Máme na mysli slovanskou píseň. S bližším určením básně ve sbírce SLOVINSKÁ PÍSEŇ, její slovanský lyrismus a opravdovost. Obojí zprostředkoval ze slovinského originálu Edvarda Kocbeka včetně výběru a předmluvy mistr na slovo vzatý, profesor Ivan Dorovský, DrSc. Knížka Slovinská píseň vydaná v roce 2004 Společností přátel jižních Slovanů v ČR k 100. výročí narození jednoho z největších slovinských intelektuálů, je již jednadvacátým svazkem edice Knihovnička přátel poezie a prózy jižních Slovanů. Od roku 1995 ji tvoří literární studie a vzpomínky, výbory básní, povídek, krátkých próz, aforismů, pohádek atd. Známý je i časopis Společnosti... (e-mail vydavatele: albert_knihy@quick.cz).
   Na rozdíl od vydavatelské džungle zaplavující knižní trh překlady zejména z angličtiny a němčiny lze oprávněně pozdravit desetiletí vzácné iniciativy Společnosti přátel jižních Slovanů nadčasově moudrými slovy Josefa Jungmanna: »Jako se smírný, střídmý člověk spokojuje málem potravy, ale jen co zdravého a chutného vybírá, tak my spokojíme se vybranými z každé literatury nejlepšími, nejužitečnějšími, nejpěknějšími spisy, ostatní rádi oželíce«.
   Tržní politika ráda oželí překlady ze slovanských jazyků, byť jistou vstřícnost projeví například u trháků, jimiž jsou už čtyři knihy Viktora Suvorova z nakladatelství Naše vojsko. Pseudonym Suvorov je projevem drzosti V. Rezunova, dříve profesionálního sovětského rozvědčíka, který v roce 1978 uprchl do Velké Británie, kde na objednávku chrlí špínu na rodnou zemi, na válečnou poezii, frontové písně atd. Nic mu není svaté. Svědčí o tom i poutač z právě vydaného kasovního překladu s názvem Stín vítězství, uvedený slovy: »Na samém sklonku svých dějin Sovětský svaz zůstal bez hrdinů. Vyšlo najevo, že vedoucí činitelé Sovětského svazu - všichni bez výjimky - jsou banda zločinců a darebáků.« (Týdeník Knihy, č. 1/2005). Na jednom Mezinárodním knižním veletrhu Svět knihy v Praze jsem byznysového rozvědčíka veřejně odsoudila. Ruku jsem mu nepodala... Kdosi z Našeho vojska projevil dopal, že prý kazím obchod - šlo o stohy černorudých překladů z dílny Suvorova...
   Básnické dílo Edvarda Kocbeka (27. 9. 1904 - 3. 11. 1981) se u nás objevilo už vícekrát. Poprvé v antologii slovinské moderní poezie Hvězdy nad Triglavem (1946/1946, přeložili Oton Berkopec a Josef Hora). Básníka a překladatele Josefa Hiršala zaujal Kocbek v 60. letech: »Ze současné poezie mě zvláště láká svou originalitou a poetickou kulturou Kocbek. Vidím, že je v slovinské literatuře o osvobozenecké válce a revoluci více etosu než patosu«. Nicméně Hiršalův výbor 38 básní z Kocbekovy tvorby vyšel až v r. 1972 pod názvem Kruté kruhy a překladatel byl krutě neuveden. Kocbek je zastoupen i v malém výboru jugoslávské poezie 20. století Snímky krajiny srdce (1966), vydaném Irenou Wenigovou a Dušanem Karpatským. Dvě Kocbekovy básně (Předměty a Ruce) uvedl O. F. Babler do svých neobyčejně zajímavých Lyrických konfrontací - výboru vlastních překladů ze světové poezie 20. století (Odeon 1986).
   Dorovského výbor je výjimečný nejen množstvím přebásněných veršů, uspořádaných z prvních tří svazků Sebraných spisů (1993) a z výboru básní z pozůstalosti (1991), ale i pronikavou analýzou veršů, kontrastů a paradoxů v Kocbekově životě a tvorbě, pozorností vůči autorům dřívějších estetických soudů (i štvavých) o autorovi, analýzou Kocbekova stylu, francouzských vlivů a působení básníka, prozaika, veřejného činitele v čase a společenském dění.
   Čtenáři dostávají do rukou hodnotné umělecké dílo. Slovinská píseň přispívá k chápání a objevování skutečností v evropském kotli, skutečností, které přesahují pouhé turistické poznávání krás blízkého moře a jeho malebných břehů. Neboť co jiného než hlubinné úvahy motivuje výzva »horlivého Slovince: »Dozpívejme do konce tu píseň, která nám tak srdce rve...« Je dobře, že jsme zůstali i v poslední písni veselí, je dobře, že jsme zůstali, společně a jako oněmělí.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]