Je neuvěřitelné, kolik práce jeden autor vynaloží, aby dokázal, že carské Rusko bylo lepší než Rusko sovětské, že černé je bílé, že samoděržaví je třetí cesta demokracie, že caři a popi jsou humánnější než bolševici, že lid potácející se v pověrečných tmách si žije lépe a radostněji než lid vystavený výsluní vlastních dějin.
   Takovým autorem je Richard Pipes, původem Polák (nepřekročil svůj stín), nyní ředitel Střediska pro výzkum Ruska a emeritní profesor ruských dějin. Ze svého bádání vytěžil objemnou knihu RUSKO ZA STARÉHO REŽIMU, kterou česky vydalo nakladatelství ARGO v Edici dějin Evropy. Autor je na první pohled pečlivý badatel i seriózní analytik, celé je to však postaveno na písečném soklu - předem zadaném předpokladu, co musí vyjít. A ono to vyjde, jenže jen na papíře.
   Pipes začíná od Adama, od přírodních podmínek, jež podle něj predestinovaly ruskou duši širokou, ale také krutou, nespolehlivou, apatickou, setrvačnou... Jak by asi vyhlížely dějiny Ameriky, napsané z téhož zorného úhlu? Širé prérie, divoká příroda, divocí imigranti... Ano, tak nějak to taky bylo. Autor se široce i hluboce zabývá vývojem vlastnických vztahů, forem vlády, jeho znalosti jsou skutečně obdivuhodné a k jejich nabytí musel určitě vynaložit mravenčí píli. Co však říci na ahistorické vsuvky typu: "Ivan (rozuměj car Ivan IV., pozn. ks) se příliš zaobíral správními reformami a zahraniční politikou a neodvažoval se proto bojarům postavit. Když se k tomu ale odhodlal, učinil to se zápalem a sadismem, jenž se dá srovnat snad jedině s tím, co předvedl ve 30. letech 20. století Stalin."
   Takhle polopaticky a primitivně píše emeritní profesor národa, který se zápalem a sadismem, a dodejme s náboženským pokrytectvím a cynismem, vyvraždil miliony indiánů, co měli smůlu, že obývali zemi, jíž se zachtělo bílému muži, který jinak vyznával a ohněm i proklatě nízko zavěšeným koltem hlásal přikázání, kolik jich jen napočítal. Který se modlil k bílému Bohu, aby mu zlaté tele vykrmiti ráčil, ovšem cizí trávou. A co říci na urážlivá, prakticky rasistická tvrzení, vědecky asi tak na úrovni naivního obrozeneckého slavjanofilství, na téma zlaté mužické srdce? "Ruský rolník starého režimu se vyznačoval 'primitivní myslí'. Jde o zvláštní rys, pro nějž je typická neschopnost myslet abstraktně. Měl např. velký problém pochopit 'vzdálenost', pokud nebyla přepočtena na versty (sic!), neboť versta byla délka, kterou si dokázal představit (kovboj zase chápal vzdálenost přepočtenou na míle, ale to je holt vyšší rasa!, pozn. ks). 'Stát', 'společnost'... všechny tyto pojmy musely být naplněny lidmi, které znal, či činnostmi, které prováděl, jinak je nepochopil. Tato vlastnost vysvětluje kouzlo ruského mužika ve chvíli, kdy se choval, jak nejlépe svedl... O jeho spontánní přívětivosti k cizincům máme nesčetná svědectví. Vyhnance putující na Sibiř zasypávali rolníci dary ne proto, že by s nimi soucítili, ale proto, že je považovali za nešťastné. Za druhé světové války se s podobnými výrazy lásky k bližnímu setkávali ve chvíli, kdy se stali zajatci, také nacističtí vojáci... Touto instinktivně lidskou slušností lze vysvětlit, proč se radikální agitátoři setkávali s takovým odporem, když se pokoušeli získat rolníky pro 'třídní boj'. I během revolucí v letech 1905 a 1917 mělo násilí venkovského lidu své konkrétní cíle: pomstít se konkrétnímu pozemkovému vlastníku, získat konkrétní parcelu, po níž se prahlo, či pokácet les. Násilí nesměřovalo proti 'systému' jako celku, protože rolník neměl o jeho existenci ani tušení". A tuhle údajnou 'pudovou slušnost' mužikům vzali lstiví bolševici!
   Podobnými nehoráznostmi se kniha hemží, a to nemluvím o kapitolách věnovaných autorem zřetelně nenáviděné době porevoluční. Snad ještě jeden citát: "Cizinci upozorňovali na veselou povahu ruských rolníků, na jejich sklon opičit se či dát do zpěvu a na jejich mírumilovnost - i když se opíjeli, jen zřídkakdy se poprali." Zní to jak zpráva o návštěvě strýčka Sama v zoologické zahradě. A tyhle opičky si troufly jako první vykročit do kosmického věku!
   "Násilí bylo na ruském venkově v době carského Ruska mnohem méně rozšířené, než si lidé obecně myslí. Ve srovnání se společnostmi 20. století byl carský věk oázou práva a pořádku."
   Leč dosti již! Naplňuje mne hrůzou představa, že na základě takových zkreslených informací, analyzovaných šilhavým okem, by se v Americe posuzoval fenomén Rusko. Může to vést jedině k nepochopení, ke křupanskému chování - jaké známe v poslední době třeba z Iráku - a jaké budou následky? Špatné, moc špatné pro svět a ještě horší pro zemi, která sama sebe považuje za pupek dějin, vejlupek Všehomíra, pro zemi zaživa zaslíbenou střídavě jankovitým oslům a slonům v porcelánu, ale každopádně plemenu chroustačů buráků a televizních čumilů s vymytými mozky a vyprahlým srdcem. Naděje však zůstává - taková přece není, nemůže být celá Amerika!

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]