Robert Rohál se zaměřil na náměty velmi snadné a vděčné: na život a dílo nejrůznějších hvězd a hvězdiček. Tak je složena i jeho poslední knížka DVOJÍ ŽIVOT SLAVNÝCH MUŽŮ (nakladatelství Petrklíč, 2004, Praha, s. 287 s množstvím příloh). Už sám titulek je vlastně málo výstižný: každý člověk může mít a snad má více životů, záleží především na tom, co vidíme a co si vybíráme. Autor v předmluvě konstatuje, že se rád odvracel od obyčejného psaní o úspěších a neúspěších, bylo by to prý »příliš suché«, a tak se také zabýval životem protagonistů mimo filmové ateliéry, koncertní pódia či módní mola...
Obsahově je kniha dělena do dvou částí. V té první je malá galerie »našich«, v té druhé jsou pak slavní cizí. Za srovnání stojí medailony těch domácích. Autorovi je vždy sympatická jistá kontroverznost, odpor proti režimu, který někdy hledá se svíčkou i za bílého dne. Je jistě pravdou, že mnozí žili svérázné životy, že politika jim byla často hodně vzdálena, že prosluli i tím, co ironizovali a parodovali, avšak všichni žili v časových i prostorových souřadnicích své doby, kterou také i svým uměním a postoji spoluvytvářeli. Dělat z nich za každou cenu hrdiny a opozičníky je dosti nadsazené. Příkladem by byl už první z nich, Eduard Cupák (spolu s režisérem Václavem Krškou). Eduard Cupák osvěžil naši scénu svým hereckým i lidským typem, ale tak to přece vždy bývá ve vývoji každého umění. Rohál píše o Cupákově »vyhazovu« koncem r. 1951 a za důvod znovuuplatnění tohoto herce pokládá jím obnovené kontakty při natáčení filmu Temno a zejména intervence Eduarda Kohouta v jeho prospěch. Krutost padesátých let, jak se ji snaží podávat publicisté Rohálova typu, by jistě nedokázal změnit ani film, posvěcený »jiráskovským kultem«. Tak tohle jsou nejslabší místa z Rohálových medailonů, dalo by se říci, že podobné »švy« se mohou najít také u jiných, kteří následují, jako byl Jiří Hrzán, Miloš Kopecký (dokonce se stal národním umělcem!)... Mírnější tón nasazuje autor v případě Vladimíra Menšíka, aby opět vklouzl do své staré manýry v případu Jiřího Schelingera.
»České medailony« končí právě Schelingerem a od str. 117 následuje řada cizích, v povědomí českého diváka snad ještě živých osobností, začínající Gérardem Depardieurem. Tedy převažuje tón jiný, autorovi již vůbec nejde o nějakou opozičnost vůči stávajícímu řádu, ve kterém tito tvůrci žili, ale jejich »druhý« život chápe jen jako do jisté míry druh ornamentální odlišnosti (sexuální orientace, alkoholismus atd.) Ale i tady sleduje četné propady a opětné vzestupy na výsluní.
Autor: Josef Bílek
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |