Nejdříve autentický osobní zážitek. V padesátých letech na Ministerstvu školství, vědy a umění, v dramaturgickém oddělení, které vedl Dr. Ota Popp, se Dr. Oto Fencl pozastavoval nad tím, že ještě nebyly z československé loutkové scény vykázány nesocialisticky vypadající a prapodivným jazykem se prezentující postavičky Spejbla a Hurvínka. Protože však bylo třeba řešit ideově daleko důležitější problémy, dřevění protagonisté útok přežili - a pak se na ně pozapomnělo.
O to více jsem byl nyní překvapen, když jsem se v knize Heleny Štáchové ŽIVOT NA NITÍCH (váz., 303 str., vydalo v r. 2005 nakladatelství Tvarohová-Kolář, Praha) dočetl, že Dr. Ota Popp se stal v roce 1962 »shora« jmenovaným (bohudík jen na čtyři roky!) ředitelem Divadla Spejbla a Hurvínka. A zároveň jsem si oddechl, že ředitelem této scény se stal poté tehdejší dosavadní umělecký šéf souboru a interpret Spejbla a Hurvínka Miloš Kirschner, který byl přinucen v zoufalství proti egoistickému řediteli Poppovi argumentovat »z pocitu naprosté bezmocnosti silou pěsti.«
Helena Štáchová o tom píše na 150. straně své knížky. Po smrti svého manžela Miloše Kirschnera, který byl po léta úspěšným principálem divadla, se stala ředitelkou této loutkové scény. A zdaleka nejen to: sama totiž rovněž v divadle režíruje i hraje a je autorkou např. třináctidílného televizního seriálu Hurvínkův rok, 27 scénářů pro audio nahrávky a napsala pět knih.
V Životě na nitích se spisovatelka, která knihu tvořila uprostřed zákeřné, těžké choroby, musela vypořádat s diagnózou - rakovina. Úděsné chemoterapie, úporné slabosti a únavy, deprese, žízně a teploty, to vše překonávala vzpomínkami na svůj dosavadní život. Život věnovaný umění, divadlu. Ale i v těchto memoárech je nemálo bolestí a utrpení, ale i hodně statečností a vyhraných životních bojů. Statečnosti a boj v občanském životě zformovaly výrazně profil umělkyně a umožnily jí vyhrát i ten nejtěžší zápas, který vedla sama se sebou - zápas se smrtelnou nemocí.
Helena Štáchová zahrnula do Života na nitích nejrozmanitější kapitoly, příběhy ze svého životopisu. Seřadila je chronologicky, tak jak se postupně odvíjely a vtiskla jim podobu, v níž výrazně vykreslila nepřímo i osudy, jimiž se ubírala a ubírá cesta života umělecké inteligence. Autorka nás tak zavede do situací plných tvůrčích nápadů, existenčních bojů, milostných vztahů, naplnění i nenaplnění osobních tužeb, odkryje nám přátelství i nepřátelství lidí, s nimiž jí bylo dáno žít. Kniha nehýří laciným optimismem, ani se neprezentuje jako vysloveně tristní záležitost, i když bolestí navršených na jeden lidský osud je v ní až přespříliš. A co navíc: starší vzpomínky mívají vždy přirozený charakter nostalgie.
Publikace Heleny Štáchové je bohatě proložena dobovými fotografiemi. Oživují nám protagonisty příběhů textu i autenticitu času, kdy se vše, s čím jsme seznamováni, odehrávalo.
Autor: Karel Aksamit
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |