VÝLET NA CHOČ

   (3.-4. máje 2004)
   Bob mi nabídl svátek uprostřed pracovního týdne: do hor s sebou veze sekt, grilované kuřátko, olivy a čokoládové trubičky se šlehačkou. Třetího května odpoledne jedeme na Slovensko.
   Když jsme za Žilinou, cestou do Těrchové, na obzoru se zvedne impozantní malofatranský masiv s bílými sněhovými splazy do údolí. Na kopcích sedí šedá kupa deště. My ale vezeme pěkné počasí.
   V Zazrivé jsme se přehoupli do okresu Dolný Kubín. Před námi kličkuje Velký Choč a schovávají se narůžovělé Západní Tatry. Meze jsou bílé trnkami. Když kvetou trnky, třou se lipani, říká Bob.
   Najednou nám Choč stojí v cestě. Vypadá jako pakůň, s hrbem ještě bílým sněhem. Opatrně ho objíždíme, až jsme ve Valaské Dubové. Abychom si jí užili, Bob stahuje okna. Jedeme pomalu, voňavý kouř z chalup se tlačí do auta. Babky z kostela proti nám.
   Přespíme v Jánošíkově krčmě, kde v roce 1713 zradili Jurajka za 200 stříbrných. Nad loukou pod skalami sedí na obláčcích měsíc jako andílek z oltáře.

   Na turistickém ukazateli: Velký Choč, 2 hod.30 min. Na hodinkách 7.40. Kamenitá cesta vede zprudka do kopce. Pod vápencovými bradly místy až k nám suťová pole. Ve skalách prvosenky lysé, na úpatí skal modrofialové kalichy konikleců na vysokých ochmýřených stoncích.
   Výstup je dřina. Pečlivě ohledávám chodník, kde to půjde lépe. Pak zvednu oči od země a překvapeně civím do bílé mlhy na konci cesty. - V teplém vzduchu se tetelí zbytky sněhu.
   Bob se mi ztratil za horizontem a číhá na mě. Ještě abych se usmíval, když na mě míří objektivem! A tak je to s ním pořád.
   Konečně jsme v sedle pod Velkým Chočem, k vrcholu nám chybí asi čtyři sta výškových metrů. Louka se rozlila mezi kopce. Zpod jednoho vykukuje Liptovská Mara. Udivují mě petrklíče, vždycky jsem si myslel, že rostou u vody, a teď jsou tady, tolik jsem jich už dlouho neviděl.
   Bob mě upozorňuje na kosa horského s bílou náprsenkou, a tamhleto je linduška. Sleduj, jak přitáhne křídla a zhoupne se na vršek smrku. Někde v trávě má hnízdo.
   Na polaně jsou smrky roztroušené po skupinkách. Těžiště mají nízko, ty jen tak něco nevyvrátí. Představuji si, že i dřevo mají tvrdé jako... jako tis.
   A tohle jsou šafrány! Šafrány, neboli krokusy. Ještě včera Bob nadšeně mluvil o loukách krokusů. Fialové plamínky vyskakují z trávy zválené sněhem; úžasná zahrádka! Jsme tu ale na poslední chvíli. Některé už leží schlíplé na zemi jak leklá ryba. Bob fotí šafrány spišské, jak se v herbáři můžeme dočíst, pak trsy něčeho milého, fialového a střapatého. Už mi říkal, jak se to jmenuje, a já ne a ne si kytku zapamatovat. Že by - dřípatka karpatská?...
   Drápeme se po kamenech úzkým tunelem v kosodřevině, pak pár metrů skalnaté louky a nanovo. Na jedné vyhlídce Bob něco řeší s digitálním fotoaparátem. Nad námi je vápencové bradlo Velkého Choče. Tak deset, dvanáct minut k vrcholu. Bobe, co je to tam za ptáky? Jsou poměrně daleko a rojí se v chumlu jak mouchy nad padlinou. Bob se jen ohlédne a odtuší, krkavci, a dál se věnuje fotografování.
   Najednou jsou dva z nich nad námi. Krkavci? To je mi divné... Bobe, podívej se ještě jednou. Káňata, říká Bob. Tak velká? - V Beskydách se nám zdají menší, protože jsou vysoko.
   Neuklidnil mě. Ti ptáci jsou jednak velicí, jednak tmaví a s širokými křídly. Ale už neříkám nic. Ptáci odplouvají někam k Donovalům; obrátka a zpátky, až jsou těsně u skal na vrcholu Choče, jako by tam měli hnízdo. A zase pryč. To už je jimi zaujatý také Bob; pak se ke mně obrátí a se vší vážností řekne: To je něco jiného..., to jsou orli, skaláci. Samec a samice.
   Vracejí se, jako by vyslyšeli moje přání. Dvě černé siluety velkých dravců nad našimi hlavami. Už si je hlídám dalekohledem, ale než zaostřím, než v sobě najdu patřičný klid, než si je vychutnám, jsou daleko a už se nevrátí. Ale stejně: Velký Choč se nám odměnil za všechnu tu dřinu na cestě.
   Jsme v šestnácti stech jedenácti metrech nad mořem. Pod námi jsou závratné hlubiny, medvědí žleby, skalnaté kupy. Jsme na rozhraní Liptova a Oravy, ve středu plastické mapy, kde na východě ční zasněžené Roháče, na ně pak navazují Nízké Tatry, Donovaly, Velká Fatra a na západě Malá Fatra s Rozsutcem.
   V závětří kosodřeviny hodujeme: kuřátko, kaiserky a pramenitá voda. Ani medvědí trus se šupinami bukvic nemůže konkurovat orlům; pořád je přetřásáme.
   Cesta dolů pod kopec do Valaské Dubové už nás tak nebolí. Nad dědinou ligotají pestrobarevné májky. Kozám se ve větru ježí hřbet. Venkované nás zastavují a ptají se, jak bylo nahoře. Jako bychom se vraceli z Everestu. Jeden starý pán chce vědět všechno: Jestli na polaně pořád kvetou prvosenky, a co krokusy a koniklece?... Pak pokyvuje hlavou, že je to, jak má být. Jako kdysi, kdy na polaně stávalo několik salaší, pásly se ovce, ale i jalovice a koně. To byl takhle malý, a dlaní naznačí metr od země. - Koho by to zajímalo u nás?... Kdysi doma platilo, že každý slovenský venkovan byl takový - slovoček: zaostalý, neschopný, ubohý. Bývalo to vyslovováno se soucitným despektem. Účeloví lidé totiž nejsou v stavu pochopit život bez účelu, jeho bohatství, které se najde i pod šindelovou střechou.


Autor: Jaromír Šlosar


Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)