Sedím si takhle jednou ve své oblíbené kavárně. Kouřím, piji kafe a čtu si Roberta Fulghuma. Čtu to tím stylem, že čtu, potom se zamyslím a pokračuji dál. No znáte to.
"Vás čeká, příteli, smutný život."
Zarazil jsem se a začal jsem se rozhlížet, kdo tak soudí, protože ten hlas mi nebyl známý. Zvedl jsem hlavu. Přede mnou seděl starší pán a díval se na mě. Po chvilce si uvědomil, že si asi nejsem jistý tím, že promluvil on a začal mluvit dál.
"Promiňte, že jsem vás takhle vyrušil při čtení, ale musel jsem vám to říct."
Netušil jsem, co mám odpovědět. No stalo se to asi každému, že ho někdo zaskočil a on nevěděl, kudy kam.
"Ne, to je v pořádku. Já..., no víte, docela jste mě zaskočil. Hlavně jsem, nezlobte se na mě, nepochopil, podle čeho tak soudíte."
"To máte tak. Když jsem byl ve vašich letech, hodně jsem čet, možná asi tak jako vy. Zajímal jsem se, co se děje ve světě, o filozofii, o lidskou psychologii a často jsem přemýšlel. Přemýšlel jsem o pravdě, o světě, o bohu a o osudu. Přemýšlel jsem někdy třeba celou noc až do rána a někdy ještě dýl. Víte, bral jsem to jako hádanku, kterou je třeba vyřešit a já na ni ne a ne přijít.
Čím déle jsem na to nemohl přijít, tím víc jsem přemýšlel a četl. Vy taky jistě víte, že čím více se zabýváte určitou věcí, tím víc zanedbáváte ostatní své záležitosti. Tak se stalo, že jsem začal mít problémy ve škole, doma, s kamarády a... no prostě všude. Všechno se to na mě svalilo a do toho všeho jsem ještě pořád nepřišel na nic.
Nepřišel jsem na to, proč je všude tolik zlého, proč jsou války, ve kterých umírají nevinní lidé, ani na to, proč vlastně jsou, jak mohl dopustit bůh, pokud vůbec existuje (což je další otázka), aby se na světě mohly stát takové nechutnosti jako za druhé světové války a vůbec celé hledání pravdy mě už začalo výrazně zmáhat.
Jednoho dne jsem začal číst Marka Aurelia a tam jsem našel jednu takovou dobrou větu: 'Žízeň po knihách zapuď, abys neumíral roztrpčen'. To vám povídám, tahle věta mi změnila života. Hned potom, co jsem ji přečetl, jsem začal uvažovat, jestli se vůbec můžu dopracovat k pravdě. Co myslíte, může se někdo dopracovat k pravdě?"
Potom bylo chvilku ticho. Trvalo mi chvíli, než jsem pochopil, že na tu otázku čeká odpověď.
"Kdybych si myslel, že nemůžu, tak bych se nesnažil," odpověděl jsem mu konečně.
"Dobře, ale vy se dopracujete jenom k své vlastní pravdě. Dopracujete se k vlastnímu názoru na pravdu, nikoliv k pravdě samotné. Protože žádný člověk nemá právo říct: tohle je skutečná pravda. Pravda je věcí přírody a vesmíru.. Chápete mě?"
"Ano," odpověděl jsem hlasem zcela nechápajícím.
"No a od té doby se už starám jen o svoji rodinu, o své děti a o děti svých dětí a za pravdu považuji to, že mě mají rádi a to mi stačí. Od té doby vedu spokojenější a šťastnější život. Od té doby jsem vlastně jako Forrest Gump. Moc nepřemýšlím, starám se o své blízké, vím jen to, co je láska a nechci se starat o to, jestli je to skutečně láska. Štěstí života najdeš v nevědomosti a lásce. Tak už chápeš, proč budeš mít smutný život?"
Neschopen slova jsem zakýval hlavou, jako že chápu.
Ten muž dopil kafe, poklepal mě po zádech a odešel. Nechal mě tam samotného, jen mne a mé myšlenky.
Od té doby uplynula už dlouhá doba a já vím, už dávno vím, že to byl asi ten nejmoudřejší člověk, kterého jsem kdy v životě viděl. Přestože jsem s nim v mnohém souhlasil, pokračuji dál ve čtení a přemýšlení. Protože co já vím - třeba je to ještě jinak.
Autor: Filip Molnár
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)