Svou nejnovější knihou NEZABÚDANIE s podtitulem Moje malé dejiny (rozhovory a spomienky pripravil Oleg Pastier, F.R.& G., Bratislava 2004, Knižná edícia časopisu Fragment) se Albert Marenčin hlásí ke všemu, čím byl, ničeho se neodříkaje, nic si nenamlouvaje, nic nezamlouvaje a nic také neomlouvaje. Věru málokdo prožil a zažil tolik, co chlapec z mlynářské patriarchální rodiny, který za války na bratislavské filozofické fakultě vystudoval slovenštinu a francouzštinu (1944) a potom se dal na zboj, po válce na novinařinu v Novomeského Národné obrodě, na politická a filmová studia ve Francii a současně na práci pro československé vysílání rozhlasu v Paříži 1945-1948, a po návratu působil jako lektor, dramaturg, scenárista a nakonec šéf tvůrčí skupiny v Československém státním filmu v Bratislavě, kde díky jemu a jeho konexím i diplomacii mohl natočit své dva najlepšie filmy Alain Robbe-Grillet, a když pak na začátku sedmdesátých let nechtěl pochopit, že stačila štipka popola na hlavu, byl odejit a uchytil se díky solidaritě rozumných lidí ve Slovenské národní galerii (1972-1986), publikoval v zahraničí i samizdatu a aspoň skrovné publikační možnosti nalézal napriek zákazu i ve Slovenských pohľadoch a ještě před listopadem vydal monografický rozhovor s Juliem Jakobym Košický pustovník. Marenčin se s plným nasazením a invencí dělně účastnil jak příprav SNP a akcí legendární partyzánské brigády Čapajev, tak surrealistické a patafyzické aktivity a stal se regentem ubudoxologie pro Slovensko a přilehlé oblasti; člen Komunistické strany Slovenska v letech 1960-70, byl a je členem Zv?zu protifašistických bojovníků (od roku 1949) i Patafyzického kolégia - Collége de Pataphysique (od roku 1965); za práci ve filmu byl vyznamenán v letech 1960, 1968 i 1999, medailemi k výročí SNP 1964, 1994, 2004.
Do svých dialogických memoárů, které jsou protějškem i doplňkem knihy Ako som se stretol s niektorými pozoruhodnými ľuďmi (1993), uložil Marenčin své vzpomínky, postřehy, reflexe a vyznání na pouhých sto šedesáti stranách, ačkoli z obrovského fondu jeho paměti a při jeho umění evokovat život - i na národnostně a nábožensky pluralitním východním Slovensku (narozen v Bystré, gymnázium absolvoval v Prešově) konce první republiky, i v poválečné Paříži a ve slovenském filmu let padesátých a šedesátých i ve Slovenské národní galerii dalších dvou desetiletí - každý jiný by vytěžil knihu nejméně tisícistránkovou. Marenčin má dar lapidárního slova, bilanci své občanské i tvůrčí cesty podává v patnácti kapitolkách-rozhovorech. mistrovsky pointovaných a dokládajících, jak ho jeho zmysel pre pravdu a spravodlivosť, který si odniesol z rodičovského domu, přivedl k jeho ľavičarstvu a jak ho potom vědomí, že ako komunista musí mít vždy na paměti cíl, slobodný život a spravodlivý svet..., urobilo imúnnym vůči chorobám, neduhom a nerestiam, akými celé následujúce roky a desaťročia trpelo komunistické hnutí ako celok a každý komunista zvlášť. Na jiném místě knihy, v předposledním rozhovoru Marenčin v souvislosti s rozdělením ČSFR a s otázkou, jestli by nebyla tá polievka, ktorú dnes chlípeme z dvoch samostatných hrncov, (...) lepšia, keby sa varila v jednom, shrnuje své vyznání:
Lebo len o to ide - o tú polievku, o mieru slobody a sociálnej spravodlivosti, o kvalitu života, čo pre mňa bolo a ostane naďalej hlavným kritériom mojích snažení: tie totiž smerovali vždy ďalej ako na špičku nosa každodenných potrieb, za hranicu viditeľných možností, do oblasti túžob a utopických ideálov, ktoré dodnes považujem za liaheň pokroku a kultúry. Preto je mi stále blízke a čoraz bližšie surrealistické heslo parížskeho revolučného mája 1968 - "Buďme realisti, žiadajme nemožné" - od státu, od spoločnosti i od seba samých.
Marenčinovo Nezabúdanie je nedělitelným vyznáním občanským a uměleckým nebo spíše básnickým. Cestu k poezii mu, ještě ne šestnáctiletému, začiatkom pam?tného roku 1938 otevřela Novomeského báseň, která se mu víceméně náhodou dostala do rukou a přiměla ho přečíst všecky Novomeského sbírky; tehdy prvýkrát pocítil, co by dnes nazval závanom poézie. Bol to súlad rozumu a srdca, revolúcie a lyrickej harmónie, svetonázoru a básnickej senzibility. A protože Marenčin bere své nezapomínání víc než smrtelně vážně, k Novomeskému jako iniciátoru své životní tvůrčí cesty se ještě několikrát vrací jako k básníkovi i novináři, jako otvírači oken do světa a cesty k těm osobnostem, jejichž jména z Novomeského básní rozněcovala jeho představivost, tedy k Apollinairovi, markýzovi de Sade, Nezvalovi, ale i Janko Kráľovi.
Českého čtenáře knihy potěší hold, který Marenčin vzdává Nezvalovi, z něhož se stal jeho sprievodca v dobrom i zlom. Píše o něm jako o prvním, kdo ho priamo naviedol k tomu, co by dnes nazval celoživotným surrealistickým dobrodružstvom:
A neboli to len knihy jeho "surrealistického obdobia", ktoré ma navigovali (...), ale pravdu povediac všetko, čo som od neho prečítal. Nedokázal som, ani som nechcel rozpitvávať jeho dielo a klasifikovať ho podľa nejakých pomyselných literárnovedných kritérií, lebo v mojich očiach ho celé zjednocoval ten istý slobodný, raz revoltujúci, inokedy harmonizujúci, ihravý aj provokujúci, ba šokujúci prúd poézie, ktorý podľa mňa odpovedal duchu surrealizmu. Dodnes sú mi blízke jeho básne a výroky, s ktorými som sa vždy identifikoval (.) - no aj dnes, keď sa na to dívám z diaľky desaťročí a mám od svojho vtedajšieho idolu aj kritický odstup, mám op?ť pocit, že jeho slová mi boli tým magickým zrkadlom, v ktorom som objavil samého seba a svoju neznámu tvár.
Na takový spravedlivý projev uznání a vděku se nezmohl z českých surrealistů po Nezvalovi nikdo; jejich guru se naopak pokusil ponížit jeho odkaz všemi možnými i nemožnými způsoby blábolení o domnělé tragédii básníka, přirozeně k spokojenosti a radosti epigonů a bez odporu nadanějších mladších vyznavačů surrealismu, kteří se prostě dodnes bojí a neumí číst Nezvala bez předsudků, skutečně svobodně. Marenčin, který se s řadou mladších českých surrealistů sblížil, naštěstí se nenakazil jejich averzí a neváhá se vyznat ze svého vděku k svému Nezvalovi. To je právě to, co bych nazval dobrou pamětí a autorovi Nezabúdania umožnilo tu ve sporu se zjednodušeným religiózním pohledem proniknout k podstatě osobnosti Dominika Tatarky (v rozhovoru Keď mágia básnického diela prebúdza básnickú senzibilitu), tu zas velkoryse označit jenom za pikantné, když "skúsenejší radcovia", kteří zavinili škrt závěrečné pasáže jednoho jeho filmu, uplatnili její princíp vo svojom filme Obchod na korze. Právě ve velkorysosti a nadhledu, jaký je vlastní jen opravdovým osobnostem, předčí Albert Marenčin většinu vzpomínajících pamětníků.
Autor: Milan Blahynka
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)