Stále prekérnější vztah mezi literaturou, školní výukou a žáky či studenty, zaviněný mizejícími schopnostmi školy mít literaturu za něco, co by v životě, do něhož žáci a studenti po ukončení školy vkročí, mělo stejnou váhu jako ostatní předměty, jimž se ve škole věnovali, vztah navíc posilovaný přirozenou, organickou neochotou literatury akceptovat jakékoliv edukativní poslání (nelze tu opomenout, jak zásadní roli na tomto poli sehrálo nakladatelství SNDK, později Albatros), přestává být problémem, který by ještě někoho sužoval. Ne však proto, že by byl vyřešen, ale protože literatura nenápadně, o to však podstatněji přichází o svou někdejší společenskou roli. Je-li posláním trhu přesvědčit konzumenta, že například jedna voňavka voní lépe než ostatní a nějaké tričko že je nad jiná trička slušivější, pak literatura je nucena vždy znova, s každou knihou, přesvědčovat trh o své schopnosti produkovat zboží. Trh je přitom jediný prostor, kde literatuře je dáno vznikat, a to jen proto, aby literaturou být přestala. Voňavka po navonění a tričko po vyprání se nechávají svou konzumovatelností odvést do neexistence, a kniha tam po přečtení odchází za nimi. Neexistují dějiny voňavek a triček a brzy už nebudou existovat dějiny literatury.
Chce-li text být čten, vejít do vztahu se čtenářem, stát se literaturou, musí se napřed stát zbožím, kterému je trhem dáno zkonzumování. Vztah mezi zbožím a jeho spotřebitelem, konzumentem, odmítá být vztahem, chce být co nejprchavější, zatímco vztah mezi textem a čtenářem by měl a chtěl být co nejtrvalejší: ten vztah je totiž sama literatura. Je-li zredukován na vztah spotřební, na konzumování, přestává existovat literatura. Ztrácí smysl i literární kritika: poměřovat jejími kritérii zboží není k ničemu, a předkládat studentům literaturu jako něco, čím by měli poměřovat svět, by znamenalo stavět jim v jejich cestě za úspěchem v tomto světě do cesty překážku.
Přesto se v zemi, která sice sluje výraznými literárními tradicemi (od Danta, přes Boccaccia až dejme tomu k Moraviovi), není však považována za »zemi čtenářů«, objevil pokus o řešení. Státní institut pro vyšší vzdělání v italské Ravenně se souhlasem ministerstva školství a osvěty uspořádal akci, která by měla vrátit studenty literatuře a literaturu společnosti. Byla zahájena v roce 2001; střední školy ve městě a okolí měly »na jedné straně zkoumat didaktické a lingvistické možnosti určitého literárního žánru a na straně druhé si ověřit, v jaké míře dotyčný žánr v rámci literatury jako takové dokáže zobrazit skutečnost.« Tímto žánrem byla kupodivu míněna detektivka: měla se stát základem, na němž by se škola mohla pokusit o vytvoření či obnovení plodného vztahu mezi literaturou, studenty a školou. Detektivka má v italské literatuře mnohem širší, i krajově odlišenou tradici, a své tradiční místo v národní nakladatelské struktuře už od třicátých let minulého století, takže pokus označit ji za možný »nový sociální román« tu má své zřejmě dostatečné oprávnění. Tento nový »sociální román« by měl, podle intencí celé akce, obrátit pozornost studentů ke společenským a sociálním problémům společnosti, v níž žijí. Akce byla zahájena diskusí, jíž se zúčastnila řada autorů detektivek (u nás přeložený Loriano Macchiavelli a Lucarelli, oba z Bologně, sicilský Camilleri atd.), profesorů a pedagogických pracovníků. Po zahajovací diskusi byly ve školách zřízeny »didaktické laboratoře«, věnované diskusím o struktuře detektivních románů a pokusům o »tvůrčí psaní.« Na konci roku 2004 ravennský nakladatel Longo vydal knihu »Italská detektivka coby nový sociální román«, v níž jsou jak příspěvky, tak výsledky akce uveřejněny.
Detektivka přes svůj údajně ušlechtilý původ v díle Edgara Allana Poea vždy patřila spíše ke konzumní části literatury. J. L. Borges, který se ve svých dílech »detektivním« komponentům nijak nevyhýbá, píše: »Estetický fakt si vyžaduje kontakt mezi čtenářem a textem, teprve pak může vůbec existovat. (...) Jedním z typů čtenáře je i čtenář policejních románů. Tohoto čtenáře - zplodil jej Edgar Allan Poe - najdete ve všech zemích světa a počítá se na miliony.«
Jeden z životopisců Conana Doyla, skutečného zakladatele žánru a tvůrce Sherlocka Holmese, spojuje detektivní román s pozitivismem a tvrdí, že »fiktivní svět Sherlocka Holmese od svého hrdiny očekával to, co svět reálný očekával od svých vědců: světlo poznání a větší spravedlnost. (...) Romány se Sherlockem Holmesem nám vůbec poprvé nabídly hrdinu, který trvale triumfuje s pomocí logiky a vědeckých metod.« Detektivky se pochopitelně zastává i Umberto Eco. V polemice s jedním z jejích odpůrců píše, že detektivka představuje »čtenářskou zkušenost, která pobaví a zároveň obstará čtenáři i metafyzickou útěchu a přitom nepřestává být vzorem v kladení otázek pro literární díla zabývající se tajemstvími mnohem nepostižitelnějšími.«
»Vyprávět kriminální příběh, odehrávající se na konkrétním místě a v konkrétní době znamená líčit, rentgenovat politickou, sociální a ekonomickou situaci, v níž žijeme,« tvrdil jeden z účastníků diskuse. V současné době, kdy kriminalizace společenského života dosahuje rozměrů konečně globálních a postihuje každou realitu, detektivka by mohla opravdu, i když jen v rámci svého žánrového omezení, poukazovat na příčiny obecné ztráty hodnot, jimiž se sociologie, natož politika, nechtějí zabývat, nejspíš v obavě, že by byly nuceny poodhalit kořeny společenského systému, který se tolik snaží slibovat všem pravý opak. Třeba ale ještě opravdu není všechno ztraceno.
Autor: Zdeněk Frýbort
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |