Dislokace a stavební provedení záchodů v nějakém objektu se vyplatí znát někdy i policii. Jinak se může přihodit všelicos. Nutkání k vykonání potřeby je často tak silné, že člověk odběhne i od několika miliard korun, které si později policie pečlivě přepočítá, když už před tím nepočítala s možností útěku lumpa ze záchodové místnůstky a dokonce ani se získáním klíčků k vlastnímu automobilu, aby se mohlo zmizet. Domněnka, že skrz odpadní potrubí v záchodové míse se pacholek miliardář neprotáhne nevyšla, a tak se zapomnělo na otvor větší - záchodové okénko u vilečky v Černošicích, v ceně bratru jen asi 400 milionů korun. Každý člověk, včetně policejního, po sobě zanechává rozdílné lejno...
Zatím nikdo nemluví o případných miliardách položených třeba pod záchodovým okénkem, další peníze se utrácejí při hledání pana podnikatele na letištích a hraničních přechodech. Každý člověk, včetně toho, co nosí policejní ústroj či jen průkaz bez uniformy, zanechává po sobě lejno různých kvalit. Není prostě lejno jako lejno.
Jen několik hodin po lehce nahozené kulturní dobové vložce na úvod pohlížím v němém úžasu, který se blíží šoku, na odhalenou ženskou zadnici vytvářející hromádku tvrdých výměšků společně s louží za obrovskými skleněnými tabulemi stanice metra v Praze - Holešovicích, v sousedství vstupní kukaně dozorčího metra. Se mnou společně po schodech do metra sestupovala zahraniční omladina, která se přijela pokochat kulturními skvosty stověžaté Prahy a tak hned na začátku popatřila na "památky" zcela jiné. Na betonové ploše za skleněnou výplní bylo hromádek již povícero. Nikoli ze psích útrob. Byl červnový teplý sobotní večer, miliardář byl z dosahu policie a prostor před nádražím a vchodem do metra navozoval havárii fekálního vozu. Filmaři se však chystali na festival v Karlových Varech. Miliardář po užití záchodového okénka odjel automobilem a jiná žena si zase zašla s již vyčištěnými útrobami na další pitivo...
Jako fotograf bych nikdy nestiskl spoušť přístroje, abych člověka neurazil a nezachytil ho v ponižující poloze či posedu. To jen bulvární plátek o den později, v čase "útěkové aféry", otiskl sérii obrázků alkoholem zdevastované filmové herečky a tvůrkyně dietní kuchařky. K podobnému kroku je však nutný souhlas dotyčné osoby, jinak se podobné jednání neliší od kálení na všechno kolem sebe... Další lejna okolo nás, tentokrát společenská...
Jindy jsem nucen projít skrz močovinové zbytky sadů obklopujících Národní muzeum. Není divu, že se jeho zdi sypou, podepsalo se na nich celé jedno století i bomba v roce 1945, stejně jako střelba v srpnu 1968. Nyní u zdi budovy spatřuji močící postavičky a často se vyhýbám lecčemu hustšímu. Jsem jen člověk, a proto nemám žádný důvod, aby mi cokoli člověčího bylo cizí. Jenže páchnoucí torzo Vrchlického sadů, čpící Prašná brána v čase navýšení poplatků za použití veřejných záchodků v Praze 1 na desetikačku, zřejmě nedává šanci na snížení pachové hladiny. Pražská radnice již několik let ví o katastrofální situaci veřejných toalet, ale zřejmě pod náporem výdělečných akcí nemá na jejich řešení čas. Nakonec i pan primátor v době 60. výročí ukončení válečného běsnění se jaksi neodhodlal k setkání a k uznání zásluh několika ještě dožívajících hrdinů. Lezl si v tom čase kdesi po kopcích a procházel se pralesem, neboť svou cestu měl dávno zaplacenou a o výročí zřejmě zhola nic nevěděl...
Pravda, v 16. století ani město Praha nemělo ještě mnoho domů, které by měly preverty - záchody. Lidé nejednou konali potřebu na ulicích, prý dokonce i na náměstích. Pokut nebylo, stejně jako dnes. Nechce se věřit, že na počátku 19. století bylo rozhodnuto, aby na každé dva tisíce obyvatel připadlo jedno stání na veřejných záchodcích, které měly vznikat poblíž frekventovaných míst. Proto později - v roce 1908 - byl u stanice tramvaje na Václavském náměstí zřízen podzemní pisoár, který měl již hygieničtější olejové sifony. Nějak nám to tenkrát s těmi lejny šlo lépe, i když problémů bylo vždy dost a dost.
V souvislosti s podívanou u dozorčí místnosti metra v Holešovicích si nelze nepřipomenout starou Indii už za našeho letopočtu, kdy zásady veřejné hygieny byly uvedeny v zákonících, které přebásněny do českého jazyka sdělují:
Jestli někdo v krajní nouzi
vykálí se na ulici,
musí odstranit to lejno
a dát pokutu dvou zlatek.
Učiní-li totéž stařec,
žena s outěžkem či dítě,
svobodni jsou od pokuty,
leč to lejno odnést musí.
Dnes se lejno neodnáší ani po psech. Spisovatel Karel Čapek se kdysi nechal slyšet, že kultura národa se pozná podle veřejných záchodků. Nikoli tedy podle lejn různých druhů, o kterých nás s oblibou informuje nečeský tisk. Závěr dvacátého století přinesl na některé naše klozety nápisy: Neházejte nám odcizené peněženky do záchodů! Případné, že? Jiná firma zabývající se čištěním žump, jejíž vizitku vlastním, zase oznamuje: Vaše ho..., naše starost! Tak nevím, já jen musím zírat na obnažené zadky a močící postavičky i mezi parkujícími automobily v ulicích. Taková moderní plechová zástěna nahrazuje stařičké olejové sifony. Tuhle kulturnost národa zřejmě neměl Karel Čapek na mysli. To je jen realita globalizovaného člověka. Moje oči jako by navíc spatřovaly počínající práci červotoče v lidské civilizaci, když už jsem nežil v době degenerace civilizace dávno zmizelé...
Autor: František Dostál
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |