíte se s faktem, že neznámý zde sepsal něco, co by se při dobré vůli dalo nazvat básní, a odtud už bude zbývat jen krůček k logickému závěru, že člověk, který tu jen tak zbůhdarma plýtvá skoupě vyměřeným časem, bude nejspíše jen nějaký ten lehce výstřední, avšak neškodný básník. Takový omyl bude nanejvýš pochopitelný, proto však ještě nepřestane být omylem.
   Vidíte snad na jeho čele otisk rtěnky? Slyšíte tu snad lehounký van křídel? Nic takového. Na kilometry daleko nespatříte Múzu, protože ty už byly rozebrány jinými.
   Lehká nazlátlá záře, tolik typická pro vpravdě inspirovaná díla, se naopak line z lístku, zatíženého na pařezu kamínkem proti větru. Tady si můžete přečíst slova, která vás až omráčí duchaplným šarmem, hlubokou lidskostí a samozřejmým, sebevědomým mistrovstvím:

   Vykráčeje na balkón se tváří,
   jako kdyby byla Julie z Romea a Julie.
   Ví, že ji vidím, ale dělá, že mně nevidí.
   Co je to za lidi?
   Mně to snad zabije...

   Toto rozmarné arcidílko by mělo - pouze s nejnezbytnějšími redakčními úpravami, které jsme sledovali - za dva měsíce vyjít ve Výboru z básnického díla Pavla Popoucha. Ne snad, že by to mohlo mít na další osud našeho příběhu nějaký vliv, jen pro zajímavost uveďme, že Pavel Popouch přijde letos v říjnu opět na řadu při každoročním udělování státních cen za mimořádné výkony v oblasti vědy a umění. Není to sice naprosto nezbytnou podmínkou, ale přece jen je lepší k takové příležitosti vytvořit něco zcela nového.
   Možná si zlomyslně řeknete: ,"Proč si tedy laureát s takhle ostrými lokty nenapíše docela prostě něco sám?", to však bude vypovídat jen o vaší takřka dětské naivitě. Kde by na podobné hlouposti asi vzal čas? Pavel Popouch dovede se svými díly skvěle obchodovat; to tedy všechna čest; ale chtít po něm, aby nad nimi ještě ke všemu i vysedával, to už by bylo trochu příliš, nezdá se vám?

   Příslušník ctihodného cechu nájemných písařů
   pracoval, jak už je v této chvíli patrně jasné, na pevnou objednávku. Zda tak činil s nadšením či neochotně, to nás nemusí ani trochu zajímat. Živil se tím, co dovedl, aby měl zač nakoupit a čím zaplatit nájem.
   Pavel Popouch se sice nikdy nepředal, na druhou stranu vzato však měl značné ambice, a ty představovaly zaručený pravidelný příjem. Což, jak uznáte, nebylo v dnešních nejistých časech právě k zahození.
   Veliký Pavka, jak se dával oslovovat v dobách své bujaré svazácké mladosti; Grand Paul - tak si přál, aby mu říkali ve změněných poměrech - by se nejspíš urazil, kdyby mu písař prozradil, jak jeho básnickému spisu, dopředu ověnčenému laureátskými ratolestmi, říká sám pro sebe.
   Lze vůbec omluvit, když někdo označoval dílo, které mělo ještě letos získat cenu T. G. Masaryka, jako UHLÍ? Musím vás však rychle uklidnit, že zde v žádném případě nešlo o nějaké znevažování. Písař byl prostě jen racionální a každou získanou zakázku označoval podle očekávaného profitu.
   Jednoho zahřeje titul; Masarykova plaketa se bude hezky vyjímat vedle dvou státních cen Klementa Gottwalda, které si přičinlivý Grand Paul vypsal už dříve; a druhého zase uhlí na zimu. Latiníci by o tom řekli: Unicuique suum, neboli po našem - Co si kdo zasloužil, to má...

   - - - - - - - - - - - - - -

   Nevěděl proč a nevěděl jak,
   náhle byl zase o třicet let mladší. Nesmělý štíhlý vojáček, kterému na bradě vyrážely první, dosud jen světlé chloupky. Střežil bránu kasáren, aby zabránil vojákům bez propustky vycházet, a diverzantům zase naopak vstoupit.
   Nedovedl si představit, podle čeho by měl takového diverzanta poznat - v instrukcích, které dostal, se o tom nic neříkalo. Věděl jen, jak by s ním měl naložit; předpisy takovou situaci rozebíraly do posledního detailu.
   Aby si nějak ukrátil čas, kdy musel trčet u bíle a rudě pruhované závory, pozoroval kolemjdoucí a v duchu je škodolibě hodnotil:
   Ne, tohle v žádném případě nebude diverzant! Kdo by do záškodnické akce posílal mladou ženskou v šestém měsíci? Leda, že by to břicho měla vycpané, aby mě zmátla. A přece jenom ne! Tu kachní chůzi by jen těžko dokázala napodobit...
   Tenhle je na diverzanta moc mladý, a ten naproti zase moc starý...
   Ale pozor na tohohle chlapa! Proč na mě tak čumí? Třeba vyhlíží chvilku, kdy polevím v ostražitosti, aby toho mohl zákeřně využít. Já však zůstanu bdělý! Jestli teď vytáhne ještě foťák, budu vědět, na čem jsem. Skočím po něm, pod krkem zaháknu, koleno vrazím do ledvin... Ještě budeš skučet a volat svého chlebodárce Edgara Hoovera! A nebude ti to nic platné, protože...
   "Vojíne!" vyštěkl v té chvíli kdosi za ním a bdělý strážce se rychle otočil. Vypjal se do pozoru a představil se: "Vojín Zavřel! Po dobu mé služby..."
   Politruk kapitán Leproš jen mávl rukou.
   "Po dobu své služby okukujete holky, Zavřel! A víte přece, co vám vždycky kladu na srdce! Ve službě se zásadně vyhýbáme dvěma věcem: Ženskému předku a koňskému zadku!"
   Zasmát se politrukovu byť pitomému a stále dokola opakovanému vtipu bylo stejně samozřejmou povinností, jako mu na potkání zasalutovat. Vojín Martin Zavřel to však neudělal. Právě mu začínala třiadvacátá hodina služby a v noci měl nárok jen na dva dvouhodinové cykly spánku. Byl unavený jako formanský kůň - proč by měl ze sebe ještě ke všemu dělat kašpara?
   Kapitán Leproš se obrátil na civilistu, který ho doprovázel. "Hodil by se vám?"
   Civilista, asi třicetiletý frajer s uměleckou hřívou, lhostejně pokrčil rameny v moderním stříkaném saku. "Kus jako kus," prohlásil nevzrušeně. "Koho mi dáte, toho použiju."
   Sáhl do kapsy, otevřel cigaretové pouzdro a velkomyslně vojáčkovi nabídl: "Vem si dvě!"
   Martin Zavřel pohlédl na politruka. Pokušení prostě jen natáhnout ruku a vzít si bylo silné, kdo mu však mohl zaručit, že se nejedná o další kapitánův trik jak dostat člověka do maléru? O podobných případech se po večerech na ubikacích vyprávěly celé legendy.
   Sněhurka přijala od neznámé stařenky jablko, a jak dopadla? Ještě že ji měl kdo zachránit. Vojáka ve službě, který by cokoliv přijal - zvláště od neznámého člověka - by nezachránilo vůbec nic. Odpochodoval by rovnou do posádkové věznice a pak před prokurátora.
   Teď to však na úskok nevypadalo. Kapitán Leproš přivřel oči a dvakrát kývl.
   Martin si rychle vzal dvě cigarety a zastrčil je do kapsičky. "Vřelý dík!" řekl a ignoroval civilistův rozžehnutý zapalovač. "Až po službě..."
   Leproš se zazubil od ucha k uchu a spokojeně vojáka poplácal po zádech. "Vidíte jaké tu máme sokoly, soudruhu majore?" zeptal se s jistou dávkou podlézavosti v hlase.
   "Abyste věděl kdo vám nabídl cigaretu, Zavřel, tohle je soudruh Pavel Popouch z Hlavní politické správy armády. Soudruh je básník, laureát Gottwaldovy ceny, spisovatel, dramatik a já nevím co všechno ještě. Budete hrát v jeho filmu, Zavřel! Soudruh major potřebuje kompas."
   "Kompars!" zasténal básnický major zmučeně.
   "To je jedno, prostě tam budete hrát. Když se budete chovat slušně, třeba vás filmaři povýší na svobodníka - ale jenom v tom filmu. U nás byste si to musel ještě moc a moc zasloužit!"
   "Já ale..."
   "Tohle je rozkaz, Zavřel! A o rozkazu se nediskutuje. Odchod!"
   "Já nesmím..."
   "Řekl jsem odchod. Proveďte!"
   Vojáček si pomyslel něco velmi nelichotivého o zelených mozcích, pozdravil, udělal čelem vzad a odpochodoval ke strážnici. Politrukovo oblíbené rčení: Tohle je rozkaz, odchod! nebylo možné ani rozumné ignorovat.
   Jenže opuštěná brána kasáren teď byla vydána všem diverzantům světa všanc...

   Vpřed! Vpřed! Vpřed!
   Opakováním lze nakonec dojít k dokonalosti, to si uvědomovali staří Římané stejně jako básník Pavel Popouch. V roce 1955 obohatil divadelní repertoár vlastní angažovanou hrou Pod Stalinovou zástavou - vpřed! Na několika jevištích ještě duněly jeho heroické monology, a Popouch už pracoval na šestidílné verzi pro rozhlas. Stačil ještě vyrobit libreto stejnojmenné opery, ale s filmovým scénářem už neuspěl. Poměry se změnily; namísto pochlebování teď bylo třeba generalissimovi spílat.
   Poradil si i tentokrát - zatočil s gruzínským skřetem tak, že by od něj ani pes nevzal kůrku. Než se mohl vrátit ke svému scénáři, uplynulo deset let. Pavel Popouch však nikdy neopustil claim, dokud existovala naděje, že z něj vyrýžuje ještě alespoň jediné zrnko zlata.
   Velkofilm Vpřed! Vpřed! Vpřed! vyprávěl o svízelné cestě československého armádního sboru od Buzuluku do Prahy, a o paranoiou stižených Gruzínech v něm pro jistotu nepadlo ani slovo.
   Kompars pro bitevní scény dodala armáda.
   Vojín Martin Zavřel chtěl natáčení původně sabotovat a připravil si celou řadu zlomyslností, které by vyšly najevo až při promítání vyvolaných záběrů, ale už první okamžiky filmování ho přesvědčily, že se Popouch dostatečně znemožní i bez jeho přičinění sám.
   "Po šest dlouhých dní a šest nocí útočili vojáci," deklamoval zaníceně komentátor podle scénáře, a Martin si zlomyslně prohlížel hladce oholené tváře kolem sebe, ostré puky na kalhotách a boty, vyleštěné do přehlídkového lesku.
   "Až konečně nastal okamžik, kdy stanuli na půdě své vlasti."
   Pod slavobránou z chvojí pochodoval hned za herci a se škodolibým úsměvem naslouchal drsnému vojáckému dialogu:
   "Tak jsme se dočkali, Karle! Po šesti nekonečných letech opět na naší posvátné půdě!"
   "Ba, Jirko! Nyní se budeme bít jako lvi o každou píď našeho území, dokud ty fašistické stvůry nadobro nevyženeme!"
   Začal si polohlasem prozpěvovat Zasviť mi ty slunko zlaté na poslední z vlasti krok! a ramena herců i udatných válečníků kolem něj se začala otřásat. Když režisér konečně vykřikl: "Stop!" svalili se všichni do trávy a zavyli jako smečka hladových hyen. Z očí se jim řinuly slzy.
   "Ty kluku, ty si ale číslo!" skřehotal Jiří Karambol. "Tys mi dal, člověče! Večer tě zvu na žranici, ať se zase jednou poměješ!"
   "Já musím do kasáren," odtušil Martin Zavřel.
   "Jen se neboj, to se zařídí! Domluvíme to s rejžou."
   "Někdo nám přece musí ukázat, jak se má v ruce držet samopal!" přidal se Jiří Podhajský. "My na vojně nebyli, hošku! A všelijaký ty odborný poradci to všechno znaj jen z knížek."
   "No, kdyby to šlo..."
   "To si piš, že to pude! Připíšou ti tam nějakej štěk a zůstaneš s náma až do konce natáčení. Jak by se ti to zamlouvalo?"
   "Wellmi."
   "Tak je to domluvený! Poď, v maringotce máme víno. Jistě si dáš..."
   (úryvky ze stejnojmenné, dosud nevydané knihy)



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)