JAN K. MOTEJLEK
Korouhvička
Toč se korouhvičko červená,
bude z tebe korouhvička zelená,
nebo bereš odstín modrý?
Nejsem z toho vůbec moudrý.
Čtrnáct let už zpátky žiju tady,
těch korouhviček byly řady,
z východu když vítr vál,
za červenou každý stál.
Ze západu zavál vítr pak
mnozí zaměnili frak.
Stranu nemám, jsem jen Čech
a straním se hlavně těch,
korouhev co mění. Věc je jistá,
važ si toho, kdo zůstal komunista.
Tři plus jedna na sídlišti dále bývá,
některý bez práce, jiný bolest skrývá,
do poctivce dnes každý bije,
však ten kdo kradl, hezky žije.
Nebyl zloděj? Byl jen papaláš?
Chyť se ptáka, chyť se kříže - budeš náš.
Odměnou ti bude zapálená svíčka,
za to, žes byl dobrá korouhvička.
STANISLAVA SAVICKÁ
Beslanské učitelce
Stalo se to už dosti dávno -
nelidé zase jednou zabíjeli,
tentokrát malé usmrkané děti,
jak by řekla Čapkova matka.
Život snad nemá žádnou cenu.
Černé nebe nad námi se hroutí,
protože je prázdné.
Jsme sami ve vesmíru
bez pomoci,
jen my a naše utrpení,
jen my a naše krutost.
A přece ještě není nejhůře,
když jsou takoví jako ona -
stařičká učitelka z té beslanské školy.
Nikdy nikde jinde neučila,
snad ani neměla vlastní děti.
Věnovala celý život svým žákům
a teď se to stalo v pravém slova smyslu -
zachránila desítky capartů svým tělem.
Vykřikla: Můj život už nemá cenu
a klekla si před okno,
aby děti mohly po ní vyskákat.
Tehdy se na chvíli rozjasnilo nebe,
protože se zase jednou stalo něco,
co popírá smrt.
Ta stará učitelka, jejíž jméno si už nepamatuji,
se stala spasitelkou.
Mýlila jste se, paní učitelko -
Váš život měl velkou cenu!
Pro nás pro všechny.
+++
Jásavým kvítím naplnili
pár ošumělých starých váz
Přilétnuv plaše motýl bílý
křehounkou chrpu rozetřás
Často se nedostává síly
zmocnit se pravdy pro úžas
který s ní jedno lože sdílí
a rázem odzbrojuje nás
Všem nám je neskonale milý
vzpomínky sladké tichý hlas
Neprchej, pobuď ještě chvíli
srdce chce okřát stíny krás
jež kdysi skutečností byly
vždyť paměť záchranný je pás
Kampak ten motýl tolik pílí
sotva si sedl, odlét zas
K jakému asi spěchá cíli
krutý a neúprosný čas
Štěstí se rovně nerozdílí
zdolejme sami bídy hráz
Z nebe kdos drobné kapky střílí
a dívá se, jak tečou z řas
+++
Znavené rákosí
se nad jezero kloní
měsíc pad do rosy
a hloubky temně voní
Na černohřívém koni
pláč sýčka prchá v dál
nikdo ho nedohoní
aby z něj kletbu sňal
Stokrát se oklamal
kdo někdy věřil v cosi
A znovu lásku dal
a znovu o ni prosí
Čekání
Prázdná tma černá samota
Někdo jde po schodech klep a klep
to je jen vlastní tep
černá tma samá prázdnota
Vzdálená kanonáda
a výstřel do ticha
Už přijde pospíchá
a hvězda trpce padá
+++
Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy?
Antonín Sova
Přišla jsem k tobě
se zcuchanými vlasy,
ale ještě nebylo pozdě,
protože nikdy není zmeškáno,
dokud žijeme.
Podívej,
tvým hřebínkem jsem se učesala
aby na mně nebyly cizí stopy.
Zcuchej mi vlasy,
jak si budeš přát.
Na čínský motiv
Tráva se naklání v závanu větru,
kos někde nablízku zpívá svou píseň.
Každý rok, jakmile vrcholí jaro
a skromné květy zas ozdobí zemi,
začneme sedávat uprostřed louky -
tak blízko lidí, a přece tak sami.
Jen toulaví mravenci kříží nám cestu.
Co na tom, že čas se nám pomalu chýlí,
že máme šedin už více než dost.
Proč myslet na slzy podzimních dešťů,
když teď jsme spolu a svítí nám slunce?
Ty
Něco se změnilo
nevím
nepamatuji se
jak voněla Vltava
než jsi mě políbil
Vím jen
že kdosi rozsvítil světlo
A víc už nevím
protože jsem se celá utopila
v zeleném přívalu
+++
Tvoje šedé oči mají barvu noci,
pod jejíž ochranou
se skláníš nad mým tělem.
Co je to vlastně se mnou?
Prožívám svůj nejštědřejší sen
a jsem jen udivena,
kam jsem to zmizela
a kde jsi vlastně ty,
když jsme tak sebou
v sobě prostoupeni?
Tvým srdcem proudí krev
jak velká voda zjara,
můj vlastní dech se splašil
a já mu nestačím.
Buď tiše, miláčku,
ať dobře slyšíme svou lásku,
jen jedno říkej mi:
Moje holubičko
STANISLAV ZEMAN
Zádušní
Top kronikáři
V salonku V.I.P.
Nad rautovými stoly
Se zvratky historie
Vzývají vrahy
K odpuštění nevinnosti
Jejich obětem
Vzorná třída sedmá bé
Co je demokracie
Táže se učitel
V občanské nauce
Svých žáků
Hlásí se všichni
Jeden přes druhého
Každý chce jedničku
Včetně žáka Démokrita
Zvěčnělého panem inspektorem
Bývalým profesorem kreslení
Na nástěnce vzorné třídy
Sedmé bé
Ze schůze písařů
Píšeme dějiny
Drazí přátelé
Dámy a pánové
Ve jménu pravdy
A generací
Našich předků
I dětí
A jejich dětí
S konečnou platností
Jednou provždy
Sálem zní potlesk
Referent se uklání
Schůze písařů končí
Chytili na ní džob
S placenými přesčasy
Spokojeně se rozcházejí
I když vědí své
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)