Nápadů není ani v naší době nadbytek. V lidském životě jich nebývá víc než prstů na jedné ruce. V životě společnosti jich bývá ještě méně.
Když jsem dostal pozvánku s textem: "Ing. Richard Hašek - vnuk spisovatele Jaroslava Haška a sochařský tým: Radomír Dvořák, Martin Roháček, Jan Šíma, Martin Šimek si Vás dovolují pozvat na slavnostní odhalení žulového reliéfu BRETSCHNEIDROVO UCHO - NÁRODNÍ PAMÁTNÍK ODPOSLECHU dne 23. června 2005 v 16.00 hodin v lomu č. 1, Lipnice nad Sázavou", zajásal jsem.
Národ český ožívá, povstává z mrtvých, pozvedá se po vichřicích hněvu a má ještě stále smysl pro legraci. Ujal jsem se pomoci pořadatelům a obcházel s pozvánkou pražské redakce. Téměř všude jsem se setkal s nepochopením.
Vyslyšel jsem nářky odpovědných editorů, jak vzdálená je ta zatrolená Lipnice nad Sázavou. Odpovídal jsem na otázky, které mne uváděly v údiv: "Proč právě Bretschneidrovo ucho? Proč sochaři a kameníci vytesali velké ucho do žulové skály? Zdali to má snad něco společného s StB a se štěnicemi, s komunistickou totalitou či s aférami sametových odposlechů BIS, s parlamentní komisí 'Velké ucho' a jestli je to o tom, jako o tom?"
Měsíčník pro občany kraje Vysočina - "Kraj Vysočiny - Nejlepší časopis veřejné správy", jak uvádí v záhlaví, dokonce přinesl otvírák: "Vysočina bude mít památník odposlechů - Obří kamenné ucho v žulové stěně starého lomu propojuje komunistické špiclování se Švejkem a současnými aférami!"
Jsem pamětník. Bretschneidrovo ucho je pro mne pevně a navždycky spojeno s mou celoživotní rekognoskací, s průzkumem pražských lokálů (kdy se ještě pivo a víno mohlo pít do uhašení žízně) a kdy "ucho vlasti" nechybělo téměř v žádné putyce.
Bretschneidrovo ucho je pro mne nesmazatelně vryto do paměti především z četby nesmrtelných Haškových Osudů dobrého vojáka Švejka. Z nich jsem poznal, že Josef Bretschneider byl detektiv, sloužící ve státních policejních službách, bydlící ve čtvrti Košíře, nedaleko od domu, kde sídlila Haškova redakce časopisu Svět zvířat.
Nejpravděpodobněji si Hašek toto jméno vypůjčil do svého románu o Švejkovi od svého velkého přítele Vladimíra Bretschneidra (1886-1951), uměleckého sochaře a malíře, ztvárňujícího mnohé hrdiny 1. světové války, který mimo jiné navrhoval četné pomníky a náhrobní kameny. Jiné informace zase směřují k tomu, že Josef Bretschneider byl úředníkem pražské tajné policie. Po působení v Praze odešel do Berlína pod novým jménem a příjmením jako Wenzel Spanda. Působil v berlínské vinárně Carl Friebe Gustav Schlichtinng v ulici Bülowstrasse 9-10. V kartotéce berlínské policie pak figuroval pod jménem Spanda-Bretschneider a té vinárně se říkalo až do vybombardování U Bretschneidra.
A od těch dob se už navždycky všem práskačům, udavačům, fízlům, bonzákům, donašečům, domovním důvěrnicím v policejních službách, tajným policistům (všech režimů) doma i za hranicemi vlasti neřeklo a neříká jinak než Bretschneider. Laskavěji někdy také "ucho vlasti".
Bretschneidři - nejenom u nás - byli, jsou a budou. Policie je potřebuje, byla by bez nich zcela nemožná a někteří jednotlivci z našich národních řad po této roli dokonce touží, jsou jí chtiví.
Při identifikaci Bretschneidra nelze opomenout samého velikána, spisovatele Jaroslava Haška, který se však umístil v profláknuté akci roku 2005 Největší Čech až na 36. místě tabulky.
Jaroslav Hašek vylíčil Bretschneidra následovně. Poté, když byl Švejk propuštěn spolu s hostinským Palivcem z ajnclíku, kam se oba dostali zásluhou Bretschneidra, začal u Švejka policejní úředník kupovat psy a nakupoval je zcela bez ohledu na rasu:
"A to byl konec slavného detektiva Bretschneidra. Když měl již ve svém bytě sedm takových ohav, uzavřel se s nimi v zadním pokoji a nedal jim tak dlouho nic jíst, dokud ho nesežraly. Byl tak čestný, že ušetřil eráru za pohřeb. V jeho služebním spisku na policejním ředitelství byla zanesena do rubriky Postup ve službě tato slova plná tragiky: 'Sežrán vlastními psy'. Když se dověděl Švejk o té tragické události, řekl: 'To mně jenom vrtá hlavou, jak ho dají při posledním soudu dohromady.'"
Toto všechno bylo důsledně analyzováno dávno předtím, než vznikl ten gigantický nápad Ing. Richarda Haška a havlíčkobrodského sochaře Radomíra Dvořáka a jeho mladých přátel. Nejprve stvořili v roce 2003 sádrovou maketu. Na počátku roku 2005 se rozhodli kameníci tesat do žuly v lomu číslo 1 (který patří obci, jež úmysl plně podpořila) v Lipnici nad Sázavou. Po tři měsíce tvořili třímetrové Bretschneidrovo ucho a sochař tu i mnohokrát přespával. Pracovali bez nároku na honorář, na stravu a nápoje, na uznání a na vděčnost. Složitější to bylo s předlohou pro model i pro realizaci. Neboť Bretschneidrovo ucho, jak jsem již vylíčil, sežrala smečka jeho vlastních psů.
Při slavnostním odhalení v parném červnovém pátku roku 2005 jsem nemohl chybět.
Za početné účasti poslanců Parlamentu České republiky a především poslance a předsedy parlamentní komise "Velké ucho", mající na starosti odposlechy, Jiřího Bílého, představitelů Kraje Vysočina v čele se zástupcem hejtmana Františkem Dohnalem a dalších, se v krásné akustice lesa v lomu nad jezírkem rozezněly tóny akordeonového ansámblu žáků ZUŠ Havlíčkův Brod. Mezery v hudbě vyplňovali svými učesanými a monarchistickými projevy státní úředníci. Činili tak v přítomnosti vojáků rakouských bataliónů a samotného Bretschneidra a více než čtyř stovek občanů Lipnice nad Sázavou a okolí. Vše se odehrávalo téměř bez zájmu českých médií. Vzácnou výjimkou z učesaného rituálu byl pouze humorný projev vnuka Jaroslava Haška, Richarda Haška, který před čtyřmi roky obnovil slávu historické hospody U České koruny v Lipnici nad Sázavou.
Podařilo se mi u "velkého ucha" (přesně podle Bretschneidrova receptu) zjistit i názory na budoucí odposlechy.
Na otázku, zda ve vztahu k právě odhalené plastice Bretschneidrova ucha (může v žule vydržet až 10 000 let) bude nutno v České republice zachovat i stávajících 10 000 odposlechů ročně mi předseda - poslanec parlamentu Jiří Bílý poskytl vyčerpávající odpověď:
"Já si myslím, že odposlechy zde budou existovat, ale musíme se snažit používat je jenom v tom nejnutnějším případě. Dnes jich u nás máme možná více než kdy jindy. Odposlechy jsou zásahem do práv občana. Snažme se, aby jich bylo co nejméně. Osobně bych byl nejradši, kdyby nebyly žádné. Ale trestná činnost se páchá a tak i odposlechy tu budou vždycky. Policie je totiž potřebuje a bude stále potřebovat!"
Bretschneidrovo ucho v krásném prostředí lipnického lomu číslo 1 bude tedy věčné, věčný bude i Bretschneider.
Stejně jako bude stále neklidná doba, plná terorismu, šarvátek, rvaček, násilí i domácích zločinů na dětech i na ženách a válek. Pořád bude doba, vyžadující stále nové a nové Bretschneidry, udavače, fízly, donašeče, bonzáky, domovnice, práskače, nové, svěží "uši vlasti". Nezbytné budou i dokonalé i fingované seznamy spolupracovníků a vázací akty - střežící spolu s jinými náležitostmi náš klidný mírový život na této naší krásné, vytoužené a zušlechtěné zemi.
Oceňuji iniciativu jedné velké americké marketingové obchodní společnosti, která podniká na českém trhu, když předala svým pracovníkům Morální kodex zaměstnance firmy, v němž se mimo jiné uvádí v kapitole o možném poškozování dobrého jména společnosti: "Dozví-li se pracovník naší corporation, že se jí děje příkoří, je povinen neprodleně tuto skutečnost oznámit svému nejbližšímu nadřízenému. Vedení společnosti zaručuje dotyčnému naprostou diskrétnost."
Tato pravidla přenesla firma USA do České republiky zřejmě z některé své banánové republiky, protože kdyby byla vybavena znalostmi o českém bretschneidrismu, nemohla by se o podobnou aplikaci u nás nikdy pokusit. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že se našlo dostatečné množství mladých nadějných kariérních pracovníků, kteří si vzali k srdci regule kodexu a začali donášet o sto šest.
Bretschneidrismus má v České republice velké perspektivy, má totiž hodně společného i s ekonomickou špionáží. Každá nová firma si toho je nyní vědoma. Vydržuje si početné skupiny nohsledů, kteří si třeba při obědech v jídelnách Eurestu přisedávají k užvaněným, upovídaným asistentkám šéfů - a sledují každou novou vyzrazenou informaci. Většinou má každá taková zpráva cenu zlata. "Ucho vlasti" má i své elektronické projevy - v podobě kamer na ulicích (jejich počet se oproti někdejšímu "policejnímu režimu" zvedl v křehké demokracii nejméně o 200 procent). Kamerami jsou kontrolovány hotely (jedna zahraniční firma namontovala v jistém pražském hotelu kamery i do televizních přijímačů). Pod kontrolou jsou veřejné místnosti, banky, kongresové sály. Zvláštní péče je věnována výpočetní technice, jejímž prostřednictvím lze mít Bretschneidrovo ucho téměř na všem. Jenom čekám, kdy se znovu objeví nálepky na telefonních přístrojích s textem: "Nepřítel naslouchá! Pšššt."
Jako novinář se denně, na každém kroku setkávám s novými komisními Bretschneidry. Všude, kde se objevím, je jich dneska nadbytek. Namísto skutečnosti, živých lidí, poznávám mluvky, tiskové mluvčí, kteří mají k Bretschneidrům strašně blízko. Mnohem hůř jsou na tom ovšem kolegové fotoreportéři, těm se přinejmenším ocitne v rukách disketa s předem zhotovenými obrázky provozu, výrobku, detailu stroje.
Vstali a vstávají noví Bretschneidři!
Ale, jak řekl veřejně tvůrce Bretschneidrova ucha v lipnickém lomu číslo 1 sochař Radomír Kovář, velké lipnické Bretschneidrovo ucho bude bedlivě naslouchat i milostným vyznáním mladých i starších, hlavně zamilovaných dvojic. Ty budou přicházet do Lipnice nad Sázavou, aby se projevovaly touhou po veliké lásce. Budou vyhledávat velké Bretshneidrovo ucho, aby je vyslyšelo.
Nikde jinde na světě totiž takové velké ucho nemají!
Autor: Zdeněk Hrabica
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |