Sedíme s Ditou ve Vídeňce jako každou druhou středu v měsíci a já se jí chystám povědět tohle. Dito, poslouchej mě! Moje kolegyně slastně vyfukuje cigaretový kouř, o němž s oblibou prohlašuje, že je hrbatý. Hrbatý kouř. Camelky mají na krabičce vyobrazeného velblouda.
Muselo to být v úterý, květnový den, jako když ho vymaluje. Vracím se ze hřbitova. Matka má v květnu výročí. Lásky čas a ona si umře. Víš, že jsem se jí nikdy nezeptala, jestli se náhodou v květnu nevdávala, když přece existuje pověra - o máji na máry. Jestli to má dlouhodobější platnost. Ale už je tam deset let a své si odžila. Jenomže - co my víme... Dám do vázy kytici chryzantém, zaleju v míse voskovky a přehlídnu desku, jestli nepotřebuje vydrbat. A jako vždy tu práci odložím na Dušičky. Hloučky před krematoriem mi potvrdí, že je doopravdy úterý (úterky a čtvrtky jsou vyhrazeny obřadům) čtvrtek to nebude, ve čtvrtek sloužím. A tam ho uvidím...
Hele, říká Dita a ukazuje na štíhlou sklenici, s níž servírka manévruje k sousednímu stolu. Dlouhý pivo! Ty jsi dobrá, pronesu zklamaně. Já tě poslouchám, říká a prohne se v pase. Představím si ji, jak proplouvá pokoji na rehabilitačním oddělení s vlastní nacvičenou formulací: Jmenuji se Dita Laňková a budu s vámi trávit dnešní den (noc). Kdybyste cokoli potřebovali, víte, na koho se obrátit... A vypne hruď. Toto pomyslné gesto odzbrojující upřímnosti jenom zřídkakdy zklame. Nikdo z pacientů se na sestru Laňkovou neobrací (mužští z ostychu a ženské z nevraživosti), takže se její směny rovnají siestě. Tráví je za dveřmi sesterny, odkud se na chodbu line hrbatý kouř.
Byl to on, Dito, víc pohublý, s šedinami na skráních a nápadně bledší kvůli šatům a smuteční vázance. Ale držel se zpříma a projevy soustrasti přijímal s věcnou nezbytností, jako by všem dnům nebyl konec a situace vyžadovala příkladnou činorodost a soustředění. Ne jako v okamžiku, kdy zakolísal a já jsem ho na vyšetřovně k sobě přivinula v útěšném gestu, že udělal všechno, co bylo v jeho silách. Po nezbytném podpisu se ode mne vzdaloval s igelitovým pytlem osobních věcí. Život v modrém igelitovém pytli! Do pytle!
Hmmm, říká Dita a neví, co si o tom má myslet. Bezradnost se pokusí zamaskovat hlubokým douškem suchého martini (asi nezůstane při jednom) a zakucká se. Kdybys dávala pozor. Utopíš se!
Nachyluje se jedno pondělní dopoledne, říkám Ditě, když mě volají na příjem. Doktorka Bílá (přezdívkou Černá) útrpnou mimikou naznačuje, jak jí situace komplikuje službu na ambulanci, a mně zpětně dochází, že kontrola přece musela být předem domluvena. Jeho následně posílají s doklady do administrativy. Nevyptává se, kde registrační kancelář najde. Zato ženskou ruku uvolňuje ze svého sevření jaksi bojácně, ostýchavě, až s nevolí. Jak také jinak, když ho měla v parádě Bílá (Černá?). S neosobní věcností promlouvá o metastázách, úponku v jícnu a desetidenní lhůtě. Je na něm, zda se rozhodne pro hospitalizaci nebo pro doma. A čeká... Za tohoto stavu jsou osvětové pořady o paliativní péči vhodné leda do rádia.
Jenomže, Dito, teď se podrž; on už před tím několikrát na ambulanci volal a Černou (Bílou?) prosil o návštěvu, to vím od Báry, zrovna sloužila a snažil se ji obměkčit, že má manželka bolesti. Černá (Bílá?) ho samozřejmě odbyla, ať jí obvoďák napíše opiáty. Nakonec souhlasila s kontrolou (tak ji přivezte), dopředu obeznalá se situací... a teď toho chudáka tlačí k rozhodnutí.
Mrcha, říká Dita na důkaz, že jí nic neušlo. To si piš... I když si nejsem úplně jistá, že on chápe, která bije, ráda slyším, jak pronáší s jistotou v hlase: Loni už jste manželce jednou pomohli. Já vám věřím, paní doktorko... Víra je nad rámec chápání. Bílá (Černá?) si ji mylně ztotožňuje s odpovědností, což dá najevo strohým pokrčením ramen. A je rozhodnuto. Na prázdném aplikačním pokoji už má paní Jandová na sobě andělíčka a on už ji zase může držet za ruku a burcovat její umdlévající vědomí. Bude to dobrý, uvidíš. Jsem tady s tebou, z týhle postele už jsi se jednou zberchala, před rokem, vzpomínáš, bude to dobrý... uvidíš!
Jandová, Jandová, mumlá si pro sebe Dita.
Možná by to chtělo noční košili, řeknu, abych něco řekla. A myslím na záchytné body třeba v podobě krabičky poslední záchrany, no jo..., jak to míval na pořadu dne zmužilý skautík Jaroslav Foglar, než se sám odebral na věčnost.
Nazítří rozbaluje noční košili ještě s cenovkou. Šetrně mu ji beru z rukou a dávám na ramínko. Bude ve skříni... To - před rokem - jak řekl, mě vrací do reálu. Dokonce ani nemám zapotřebí nahlížet do chorobopisu. Blažena Jandová, patnáct měsíců po ablaci prsu s metastatickou expanzí do pánve. Infúze na ortopedii, cyklus ozařování a k nám... do desátého patra pavilonu interních chorob, kde si Bílá (Černá?) vyvzdorovala na respiračce dva čtyřlůžáky, které při nedostatečné obložnosti využívá k aplikaci chemoterapie. Desáté patro, Dito, to je blíž k věčnosti, jestli nějaká je. To není seběhnout pár schodů a jsi na zemi, z vašeho oddělení, Dito, se odchází po svých... Když ne o francouzských holích, nebo s chodítkem - říká Dita. No a co...! Nemusím zdůrazňovat, že odtud paní Jandová před rokem odešla, byť s opovrženíhodným chodítkem. A nyní, po chlácholivé remisi... bác! Ještě jednou? říká Dita a ukazuje k prázdným skleničkám, odhodlaná nepřiznat, že i ona musela paní Jandovou znát. Kývnu a v duchu unikám pohledem z desátého patra onkologie na panoráma poutního kostela svatého Ducha s šestihranem ambitů, hřbitovem a milionářskou čtvrtí deseti procovských sídel. Cisterciáci, kteří nalezli domov v těchto končinách, věděli o životě mnohé; jejich šat zářil bělostí až na několik černých doplňků, kterými se snažili usmířit smrt. Kdybych uměla psát, inspirovala bych se věčností, nebo pomíjivostí okázalého přepychu? A on mi tenhle obzor třinácté komnaty rozšíří hned následující den, když přijdu na noční a zastanu ho u okna, jak nespouští oči z akrobacie dvou skořicových dravců. Poštolky, řekne nikoli bez závisti, spíš ale omluvně, se studem, že si dovolil změnit polohu, když ona nemůže... A je zase u ní. Přijdu za chvíli, řeknu a mechanicky zkontroluji hrazdičku s bzučákem. Stačí nepatrná manipulace, aby na ni pacient nedosáhl. Některé kolegyňky s tím mají bohaté zkušenosti. Kývne a neuhne pohledem, když potom nakrátko hledám místo pro spolehlivý vpich injekční jehly. Kanylu s výživou jsme byli nuceni zavést do jednoho z krčních laloků. Tak čus, říká Dita a cink. Úplně mi ušlo, že nám vyměnili nádobí. Čus...
Jestli něčím nebudu burcovat tvoji paměť, Dito, pak našimi studentskými léty; vzpomínáš, prdlačky vzpomínáš, nemůžeš, to se mi jenom na jazyk hrne vyprávěcí klišé, jak nám ve třeťáku na zdrávce přivedl češtinář Prouky (Prokopec) na besedu toho muzejníka. Prouky se nejspíš nechal inspirovat televizním pořadem Křeslo pro hosta. Šlo vesměs o persony regionálního významu: novinář, malíř, moderátor..., ale pro mě to každopádně znamenalo zpestření. Byli mně ty lidi na dotek bližší než třeba Aristoteles, Mácha nebo Kübler-Rossová, a ten muzejník zvlášť, když podmanivě spustil o významu domova a dokládal to příběhy místních pověstí. Člověk v prostoru a čase. Zvlášť pak mi uhranulo tvrzení, že filozofie nespočívá ani tak ve znalosti jmen a myšlenkových proudů, jako v poučení, jak žít. Takzvanou sokratovskou metodou se inspiroval nejen Jan Hus, Jan Ámos Komenský, ale také Havlíček Borovský a Masaryk. Proč ne. To se ví, že jsem dlouho žila v přesvědčení, že se mě tohle netýká..., když při té příležitosti jmenoval takové celebrity.
Nepochybuji o tom, že tyhle akce byly navýsost inspirativní i pro tebe. Dovedu si tě, Dito, představit v provokativních minisukních, s výrazným mejkapem a nahoře samozřejmě bez. Proukyho už jsi dávno rozhodila, aspoň podle svých slov...
Paradoxně jsem to právě já, kdo proniká do muzejníkova nejintimnějšího hájemství. Asistuji při cystoskopii doktoru Matáskovi, je to hřmotný mluvka, jinak precizní odborník. Pacient se výjimečně ocitá v poloze rodičky, a kdyby penis uměl recitovat, jistě by si v té chvíli vzpomněl na příslovečné: stanu se menším a ještě menším, až budu nejmenším na světě... Ten pode mnou už prošel lokální anestezií a doktor Matásek si chystá trubici k průniku močovou trubicí do měchýře. Opakované vyšetření náhledem komentuje věcně a přímočaře: Nic tam nevidím, jenom to tam máte zapálené, jako byste celou noc chlastal a souložil. Ale to nejde, sestřičko, nebo se mýlím, znáte pana doktora Jandu z muzea...? Červenám se a koktám, že byl u nás kdysi na besedě.
Od té doby uteklo k dnešku několik desetiletí... Na nic nezapomeň, říká Dita. Jdu se vyčůrat...
Když se uvelebí a zapálí si, řeknu: Nikdy mi, Dito, nenapadlo, že se ještě někdy potkáme a za takovýchto okolností. A že si budu přát sloužit den a noc, nepřetržitě a v jednom kuse, abych mohla být s ním... dodám snivě.
Ty jsi na hlavu, říká Dita a poklepá si na čelo v důsledku svévolného a tudíž mylného výkladu. A co Marek?, říká, čímž všemu nasazuje korunu. Ditina monoduchost je obdivuhodná; realita počíná v bodě A a končí v bodě Z. Je to nad jakoukoli pochybnost a případné nástrahy metafyziky. Dočkáš se, na doktora Marka taky dojde...
Pro začátek pokračuji v líčení, jak s hodinami přibývá na pokoji netknutého jídla; dovedeš si to představit: neotevřené jogurty a segedínský guláš. Ženské, odneste to, já jsem pověrčivá. On je rozhodnut bojovat po svém. V poledne ho zastihnu, jak kávovou lžičkou nabírá ze skleničky hovězí vývar a snaží se jej vnutit odmítajícím rtům. Musíš, ještě tuhle a poslední... Div že si nevypomůže dětským za maminku a za tatínka. V tu chvíli to vypadá všelijak - jenom ne směšně! Uvařil jsem, pronese omluvně. Na chirurgii jsem nosil kuře... To je fajn, řeknu, jenom s těmi kousíčky masa opatrně. A pomyslím si, že se v dalších dnech tak jako tak vařit nevyplatí. Požádám ho, aby koupil pomádu na rty. Menalind máme, ale tuhle drobnůstku... S česáním mu pomáhat nemusím, měl už za sebou zkušenost s mytím. Když sloužím noční, jdu mu odemknout, je půl jedenácté. Musíte se jít domů vyspat. Ráno, jak mi potvrdila Bára, je na pokoji po osmé... Prázdné postele zavalují konzervy výživy, ručníky a pleny... Vyšetření, povlékání a hygiena se má dít za zavřenými dveřmi. Potřebujeme čtyři ruce. Dojdu pro kolegyni... Nemusíte, pronese s úzkostí v hlase, že ho vykážu na chodbu. Kývnu a zvládáme to...
Jestlipak si všiml, že z hrazdičky zmizelo tlačítko bzučáku, a ze stolku záznamy o požitém množství tekutin? Pohlédnu na Ditu, vypadá zaraženě. Víc kouří... Na oplátku se mu pochlubím plastikovou nádobou od pitíčka. Čaj na svlažení rtů... Hned se ji chystá vyzkoušet. Řeknu: Taky nám tady nedávno umřel tchán od sestry... Samozřejmě s důrazem na příslovce taky. Všimne si...? Ztratily se komínky vyrovnaných plen a jejich funkci převzal plastikový vak na boku postele. Cévka... Když paní Jandové odepínám hodinky, omluvně ukážu na otisk řemínku na zápěstí - mohl by škrtit. Pacientka na sto devítce se nám vzdaluje a nedokáže tomu zabránit ani jeho zarputilé účastenství - zůstat jí nablízku.
Nejlepší samozřejmě na závěr: trávíme společně poslední noc (i když nikdo spolehlivě nepozná, která to bude, ta poslední) když se dveře na sto devítce otevřou a vpustí dovnitř doktora Marka. Ale, internista Bohumil Marek má noc - ani se nepochlubil. Vědoucně obhlédne pokoj a spíš stroze než otázkou řekne: V pořádku...?! Mužský hlas ale otázku nezastírá. Prosím vás, pane doktore... nemá bolesti? A doktor Marek si nedá s odpovědí na čas. To víte, ta chemoterapie dá člověku zabrat... Chvíle užaslého ticha a potom překvapivě rozhodné: Ale tady o žádnou chemoterapii nejde! Je tady průvan, řeknu a vystrkám zkoprnělého Marka na chodbu. Do hajzlu, ulevím si. Chorobopisy jsou na stole, jenom se podívat... Potom se vrátím na pokoj. Zbytek už znáš, Dito. Nejspíš jsem musela zvýšit hlas, jak mě ta vzpomínka popudila, protože slyším, že Dita po chvilce mlčení říká: Vy už spolu ne... Jen to řekni, vyjedu v duchu na Ditu, jen to řekni. Nežijete spolu, nechodíte spolu, dokonce ani o pravidelné souloži už nemůže být ani řeči. A to bylo jediné spravedlivé pojmenování vztahu.Tak co... Mávnu omrzele rukou, v očích slzy, protože už jsem zpátky u krematoria, v tom nádherném dni poloviny května, kdy se davy dospělých i dětí přišly rozloučit s paní Blaženou Jandovou, učitelkou. Jestli si mohou být učitelé něčím jisti, pak hojnou účastí na pohřbu. Ještě donedávna jsem byla přesvědčená, že jde o záležitost veskrz soukromou, až teď vidím, že jsem se mýlila. Z poloprázdného krematoria při matčině pohřbu vanul dech samoty. Pro sebe bych si proto přála co největší účast, ať přijde každý, kdo bude chtít...
Ale s tímhle nemohu na Ditu vyrukovat. Ani s jistotou, že se můj život musí ubírat jiným směrem. Cítím to. Dita má pohled do dálky a přitom zahloubaný až nyvý. Tak vypadá pokaždé, když uvažuje, co by se ze situace dalo vytěžit. Kdo ví, na co v tu chvíli myslí. Já se natáhnu po skleničce. Je prázdná. Taky Ditina je prázdná. Dáme si kafe, říká Dita. Trochu mě překvapí, s jakou rozhodností odolá pokušení na další martini, protože kafe znamená tečku a rozchod. Jsem pro. Ale nebude to tentokrát turek ani espreso, řeknu. Bude to kafe s porcí husté, sněhobílé šlehačky...
(Název je transmutací titulu básnické prvotiny Oldřicha Mikuláška)
Autor: František Skorunka
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)