Opřen o hůl, podíval se Valenta znova dolů a zmalomyslněl. Slibná pěšinka ho zavedla do bezvýchodné situace. Měl jsem se zeptat na cestu, kál se v duchu.
Svah, ze kterého by kdysi hladce seběhl, hrozil pádem, a těch si Valenta užil dost. Léta naskakovala, noha začala zlobit. A vracet se znamenalo zajít si takových tři sta metrů.
Když je nouze nejvyšší, bývá pomoc nejbližší, a mohou ji poskytnout třeba tři voli; tak by se totiž dalo nazvat přicházející trio. Patřilo ke generaci, u které oslovení »vole« plně nahradilo zbytečná křestní jména i kdysi tak časté přezdívky.
Trojice se zastavila a zadívala na kopeček, ze kterého se ozvalo pronikavé hvízdnutí. (Valenta na prsty uměl.) Stařec, připomínající postavením na pahorku i zvuky sviště, nebyl právě běžným úkazem, a tak kluci koukali, co se bude dít.
- Nepomohli byste mi, mládenci, z toho kopečka? Zabloudil jsem na procházce a netroufám si sám dolů.
Chvilička zírání, a pak pohotová humanitární akce. Jeden mládenec se postavil pod svahem a naznačil rozpažením, že bude dávat záchranu; druzí dva volové vyběhli nahoru s obratností opic, sídlících na gibraltarské skále. Řízení operace se ujal čahoun, kterému bylo špatně rozumět, protože nevyndal po celou dobu cigaretu z úst.
- Na tu vaši valašku se vyprdněte, strejdo, ta je vám teď k ničemu, převzal od Valenty hůlku belhalku a hodil ji dolů, kde ji zachránce zachytil elegantně v letu. - Sedni, vole, poručil jako psu příteli. - Opřete se mu o rameno a podejte mi ruku. Ták, a pomalu dolů. Poposedni vole.
Vůl si poposedl dvakrát a už si oprašoval na cestě kalhoty. Stárnoucí svišť byl v pořádku dole. - Jste fešáci, mládenci, zubil se Valenta, - nevím, co bych si bez vás počal. Kdybyste někdy něco potřebovali, tak si holt nějak poraďte. Já jsem vděčnej, ale chudej. Nazdar.
Trio se zazubilo také, mírně však dotčeno nemístnou zmínkou o honoráři. Opětovat familiární pozdrav si netroufalo a vzdálilo se s nesrozumitelnou kombinací rádosestalo, poklona a nashle.
Taky jsem býval tak čilej, zavzpomínal Valenta na dobu před šedesáti lety, - když jsem chodíval za Eliškou... Vykročil bujaře, pod viaduktem ho však přešlo všechno veselí.
Byli také mladí, také volové, a byli jenom dva; nekoukalo z nich ale nic dobrého a v takové společnosti nebývá důchodcům dobře. Zvlášť když se jeden z příchozích rozkročí před vámi, druhý za vámi, a když kolozubá ústa prvního pronesou medově:
- Á, dědeček nám dá na pívečko.
- Dědeček bude ROZUMNEJ, a dá nám na pívečko, ozval se za Valentou druhý z pobudů. - Dědeček je nerad bacanej, zaznělo do třetice zřejmě nacvičeným dvojhlasem.
Dědeček vám..., vy rošťáci, chtělo se říct Valentovi, dědeček nemá na rozdávání. Neřekl však nic a mlčel. Hrdost ho nutila k odmítnutí, obavy ponoukaly vyhovět. Nemilé dilema však netrvalo dlouho. Pobuda za jeho zády zaječel - dostat do hlavy plechovkou není dvakrát příjemné, i když je prázdná.
Blížil se k nim urostlý mládenec, který neříkal nikomu vole viditelně jen proto, že přicházel sám. Hlava dvoubarevná, kroužky v uších, z vestičky na holém těle vyhlížejí bicepsy ilustrované tetováním. Nepospíchal; když se k vám ale sune s fatální nevyhnutelností něco takového, je to větší tlak na psychiku, než když vás to vezme ztečí. Zvlášť když to doprovázejí slova:
- Já už sem ti dlouho vod žádnýho zubu nepomoh, viď, ty hajzle? To se dá napravit, čekej.
Pobudové neměli ani tolik hrdosti, aby odkráčeli přijatelnou rychlostí, zmizeli jako v pohádkách.
Sebevědomý spasitel díky přijal, prozradit svou totožnost však odmítl. - Pod tím viaduktem byste neměl chodit sám, strejdo, rači si na někoho počkejte, doporučil vlídně. - Nedávno tu ty hajzlové vobrali jednoho děd... jednoho staršího jako jste vy.
Tak jako pomalu přicházel, šinul se tetovaný beze spěchu pryč. - To už je dneska čtvrtej, liboval si Valenta, - kdo by to do nich řekl.
Kousek za viaduktem ho očekával nebývalý ruch - rozlehlou asfaltovanou plochu oživovala mládež od dvou do dvaceti let. Někteří se na kolečkových bruslích teprve zaučovali, podporováni staršími sourozenci; jiní už kroužili docela přijatelně a na některých bylo znát, že se svému koníčku věnují často a rádi. Královnou byla vysoká štíhlá dívka, dobrá už osmnáctka, bledolící, ale celá v černém jako kominík; pohybovala se s takovou elegancí, že i Valenta - který jen tak něco nepochválil - uznale pokyvoval hlavou.
Co se posadil na lavičku, kralovala osmnáctka hemžení ještě dobrých dvacet minut; o korunu ji připravil až vytáhlý mladík, Afričan jako poleno, který se na sousední lavičce hbitě přezul a vyrazil do boje. Z trůnu sesazená však nežárlila a neodmítla ani nabídku na rejdění ve dvou. Sehráli se brzo, a když započali s imitací ruských krasobruslařských hvězd, přerušili ostatní své dovádění a udělali kolem nich kruh.
Valenta žádnou legraci nezkazil a zapojil se iniciativně do hry známým (tedy známým jeho generaci) Valčíkem na rozloučenou - byl to jeden z kousků, které válel na foukací harmoniku znamenitě a ještě se nestalo, aby si vyrazil na toulky předměstími bez onoho nástroje v brašně. Dva tři dědečkové, doprovázející vnoučata, melodii znali a broukali si ji s sebou. Valenta už přemýšlel, čím na ni navázat, když krasojízdu přerušil incident na okraji plochy. Nějaká malá holčička přišla dovádět bez doprovodu a poranila si pádem nožičku - nemohla se na ni postavit.
Zatímco ji velké holky na lavičce utěšovaly a přezouvaly, dorozuměla se exkrálovna poloangličtinou s králem. Přezuli se rychle a vyrazili k pofňukávající dívence. Třebaže sám z pohoří Ruwenzori, vzal Afričan holčičku po krkonošsku na záda a vyrazil s ní do schodů k vilám, před sebou holčiččinu kamarádku jako poslici neblahých zpráv, za sebou královnu se třemi páry inlain okolečkované obuvi.
Oči sloužily na rozdíl od nohou Valentovi ještě dobře, a tak zahlédl, jak z krajní vily vyběhla poslicí vyrozuměná maminka a jak jí Afričan doručuje pochroumanou ratolest až do bytu. - Copak ten kluk asi študuje, přemýšlel na své lavičce, na študenta aspoň vypadá, to se pozná i s tou umouněnou hubou.
Ó, ta náhoda: blízké pohostinství nebylo žádné picnictví (jak Valenta nazýval opovržlivě pizzerii), žádný mekdonald či kafé bar; a neinzerovalo také žádný bowling, nýbrž kuželky! Byla to obyčejná hospoda a měla to v mazlivé zdrobnělině hospůdka dokonce v názvu! Valenta okamžitě zaznamenal, že mu už při tom dobrodružství pod viaduktem vyschlo v krku. I vnitřek hospůdky ho uspokojil, ba ani řeč zaznívající od stolu štamgastů mu nebyla cizí. Třebaže se s ní ztotožňoval jen zčásti, jako senior občas přikývl.
- Řezat to, řezat a zase řezat, horlil řečník s polemickým zápalem, třebaže v auditoriu na žádný odpor nenarážel, - ne tomu dávat kapesný, ze kterýho by vyžili dva důchodci, vozit to k moři a kupovat tomu kolečkový škrpále za tři tisíce korun. Nemám pravdu?
Valenta se neodvážil přímo prohlásit, že ne tak docela. Upozorniv na sebe kašláním, zeptal se pokorně od vedlejšího stolu, může-li k tomu něco říct. Poučen, že v jeho letech nemusí nikdo zvedat ručičku, když chce povědět něco k věci, uvedl, že všichni mladí nejsou stejní. A vyrukoval s prvním trumfem - gentlemanem z pohoří Ruwenzori.
Odpověď zněla přesně tak, jak očekával. Takovej může bejt rád, že ho tu necháváme študovat, a že vynesl po schodech potlučený škvrně není žádnej hrdinskej skutek, natožpak důkaz charakteru.
Odpoledne se chýlilo ke konci, v hospůdce bylo však pěkně a přespolní důchodce teprve započal se svými argumenty. Druhým trumfem bylo trio, které mu nedávno pomohlo tak ochotně ze svahu.
Přítomní uznale zabručeli, jeden z nich však zpozorněl. - Nebyl ten jejich kápo, ten s tou cigaretou v hubě vyčesanej na kohouta? A neměl každej rukáv jinej, jeden modrej, druhej zelenej?
Valenta v tom neviděl nic špatného a přisvědčil. Protiargumentem byl obšírný seznam mládencových deliktů, dlouhý tak, že by se vešel snad jen na nenačatou roli toaletního papíru. Takovej vám pomůže dneska z kopečka a zejtra do hrobu! Nezbylo tedy než vynést trumfové eso, incident s pobudy pod viaduktem.
A to si dal; s příznivým ohlasem se událost setkala jen u dědečka tetovaného vnoučete. - Copak náš Standa, ten se s nima nemazlí, prohlásil stařec hrdě, - co mě ty hajzlové pod tím mostem obrali, dal už jim dvakrát po držce. - S ohledem na řečníka ušetřili přítomní Valentu seznamu Standových prohřešků s tím, že je to výjimka, jakou abys hledal dneska s lucernou. A že pro ostatní platí řezat to, řezat a zase řezat.
Po posledním, rovněž neúčinném argumentu s jeho zde neznámými prasynovci vzdal Valenta boj s vědomím, že pro mladou generaci udělal co mohl - a s domněnkou, že z jeho stanoviska zůstalo v těch zarputilých lebkách alespoň něco. Zaplatil, rozloučil se a opustil v pohodě tu sympatickou hospůdku. - Zajděte zase! loučili se s ním oponenti.
Slunce zapadalo, asfaltovanou plochu i srázný svah, na kterém nedávno hvízdal o pomoc, zahřívaly už poslední paprsky. Dopadaly i na schodiště, po kterém sestupovali ruku v ruce exkrálovna s králem, ústa plná bublaniny - jediné odměny, kterou byli ochotni přijmout za dobrodiní škvrněti.
- Nejsou to všechno rošťáci, zdaleka ne, opakoval si Valenta na cestě k autobusu, - jenom tak někteří vypadají. - Určitě se sem ještě někdy podívá, a rád, třebaže si pro jistotu raději počká na voly nebo na Standu, než projde pod viaduktem.
Autor: Jiří Litera
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |