Podle mínění stejně vžitého jako mylného je básníkem prostě ten, kdo píše ve verších; jenže ve verších se psaly kdysi i jazykové slovníky a teď (to teď trvá už hodně dlouho) také třeba reklamní texty; a hlavně: stát se básníkem se často nedaří ani pilně veršujícím adeptům Poézie a mnozí autoři v příručkách běžně označovaní za básníky byli a zůstávají veršotepci. Zato se právem hovoří jako o básnířce například o Boženě Němcové, a to ne proto, že psala i verše, například Ženám českým, ale z důvodu mnohem lepšího: její prozaické dílo je svou podstatou básnické, to jest vidí hlouběji a dál než díla sepsaná nebásníky. Šalda, jehož proslulé rozlišení spisovatele, umělce a básníka (knižně poprvé právě před sto lety v Bojích o zítřek) neztratilo ani po sto sedmi letech od uveřejnění v Lumíru nic ze své přesvědčivosti a aktuálnosti, ba naopak, občas užíval o skutečných básnících slova vidomec; prvním vidomcem české poezie mu byl Mácha, celý Mácha, nejen autor Máje, ale i "prozaické" Pouti krkonošské i svého deníku. Básníka činí básníkem zkrátka dvojí dar, dar pronikavého vidění a dar sugestivního slova nebo i vyjádření neverbálního; jsou přece básníci štětce, sochařova mistrovského majzlíku, instrumentální hudby atd.
Pronikavým viděním se dostává Básník pod klamavý povrch věcí, jevů, pod masky na tvářích, do hlubin minulého času, hlouběji než archeologové, až k přesličkám, prahorní žule a manganu, ale též za horizont současníků, do budoucnosti tak vzdálené, že ji malověrní rádi prohlašují za utopii. Asi by nebylo od věci v čase konzumního globálního plundrování planety pojednat o tom, zda jsou, a pokud jsou, v čem jsou stále živoucí takové vize, jakými jsou třeba Sovovy sloky Budoucímu přístavu ze sbírky Soucit a vzdor nebo rovněž Sovova Báseň o budoucím městě z výslovně Jasných vidění, a zda se snad nemýlil Nezval, když se v Životě básníka domníval, že stačí podívat se do dálky, abys viděl města ověnčená zahradami, / města, která lidí navrhnou si sami / jako Goethe dům v svém slunném Výmaru, / města bez kanceláří a bez barů, / města u studánek (...), města, v nichž se neloupí a nekrade / ani zlato, ani stříbro, ani city...
O vizích bezděčně usvědčujících dobu, která se vrhla na nějaký čas, a to na čas velice zlý, dočasně jinam, za pozlátky, šidítky, iluzemi, oslněna světly ramp, ohlušena třeskutým rámusem ze zesilovačů, snad jindy. Dnes jen čtyři skromnější doklady, kam až je s to dohlédnout jasnozřivé oko básníka.
1
Prozaik Václav Erben sice v mládí psal také verše (kdo jimi ostatně nezačínal?), ale později tvrdil, že pokusů o poezii brzy zanechal, protože rozpoznal, kde mu pšenka nepokvete. Nicméně rád vyprávěl, jak se jemu i jiným občas vyplnilo v životě, co dříve napsal do svých fiktivních příběhů, a se sebeironií sobě vlastní právě to rád nazýval jasnozřivým okem básníka. Tak na konci roku 1990 (v rozhovoru otištěném v Demokratu) vzpomínal, jak ho umluvil nakladatelský redaktor, aby byl trochu tvrdší ke svému Exnerovi, a tak v Efektivně mrtvé ženě (1969) nechal Exnera havarovat pod Barrandovem:
Byl to pokus o jeho likvidaci, který Exner samozřejmě přežil. Asi po roce jsem tu havárii pod Barrandovem prožil sám - nákladní auto přede mnou dostalo smyk a z mého vozu byl kabriolet. A tak jsem teď pověrčivý a dám si pozor, abych něco podobného opět nevylíčil.
Erben si dával pozor, aby něco podobného opět nevylíčil, nicméně ve vstupní kapitole třetího dílu jeho fiktivních Pamětí českého krále Jiříka z Poděbrad (1981) si Matěj Trčka prohlíží na dlani zlatý peníz, který mu dal španělský kněz úmyslů možná nikoli nejčistších, a pomyslí si:
Zlato nebývá špinavé.
Tak už na prahu osmdesátých let se u Erbena objevilo v téměř doslovně přesné formulaci, co se o deset let později u nás opakovalo až do omrzení o penězích jako heslo, jako zaklínadlo, osmělující, přímo pobízející nehledět na původ peněz nezbytných pro slavnou a bleskovou intronizaci volného trhu, neboť hlavní bylo mít peníze ber kde ber a mít jich mnoho.
Jinou svou knihou, Trapným koncem rytíře Bartoloměje (1984), kde je vysledována potupná proměna rytíře v lapku a dokonce už i cynismus, který předkládá konec rytířských ctností jako cosi normálního, zač není třeba se stydět, Erben předběhl, co se dělo u nás v devadesátých letech, na jejichž začátku zněla krásná slova o pravdě a lásce, ale brzy nešlo o vůbec žádnou lásku (ta byla zahnána do importovaných telenovel a na její místo vítězně vtáhla lechtivá Peříčka, ba tvrdá péra v záplavě totálně zbulvarizovaných médií), ani o pravdu (kterou ve všech oblastech od zboží na údržbu WC až po svobodné volby na údržbu formální demokracie přičinlivě nahrazuje reklama) nebo o nějaké rytířské ctnosti, ale jen a jen o rychlé peníze.
Jasnozřivého oka básníka Erbena, autora románu o trapném konci rytíře Bartoloměje, si povšimli už po dvanácti letech, 1. 10. 1996, v deníku Práce. Václava Erbena sice nenazvali básníkem, ale rozepsali se úvodem k rozhovoru s ním o tom, že jeho román o Bartolomějovi - pomineme-li historické reálie patnáctého století - jako by byl střižen na realitu dneška, ačkoli vyšel už v první polovině osmdesátých let. Erbenův příběh chudého rytíře, který se dědictvím ocitne v roli majitele zpustošené tvrze a zároveň šéfem tlupy penězokazů, vykazuje všechny znaky vydařené metafory současného dění.
2
Jasnozřivé oko básníka umožnilo pozoruhodně předvídat už půl století předtím Vladislavu Vančurovi, k němuž se ostatně zralý Václav Erben hlásil jako k jednomu ze svých mistrů. Na začátku dvacátých let, hrdých na českou kopanou, kterou oslavil svou Klapzubovou jedenáctkou Eduard Bass, obratný novinář a prozaik, dovolil si básník Vančura vidět dál než za obzor i těch nejlepších žurnalistů, jejichž údělem je žúr, jour, den. Napsal rozmarný příběh zrodu, strmého vzestupu, ale i pádu fotbalového klubu F. C. Ball. Vančura přitom F. C. Ballem vykreslil veliké ambice a veliké nadcházející úspěchy, ale i to, odkud hrozí konec tvůrčího seskupení, jehož byl prvním předsedou, Uměleckého sdružení, pak Svazu moderní kultury, tedy U.S., pak S.M.K. Devětsil. Po něm vypodobnil Devětsil jako fotbalové mužstvo i Karel Konrád, a ta Vančurova i Konrádova metafora měla dobrý základ: tu i tam šlo přece o dokonalou hru, souhru, která sklízela úspěchy a dobývala si slávu.
Jak psal hned ve třicátých letech devětsilák Seifert, už dávno dokvet Devětsil, už zrezivěly bezy, ale co nezrezivělo, jest Vančurovo prozíravé poznání vtělené do příběhu fotbalového klubu Ball. Na cestě k vrcholům si jeden z členů F. C. Ballu vzal do hlavy a přesvědčil o tom i ostatní, že zajdeme nepřirozeným způsobem, jestliže někdo neopře náš podnik penězi a obchodním důmyslem. F. C. Ball si tak zjedná krále překupníků René Mayera, jemuž předvede krásné ukázky hry, a ten, vida strašné rány končiti vždy v rukách gólmanových a dohlédaje v duchu až k pokladnám na budoucím hřišti, jež se plnily až k prasknutí, postará se o obchodní stránku hry, dá ukovati smlouvu co nejpevnější a tak, aby Ball ošidil, a když dosáhl maxima svého zisku, klub zradí a v zájmu dalších zisků z kinematografické legendy o něm dá nafilmovat jeho domněle i fyzický konec. Vančura tak už před víc než osmdesáti lety ukázal, co se stane, když se hra, ať už kopaná, ať slovesná, divadelní, výtvarná, dostane do rukou, do neviditelných rukou trhu.
Jeho jasnozřivost vyniká v plné míře až nyní, kdy je český fotbal už zamořen přímo děsivou korupcí.
3
O tom, jak viděl do daleka Jaromír John, psalo se už nejednou, zvlášť o novelce Zbloudilý syn, vytěžené z jitřivé paměti světové války 1914-18, kterou Markalous-John prodělal jako voják c. k. armády. Příběh zbloudilého syna, válečného sadisty, pak počestného živnostníčka, přitom nacisty, bytem v Linci, Mozartstrasse (!), napsal John už roku 1931 a poprvé knižně vydal tři roky na to. Vysledoval v něm kořeny už té bestiality, jakou rozvinuly v plné kráse až za druhé světové války hitlerovské armády.
Románem Výbušný zlotvor, vycházejícím na pokračování v Pestrém týdnu 1933-34 a knižně vydaným až po jeho smrti, John rozpoznal, jak rabiátský, vražedný stroj posedl lidstvo v podobě automobilů, těch nečistých symbolů chvatného, bičovaného života.
Hrdina Johnova cervantesovského románu, penzionovaný lesní rada Čeněk Engelbert (jehož mládí a mužný věk vypíše John později, za války, v románě Moudrý Engelbert) je po svém přesídlení ze švarcenberských lesů do Prahy na odpočinek pronásledován a nakonec doslova uštván tehdy hlučnými auty, jimž říká výbušní zlotvorové. Román o starém pánovi, vlastenci a poctivci, který ještě věří na přátelství, dané slovo a čest a který se v rušné popřevratové metropoli právě zrozeného Československa nemůže řádně vyspat, protože ulice i dvory a zátiší opanovali hřmotící zlotvorové, nutně připadal čtenářům ve třicátých letech jako laskavě ironický portrét trochu komického staromilce, ztraceného a nešťastného ve světě kvapem se modernizujícím a vykresleném v satirické nadsázce. Neboť kolik tehdy u nás jezdilo po hlavním městě aut?
Ještě na konci padesátých let nazval jeden kritik román tehdy poprvé knižně vydaný Engelbertem hypochondrickým, nejsa s to pochopit, že to, co slovy lékaře nebohého starého pána John nazval fobia neurastenica acustica automobilica species pragensis, nebyla žádná hypochondrie, ale zcela věcná diagnóza, a to diagnóza-prognóza. Už ve třicátých letech dal Johnovu románu bezděky za pravdu F. X. Šalda svou poznámkou Radost bydliti v Praze, patrně i proto, že nebyl jen kritik, ale i básník, tedy vidomec, tvůrce vidící do budoucna, zatímco kritikovi Olegu Susovi nebylo dáno ještě dvacet let na to uvidět, že román Výbušný zlotvor předběhl dobu o celá desítiletí jako tehdy nikdo na světě. K poznání, jakého se dobírá moderní sociologie díky Janu Kellerovi až nyní, John dospěl svým jasnozřivým okem básníka, jímž ironický prozaik, kritik a estetik Markalous-John podobně jako FXŠ také v hloubi své osobnosti byl - na rozdíl od kritika svého románu, který rád předváděl svou duchaplnost a šaldoval, aniž si ze Šaldy zapamatoval, že skuteční slovesní tvůrci nebývají tím, čemu se v novinách a v salonech říká duchaplný.
Podobně jako u Erbena ani u Johna není třeba, aby čtenář uvěřil na má slova o předvídavosti jejich díla; snad však dá na Milana Kunderu, který do dopisu Tomášovi Kulkovi napsal na okraj jeho knížky o kýči (dopis je v té knížce - vyšla 1994 - otištěn):
Všimni si, že Kafka píše o byrokracii v době, kdy byrokracie je ještě téměř nevinná (...) Jaromír John napsal román Výbušný zlotvor, kde vypráví o hrůze automobilu; ale v té době jich bylo v Praze velice málo. Chci tím říci toto: fenomén je rozpoznatelný v celé své hrůze jen v době, kdy ještě není rozšířen. Až se rozšíří, stane se čímsi "přirozeným" (co známe od zrození, čemu se nedivíme).
4
Na jaře 1946 otiskl básník Josef Kainar v brněnské Rovnosti kresbičku pána v kloboučku, který v obou rukou třímá praporky na oslavu osvobození, a to třikrát: kresbička má tři díly. V prvním díle jsou oba praporky v rukou jásajícího pána sovětské, srp a kladivo, dole pod obrázkem je text: 26. 4. 1945. Sláva Rudé armádě, která osvobodila Brno. Ve druhém políčku má pán v jedné ruce praporek se srpem a kladivem, ve druhé s hvězdami a pruhy a pod tím se čte: 1. 10 1946: Ať žije osvobozené Brno. V závěru triptychu už jsou oba praporky v rukou pána s kloboučkem americké a pod obrázkem: 26. 4. 1946: Kdo to osvobodil Brno?
Jak to říká Milan Kundera? Fenomén je rozpoznatelný v celé hrůze jen v době, kdy ještě není rozšířen. V době, kdy jsme ještě nepřivykli. Na jaře 1946 mohla Kainarova provokace "Kdo to osvobodil Brno" připadat jako pěkná legrace z lidiček, kteří dovedou strašně rychle zapomínat; první políčko by se dalo tisknout jako ilustrace ke Škvoreckého Zbabělcům, druhé a třetí jako ilustrace k dalšímu vývoji postav z nich už za koncem románu.
Pokud vím, kresba nebyla v padesátých až sedmdesátých letech nikdy přetištěna. Mělo to svůj důvod. Plzeň byla osvobozena americkou armádou, ale její osvobození se slavilo - až příliš kulantně řečeno - jako součást osvobození Československa sovětskou armádou. Kainarovo Kdo to osvobodil Brno? by se tehdy v Plzni četlo jako Kdo to osvobodil Plzeň? - a toho se byrokracie, na kterou degenerovalo, co mělo být vládou rozumu, obávala a nedošlo jí, že lidé zapomenou bezmála na vše, ale ne na to, na co jsou nešikovně vedeni zapomenout. Ovoce takové krátkozrakosti dozrálo v podobě písničky, jejíž autor a interpret v jedné osobě od listopadu 1989 odvážně trvá na tom, že Plzeň osvobodil Patton, tedy ten horkokrevný kovboj, který by byl rád táhl nejen na Prahu, ale i na Moskvu, jen kdyby mu to byl Ike dovolil.
Čas oponou trhnul a dnes už se smí říkat, kdo co osvobodil, ale nějak víc je slyšet, co osvobodili milí bílí i černí amíci, než co osvobodili zas málčici s pěticípou rudou hvězdou na přilbách a na čepicích. Jen tak si lze vysvětlit, že podle ankety uspořádané MfD (viz středomoravskou mutaci ze 7/5 2005) mezi žáky šestých až devátých tříd základních škol jsou u nás děti, které se domnívají, že Fučík byl slovenský partyzán, Hitler německý terorista, Churchill americký prezident - a že Olomouc osvobodila americká armáda. Odkud pak to ty děti věčně brouzdající po Internetu, a tedy podle všech představ o dobrodiní té sítě skvěle informované, a ve škole docela slušně bodující, asi vzaly?
Nemyslím, že by některá paní úča, která se svou oddaností svobodě a nastolené demokracii může přetrhnout, jen aby se zapomnělo, jak zdobila se svými žáky nástěnky k VŘSR ještě v říjnu 1989, šla tak daleko, že by dětem vyprávěla o osvobození Olomouce na jaře 1945 Američany. Ono úplně stačí, když se o silách rozděleného světa mluví a píše celá léta soustavně tak, že se na jedné straně registrují jen stíny, všecko je tam zlé, a jak jinak, když to byla prostě říše zla, na druhé naopak všecko super. Osvobození je věc samozřejmě dobrá, a tak si děti domyslí už samy, nad čím žasne deník, který na takovém převálcovávání paměti má také svůj podíl.
Kainar věděl a na jaře 1946 předpověděl, co se tehdy mohlo zdát zcela absurdní. Básníci vidí neskonale dál než novináři. Také proto byli básníci, kdysi ozdoby deníků, z novin vyhnáni, nebo je jim nanejvýš na iksté stránce vyhrazen maličký sloupeček, kapka poezie.
-
Jan Werich v jednom dialogu řekl, že Shakespeare vydal za dva zámky plné spisovatelů. Shakespeare byl totiž básník, a ne jen spisovatel, neboť spisovatel není podle Šaldy ani dělník, protože dělník je něco svatého a pokojného, kdežto spisovatel cosi v jádře světského, rozčileného a marného, co nábytek nestaví, jen stěhuje: Jen hlučící posluhové jsou (...) Dříve byli šašky knížat a králů, dnes, v demokratické době, skládá se na ně obecenstvo po penízcích (...). Slouží davu, a to je horší, poněvadž (...) dav má vždycky jen potřeby, potřeby, jež se dají vypočísti na kvintlík - potřeby průměrnosti a nicoty.
Nad takové jen spisovatele kladl Šalda umělce (umělec je dělník a již proto opravdový); umělcem mu byl například Flaubert. A nad umělce stavěl básníka. K jeho chvále básníka sotva co lze dodat, snad jen slovo o daru přesného předvídání, ostatně sám FXŠ psal (knižně rovněž v Bojích o zítřek) jindy o Hrdinném zraku. A tak snad jen parafrází Werichova výroku:
Básník, toť tři vědecké ústavy plné prognostiků!
Autor: Milan Blahynka
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |