Japonský novelista Rjúnosuke Akutagawa (1892-1927) patří mezi nejvýznamnější představitele hnutí tzv. nového realismu, které se začátkem 20. století začalo obracet proti naturalismu a romantismu, tedy dvěma hlavním proudům, jež převládly v moderní japonské literatuře od druhé poloviny 19. století. Novorealisté hlásali návrat k životu a ke skutečnosti s její všední, každodenní tváří. Nebránili se přitom evropským vlivům a snažili se propojit tradiční a moderní prvky.
RJÚNOSUKE AKUTAGAWA
Cibule
Dnes večer se chystám napsat na jedno posezení povídku, pro kterou mi zítra končí uzávěrka. Ne, já se ji nechystám napsat - já ji napsat musím za každou cenu. Takže pokud vás zajímá, o čem budu psát, nezbývá vám, než si přečíst následující řádky.
V jedné kavárně v Džinbóčó ve čtvrti Kanda pracuje číšnice Okimi. Je jí prý patnáct nebo šestnáct, ale vypadá dospěleji. Má bílou pleť, jasné oči a, i když má nos trochu zvednutý nahoru, je to zkrátka krasavice. Do vlasů, které nosí uprostřed na pěšinku, si připíná ozdobnou sponku s pomněnkou. Když stojí v bílé zástěře před pianolou, vypadá, jako by právě sestoupila z obrazu Jumedžiho Takehisy. Mezi stálými hosty jí začali říkat Lidový román - a mají pro to asi nějaký důvod. Mívala i jiné přezdívky. Pomněnka kvůli sponce ve tvaru květiny, Slečna Mary Pickfordová pro její podobu s americkou herečkou, kterou hosté znali z kina, nebo Kostkový cukr, protože byla nedílnou součástí kavárny. A spoustu dalších.
Kromě Okimi je v kavárně ještě jedna číšnice, o něco starší. Jmenuje se Omacu. V kráse rozhodně pro Okimi není žádnou sokyní. Liší se od sebe jako bílý chléb od černého. Přestože pracují ve stejné kavárně, výše spropitného, které dostávají, se výrazně liší. S tím, že si vydělávají různě, se Omacu samozřejmě nedokázala smířit. Její nespokojenost stoupala, a spolu s ní i její ničím nepodložená podezřívavost.
Jednoho letního odpoledne seděl za stolkem, který měla na starosti Omacu, mladík, který vypadal na studenta institutu cizích jazyků. Snažil se zapálit si cigaretu, ale než stihl přiblížit hořící zápalku k cigaretě, silný proud vzduchu z ventilátoru, který stál na sousedním stolku, její plamínek jako na zlost vždy uhasil. Okimi, která právě procházela kolem jeho stolku, se na okamžik zastavila, aby svým tělem zabránila proudění vzduchu z ventilátoru. Student si zapálil a s úsměvem na opálené tváři řekl: "Děkuji." Omacu, která stála u pokladny, si samozřejmě nemohla laskavosti, již Okimi studentovi poskytla, nevšimnout. Zvedla tác se zmrzlinou, který bylo třeba odnést tím směrem, probodla Okimi očima a jedovatě procedila: "To si odnes ty."
Každý týden dochází ke spoustě takových rozepří, proto se Okimi s Omacu téměř nebaví. Obvykle stojí před pianolou a mlčky rozdává úsměvy studentům, kteří do kavárny v hojném počtu přicházejí. Nebo v duchu zasypává kletbami Omacu, se kterou má tolik nepříjemností.
Řevnivost však není jediným důvodem, proč spolu obě dívky nevycházejí. Okimi v hloubi duše svou sokyní opovrhuje kvůli jejím přízemním zájmům. Od té doby, co skončila obyčejnou šestitřídku, Omacu nedělá nic jiného, než že poslouchá písně naniwabuši, krmí se boby micumame a uhání chlapy. O tom je Okimi skálopevně přesvědčena. No, a jaké zájmy má samotná Okimi? Abychom se to dozvěděli, vzdálíme se na chvíli z té rušné kavárny a podíváme se do prvního patra dámského kadeřnictví v nedaleké uličce. Okimi tam má pronajatý pokoj, ve kterém tráví veškerý svůj volný čas po práci v kavárně.
Je to pokoj o šesti tatami, s nízkým stropem. Okno je s výhledem na západ, ale vidět je z něho jen střecha pokrytá taškami. U zdi u okna stojí stůl přikrytý kusem kartounu. Pro zjednodušení lze hovořit o stolu, ale ve skutečnosti je to jen staromódní nízký čajový stolek. Na tom stolku... tedy stole... leží knihy ve vazbách evropského stylu - ani ty nejsou nejnovější. Tak například Kukačka, Sbírka Tósonových veršů, Život Sumako Macuiové, Nový deník Asagao, Carmen, Při pohledu z výšin hor do údolí, pak také pár ženských časopisů... bohužel tam nevidím ani jednu z mých povídkových sbírek. Na oprýskané skříňce vedle stolu stojí skleněná květinová váza s úzkým hrdlem. V ní je obratně naaranžována umělá lilie s chybějícím lístkem květu. Je snadné uhodnout, že kdyby jí ten lístek nechyběl, zdobila by dosud jeden ze stolků v kavárně. Na zdi nad skřínkou je přišpendleno několik obrázků, zřejmě titulních stránek časopisů. V samém prostředku visí obraz malíře Kijokaty Kaburagiho Žena období Genroku, pod ním malý obrázek - Raffaelova Madonna, nebo cosi podobného. Kousek nad Ženou období Genroku je připíchnut obrázek sochy ženy od Šikaiho Kitamury. Žena zamilovanými pohledy svádí zdrženlivého Beethovena vedle sebe. Mimochodem, jenom Okimi se domnívá, že je to Beethoven. Ve skutečnosti je to americký prezident Woodrow Wilson. Ach, chudák Šikai Kitamura!
Myslím, že každému už je zřejmé, jak bohatý je Okiminin duchovní život na umělecké zážitky. A opravdu! Každý den, když se vrací pozdě večer z kavárny, zaručeně usedá pod podobiznu Beethovena alias Wilsona, čte Kukačku, nebo se kochá pohledem na umělou lilii. A to všechno jí poskytuje emocionálně mnohem silnější umělecké zážitky než například scény za měsíční noci v tragických filmech divadla nové vlny.
Jednoho večera - právě kvetly sakury - Okimi seděla sama za stolem a skoro až do prvního kohoutího zakokrhání usilovně cosi psala na světle růžový dopisní papír. Když ráno spěchala do práce, nevšimla si, že jeden list spadl pod stůl. Jarní vítr, který zavanul do okna do pokoje, list zvedl a odnesl pod schodiště, na němž stála dvě zrcadla v tmavě žlutých bavlněných povlacích. Domácí, která žila v přízemí, dobře věděla o milostných psaních, jež Okimi nezřídka dostávala. Považovala proto ten růžový list papíru za jedno z takových milostných psaní a zvědavě jej přelétla očima. Překvapilo ji, když poznala Okiminin rukopis. Pomyslela si, že to bude její odpověď na čísi milostný dopis. Na listu bylo napsáno: "Když pomyslím na Váš rozchod s panem Takeo, hruď mi puká nářkem." Jak se dalo očekávat, Okimi skoro celou noc sepisovala soustrastný dopis pro paní Namiko.
Musím se přiznat, že při popisování této epizody se nemohu ubránit pousmání nad dívčinou sentimentálností. Ale není v tom ani za mák zlomyslnosti. Kromě umělé lilie, Sbírky Tósonových veršů a fotografie Raffaelovy Madonny má Okimi ve svém pokoji také kuchyňské nádobí, aby si mohla sama vařit. Její nádobí jako by symbolizovalo všechno to utrpení a strádání, které jí už přinesla krutá realita života v Tokiu. Prožívala těžký život v osamění, ale když se podívala přes závoj slz, viděla svět, který byl krásný. Před utrpením svého skutečného života se ukryla do slz dojetí nad uměním. Zapomíná přitom, že nemá šest jenů na lednový nájem, že nemá sedmdesát senů, aby mohla koupit jedno šó rýže... Carmen se nestará o poplatky za elektřinu, jen si bezstarostně hraje s kastanětami. Paní Namiko se trápí, to ano, ale není na tom tak špatně, aby neměla ani na zaplacení léků. Zkrátka, ty slzy smířeně zažehají plamen lidské lásky tam, kde se snáší soumrak lidského strádání. Představte si osamělou Okimi, jak uprostřed noci, kdy všechny zvuky v Tokiu utichají, pozvedá své slzami zmáčené oči a při slabém svitu desetisvíčkové lampičky se oddává snům o mořském vánku v Zuši nebo o oleandrech v Córdobě... K čertu! Předsudky vůči ní jako by se vytratily a ani já se neubráním dojetí, pokud se nedokážu ovládnout. A to o mně kritikové odedávna tvrdí, že jsem člověk rozvážný a bez jakýchkoliv emocí!
Když se naše Okimi jednou v zimě vrátila pozdě večer z kavárny, nejdříve jako vždycky usedla ke stolu a začala si číst - možná Život Sumako Macuiové, možná cosi jiného. Nedočetla ještě ani první stránku, a knížku bezcitně odhodila na tatami, jako by se jí náhle znelíbila. Pak se pootočila bokem ke stolu, podepřela si dlaní tvář a zadívala se netečně na podobiznu Wil... tedy Beethovena na zdi, jako by o něčem přemýšlela. To se samozřejmě nikdy předtím nestalo. Nevyhodili ji z práce? Nebo byly Omacuiny urážky hnusné? Nebo ji snad bolí zuby? Ne, ne, její duši netrápí žádná tak bezvýznamná událost. Stejně jako paní Namiko, stejně jako Sumako Macuiová, i Okimi se souží láskou. A komu že to dala svoje srdce? Využiji toho, že bude ještě nějakou dobu nehybně sedět a hledět na Beethovena visícího na zdi, a zběžně vám představím, kdo má tu čest být objektem její lásky.
Okimi miluje Tanaku, bezvýznamného... řekněme umělce. Tanaka je všestranně nadaný. Píše verše, hraje na housle, maluje obrazy olejovými barvami, hraje v divadle, exceluje při hře utagaruta, dokáže zabrnkat na sacumskou biwu. A přestože je tak talentovaný, nikdo nedokáže s jistotou říci, čím doopravdy je a co dělá jen pro svoji vlastní zábavu. Tvář má vyhlazenou jako herec, jeho vlasy se lesknou jako štětec smočený v olejové barvě, hlas má něžný jako zvuk houslí, jeho slova dokážou dojmout jako verše které píše, ženy svádí stejně rychle a obratně, jako tahá karty při hře utagaruta, a peníze si půjčuje a nevrací stejně směle a bez zábran, jako když zpívá za doprovodu na sacumskou biwu. Když ještě dodám, že nosí černý klobouk s širokým okrajem, levně vypadající lovecký oblek a vínový šátek bohémsky uvázaný kolem krku, musíte už mít jasnou představu. Zdá se, že lidé jako Tanaka představují určitý typ lidí, které zpravidla najdete v barech nebo kavárnách ve čtvrtích Kanda a Hongó, na koncertech v mládežnickém kulturním domě nebo v hudební škole (ale pouze na těch nejlevnějších sedadlech), na výstavách v galeriích Kabutoja a Sankaidó, vždy ve společnosti několika známých, jak si povýšeně prohlížejí ostatní. Takže pokud chcete získat ještě přesnější představu o Tanakovi, vydejte se na taková místa a mne ušetřete dalšího popisu. A to hlavně proto, že zatímco já jsem vás seznamoval s Tanakou, Okimi se zvedla, rozevřela okenice a dívá se teď z okna ven do chladné měsíční noci.
Záře měsíce plujícího nad střechou zalévá umělou lilii ve skleněné váze s úzkým hrdlem, maličký obrázek s Raffaelovou Madonnou přišpendlený na zdi i Okiminin zvednutý nosík. V jejích jasných očích se ale měsíční svit neodráží. Ani ojínělá střecha jako by pro ni neexistovala. Tanaka ji dnes večer doprovodil z kavárny domů. A dokonce slíbil, že zítra spolu stráví příjemný večer. Zítra je totiž jediný den za celý měsíc, kdy má Okimi volno. Mají se setkat v šest večer na zastávce tramvaje v Ogawamači, odkud pojedou do Šibaury na vystoupení italského cirkusu. Okimi si ani nepamatuje, že by kdy vůbec s někým šla na schůzku. Když pomyslí na to, jak se zítra večer, všem na očích, povedou s Tanakou jako zamilovaný pár na večerní představení v cirkuse, srdce se jí rozbuší jako zvon. Tanaka je pro ni úplně jako Ali Baba, který dokáže pomocí kouzelného zaklínadla, které zná jen on, proniknout do jeskyně plné pokladů. Jaký bude ten nepoznaný svět rozkoší, který se před ní otevře, až zazní to kouzelné slovo?
Okimi, která už dlouho hleděla na měsíc, aniž by ho vnímala, si v duchu představovala ten nepostihnutelný svět, jenž by se před ní měl otevřít, a srdce se jí chvělo vzrušením jako moře rozbouřené větrem, tlouklo jako nastartovaný motor automobilu, jen se rozjet. Tam, na cestě zasypané růžemi, je rozházena spousta prstenů s umělými perlami a spon z imitace nefritu ke kimonovým pásům. Odkudsi nad Micukoši se jako potůček medu začal linout sladký slavičí trylek. V mramorovém paláci provoněném květy olivovníku se blíží vrcholný okamžik tance pana Douglase Fairbankse se slečnou Ricuko Moriovou...
Dodám ale teď něco, co je Okimi ke cti. Uprostřed scén, které si představovala, občas zlověstně proplul stín černého mraku, jako by vyhrožoval jejímu štěstí. Ano, Okimi Tanaku milovala, o tom není pochyb. Toho Tanaku, který obklopil svatozáří její nadšení pro umění. Byl to její sir Lancelot, který skládá verše, hraje na housle, maluje obrazy olejovými barvami, hraje v divadle, exceluje při hře utagaruta a dokáže zabrnkat na sacumskou biwu. Nedá se ale říci, že by Okimi svou přirozenou dívčí intuicí nerozpoznávala v tomto Lancelotovi dosti podezřelou osobu. Stín pochybností, který černý mrak v takových chvílích přinášel, kalil její sny. Avšak jen co se stín mraku objevil, hned zase mizel. Ať Okimi vypadá sebevíc jako dospělá žena, je jí přece teprve nějakých šestnáct let. A je to děvče naplněné obdivem k umění. Myslíte, že se bojí, že jí déšť zmáčí její šaty? Kdepak, a není se čemu divit. Stínům černých mraků věnuje pozornost snad jen tehdy, když obdivně vzdychá nad milovanou pohlednicí s obrázkem Západ slunce nad Rýnem. Nehledě na to, že teď právě je na cestě zasypané růžemi, kde je rozházena spousta prstenů s umělými perlami a spon z imitace nefritu ke kimonovým pásům - dál je to stejné jako předtím, takže si tu předcházející část laskavě přečtěte ještě jednou.
Okimi dlouho stála, hledíc na střechu zalitou bílým měsíčním svitem. Vypadala jako svatá Geneviéve od Chavanneho. Pak náhle kýchla, přibouchla okenice a znovu si bokem sedla ke stolu. Co dělala potom, do šesti hodin následujícího večera, to bohužel přesně nevím. Možná se ptáte, proč to já jako autor nevím. Chcete, abych vám upřímně odpověděl. Tak dobrá - nevím to, protože tuhle povídku musím dneska do rána dopsat.
Následujícího dne, v šest hodin večer, si Okimi přehodila béžovou šálu přes svůj obnošený plášť podivné purpurové barvy a vydala se, spěšněji než jindy, na zastávku v Ogawamači. Zastávka už byla zahalena do soumraku. Tanaka už na ni čeká, nehybně stojíc pod červeným světlem pouliční lampy. Na hlavě má jako vždycky černý klobouk s širokou střechou nasazený hluboko do očí, v podpaží drží hůlku s poniklovanou hlavicí, límec tříčtvrtečního kabátu má vysoko vyhrnutý. Jeho bledé tváře jsou oholeny důkladněji než obvykle a ve vzduchu se vznáší slabá vůně parfému. Vše svědčí o tom, že přípravě svého zevnějšku věnoval dnes večer mimořádnou pozornost.
Okimi pohlédla na Tanaku a zadýchaně se zeptala: "Nečekáš na mě dlouho?"
"Ne, vůbec ne!" odpověděl shovívavě a s neurčitým úsměvem v očích se zadíval na Okimi. Pak sebou náhle lehce trhl a dodal: "Pojď, trochu se projdeme."
A nejen dodal. Ihned vykročil po přeplněné ulici, osvětlené obloukovými elektrickými lampami, směrem k Sudačó. Cirkus byl ale v Šibauře! Aby se tam odsud dostali, museli by jít směrem ke Kandabaši. Okimi zůstala stát na místě. Přidržujíc si rukou béžovou šálu, která vlála v prašném větru, se překvapeně zeptala:
"Tudy?"
Tanaka přes rameno odpověděl jakoby nic, že ano, a pokračoval v chůzi směrem k Sudačó. Okimi nezbývalo, než pospíšit si za ním. Rychle spolu prošli pod šustícím listím vrbové aleje. Tanaka měl v očích znovu ten neurčitý úsměv, když se podíval z boku na Okimi a řekl:
"Budeš zklamaná, ale nedá se nic dělat. Cirkus prý měl poslední představení v Šibauře už včera večer. Proto bych ti chtěl navrhnout, abychom zašli do jednoho domu, který dobře znám, a dali si tam spolu večeři..."
"Dobrá. Mně je to jedno," odpověděla Okimi tiše. Ucítila, jak se Tanakova ruka zlehka dotkla její ruky, a roztřásla se očekáváním a strachem. V jejích očích se v tu chvíli opět objevily slzy vzrušení a dojetí, stejně jako když si četla Kukačku. Není ani třeba zmiňovat, jak nádherné jí připadaly ulice Ogawamači, Awadžičó a Sudačó přes ten závoj slz. Hudba orchestru při výprodeji před Novým rokem, dotěrná světelná reklama na pilulky Džintan, vánoční výzdoba z cedrových větviček, síť rozvěšených papírových vlaječek všech zemí světa, Santa Clausové ve výlohách obchodů, pohlednice a kalendáře vystavené v pouličních stáncích... Zdálo se jí, jako by všechno kolem zpívalo radostí nad velkou láskou, a věřila, že ta nádhera potrvá až do konce světa. Dokonce i svit hvězd, které zářily na nebi, nebyl dnes tak studený jako jindy, a když občasné poryvy prašného větru zvedly šosy kabátu, proměnily se v teplý vánek, jako by se vrátilo jaro. Štěstí, štěstí, štěstí!
Náhle si Okimi všimla, že zahýbají do úzké boční ulice. Po pravé straně se tam krčil maličký obchůdek s ovocem a zeleninou. Pod jasně zářícími plynovými lampami byly vyrovnány hromady ředkví, mrkve, zeleniny naložené v soli, cibule, ředkviček, šípatky, lopuchů, dudků, čínského zelí, kořenů lotosu, tara, jablek, mandarinek. Když obchůdek míjeli, Okimi se tam podívala a její pohled padl na cenovku připevněnou na dvě bambusové třísky zapíchnuté do hromady cibule. Na cedulce bylo černou tuší kostrbatě napsáno "1 svazek za 4 seny". Teď, když ceny na všechno zboží tak prudce vyskočily nahoru, se cibule za takovou cenu nedá jen tak sehnat. Okimi hleděla na tu cedulku s lákavě nízkou cenou a v její šťastné duši, do té chvíle opilé láskou a uměním, došlo ke zvratu - skutečný život, dosud skrytý, se náhle probudil ze své letargie. Doslova v mžiku! Růže i prsteny, slavíci a vlaječky na Micukoši - to všechno se před jejíma očima rázem rozplynulo jako dým. A namísto toho, spolu s neradostnými zkušenostmi z minulosti, začaly na drobnou Okimi ze všech stran dorážet - doslova jako můry letící za ohněm - každodenní starosti, jak sehnat peníze na nájemné, na rýži, na elektřinu, na uhlí, na ryby, na sóju, na noviny, na kosmetiku, na tramvaj a na spoustu dalších věcí. Dívka se mimoděk zastavila. Ohromeného Tanaku zanechala venku na ulici a sama vešla do toho obchůdku, do té zeleně zalité jasným světlem plynových lamp. Svým něžným prstíkem ukázala na hromadu cibule, ve které byla zapíchnuta cenovka, na které bylo napsáno "1 svazek za 4 seny", a hlasem, jakým se zpívá píseň Sasurai, řekla:
"Dejte mi dva svazky."
A venku na ulici, kde věje vítr plný prachu, osaměle stojí sklíčený Tanaka v černém klobouku se širokou střechou, s vysoko ohrnutým límcem tříčtvrtečního kabátu a tenkou hůlku s poniklovanou hlavicí v podpaží. V duchu se už dávno viděl v domě s mříží na dveřích, který stál na konci uličky. Prostý jednopatrový domek s neonovým nápisem Macunoja na štítu a navlhlými kamennými stupínky pro odkládání bot u vchodu. Ale jak tady tak stojí, obraz toho útulného jednopatrového domku začíná blednout. Namísto něho se postupně vynořuje hromada cibule se zapíchnutou cenovkou "1 svazek za 4 seny". Nakonec obraz domu zmizel úplně. Spolu s poryvem prašného větru Tanaku udeřila do nosu vůně cibule, ostrá jako sám život, a pálivá, až oči bolí.
"Promiň, žes musel čekat."
Ubohý Tanaka se smutně zadíval na Okimi, jako by ji viděl poprvé. Ve vlasech učesaných na pěšinku měla připnutou sponku s pomněnkou, nos měla trochu zvednutý nahoru. Pod bradou si zlehka přidržovala béžovou šálu a v ruce držela dva svazky cibule, které koupila za osm senů. Její jasné oči se vesele usmívaly.
Konečně jsem to nějak dopsal. Do svítání už asi chybí jen chvilka. Z venku je slyšet chraplavé kokrhání kohouta. I když jsem to všechno s velkým úsilím napsal, mám bůhvíproč náladu pod psa. Okimi se toho večera v pořádku vrátila zpátky do toho pokoje v prvním patře kadeřnictví a, dokud nenechá práce číšnice v kavárně, asi bude dál chodit s Tanakou. Když si vzpomenu na to jejich rande... ne, to už je minulost. I kdybych se teď bál sebevíc, je to zbytečné. Takže odkládám pero. Na shledanou, Okimi. A dneska, stejně jako toho večera, odsud vykroč radostně a směle... na pospas kritikům.
(11. prosince 1919)
Přeložil JAN LEVORA
Autor: Rjónosuke Akutagawa
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |