Vyprávění vězenkyně koncentráku Gréty Mlýnské-Müllerové
Narodila jsem se v roce 1912 v Hodoníně, kde jsem bydlela až do vypuknutí války. Moji rodiče tam měli velikou pekárnu s mnoha zaměstnanci. Počátkem války jsem se odstěhovala do Prahy ke svému bratru MUDr. Osvaldu Müllerovi. Odtud jsem byla již v roce 1941 v transportu odvezena přes Terezín do koncentračního tábora Osvětim. Byl to jeden z prvních transportů. Je to vidět z nízkého čísla 71403, které mám vytetováno na paži. Hrůzy Osvětimi jsem prožívala až do ledna 1945, kdy se lágr likvidoval.
Když tam přijížděly transporty s českými Židy, dívali jsme se, zdali bychom viděli nějaké známé. Ke konci války se tito lidé posílali přímo do plynu. S jedním transportem přijelo několik mladých Židů, mezi nimi můj známý z Hodonína Pavel Morgenstern. Příslušníci SS jim poručili vykopat si jámy a tři mladé lidi zastřelili ránou do týla. I toho Pavla. S příštím transportem přijeli Pavlovi rodiče, se kterými jsem mluvila. Když se vyptávali po Pavlovi, řekla jsem jim, že odjel transportem a že tam i oni pojedou a tam se s ním setkají.
když začátkem ledna 1945 bylo již slyšet ruskou frontu, měl být lágr likvidován. Proslýchalo se, že pojedou transporty do Německa a že budou selekce do plynu. Můj bratr, lékař, pracoval na zdravotním oddělení a vědělo se, že i to bude zrušeno. Bratr mi třikrát zachránil život tím, že mne udělal nemocnou, když byly výběry do plynu. Nyní jsem se rozhodla, že ho musím zachránit, a že o to budu prosit doktora Mengeleho. Pokaždé, když Mengele navštívil náš lágr, vyhlásila se »Lagersperre«, což znamenalo, že nikdo nesměl opustit barák. Když byla »Lagersperre« zase vyhlášena, vyšla jsem proti všem zákazům před barák, jak jsem byla, v hadrech, v ukradeném kabátě, nohy obalené hadry. Šla jsem k Mengelemu. Stál tam se svým doprovodem esesáků. Prosila jsem ho, aby dal bratra do transportu. On mi odpověděl: »Transporty budou a budou i selekce. On půjde tam, kam půjde.« Poslali ho do plynu.
Dělaly se stálé selekce a stačilo mít jen nejmenší chybu - bílé vlasy nebo křečové žíly na nohách, aby byl vězeň poslán do plynu. V ženském baráku, kde jsem bydlela, byla dvě děvčata, jedna Češka a jedna Maďarka, které tam potají porodily. Daly život dětem na hnusné latríně, která stála uprostřed baráku. Když jsme se měly dát na pochod do Německa, tyto matky svým maličkým dětem daly uspávací prostředek, zabalily je do hadrů a do slámy a schovaly je pod své šaty. Ale když ta jedna procházela kolem esesáka, který je na své listině odškrtával, děťátko se pohnulo, on je vytáhl, uchopil za nožky a praštil jím o roh baráku, až mozeček vystříkl. Matku poslal do plynu.
Teď vám povím, jak to vypadá v plynové komoře.
Šla jsem do výběru a poslali nás tam, říkali všem, že se budeme sprchovat. Vysvlékli nás donaha a zahnali do místnosti z betonu, asi tak velké jako pokoje, se skleněnou stěnou na jedné straně. Viděla jsem plechové rozety pod stropem. Právě než do nich pustili plyn, zazněl letecký poplach. Byl to první americký nálet na Osvětim. Vyhnali nás ven, a tak jsem to přežila.
Potom jsem zažila ještě další nálet v Hamburku, kde jsem pracovala v muniční továrně. Byl to hrozný nálet. Plazili jsem se po břiše mezi bombami. Moc lidí tam umíralo i na tyfus, ale přežila jsem jej i celé kruté utrpení. Jediná z rodiny a ze sedmi sourozenců...
Bůh chtěl, abych žila.
GRÉTA MLÝNSKÁ
Do tisku připravil JOSEF PŘIBIL
Autor: Gréta Mlýnská, Josef Přibil
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |