Jednu z mála mezer v naší obeznámenosti se světovou sci-fi literaturou zaplnilo nakladatelství Epocha souborem povídek Theodore Sturgeona BŮH V ZAHRADĚ A JINÉ VIZE (Praha, 2005, přeložil Pavel Medek). Více než tři sta stran obsáhlé knihy přináší ukázky klasické science fiction z let, kdy se teprve tlačila na výsluní literární kritiky, zatímco v povědomí čtenářstva již pevně zakotvila (1939-1948). Klasikové bývají často naivní a kouzlo naivnosti obestírá i mnohé povídky Sturgeonovy. Klišé se tenkrát teprve rodila a tak mnohé příznaky dětských nemocí fantazie na nás dnes, ba právě dnes působí neodolatelně nostalgicky. Žádné hypertechnické aparatury, žádné krvelačné obludy, autor pracuje se skromným arzenálem a přece třeba v povídce Obrana neexistuje - o srážce planetárních civilizací - ohromí stokrát účinněji než všechny přešperkované Hvězdné války a doaleluja natahovaní Vetřelci dohromady.
Pod tímto zorným úhlem pochopíme, že vyznání Isaaca Asimova ("Jak dychtivě jsem hltal jeho příběhy a s jakou beznadějí jsem vždy zjišťoval, že ho nejsem s to překonat. A taky jsem to nikdy nesvedl. Theodore byl schopen tak jemného dotyku, jaký bych já zvládnul jen tehdy, kdybych měl místo prstů pírka.") není výrazem falešné skromnosti.
Sturgeon (1918-1985) potvrzuje starou pravdu, že není vůbec důležité, v jakých dimenzích se příběh odehrává, kolik v něm účinkuje vzbouřených robotů, kolik galaktických křižníků ho brázdí, kolik slizké mimozemské hmoty se na čtenáře vyvalí, kolik civilizací spisovatel obrátí v prach, nýbrž jak dokáže reflektovat dobu svého vzniku. Ze Sturgeonových povídek se dozvíme o Americe těsně předválečné, válečné i těsně poválečné víc než od leckterého koryfeje hoch literatury. A kdyby Sturgeon nenapsal nic víc než povídku Biančiny ruce, jejíž obsah je tak křehký, že se v recenzi nelze ani pokusit ho převyprávět, jednu z nejkrásnějších povídek o lásce, měl by nárok vysmát se všem, kdo se tlačí před vchodem do dvorany pomyslné literární slávy.
Vedle této knihy poněkud bledne druhý titul Epochy, román Philipa K. Dicka VYKOLEJENÝ ČAS (přeložili Martin a Milena Poláčkovi). Další klasik (1928-1982) za použití poměrně složitých a ne vždy perfektně zvládnutých časoprostorových prolínaček podává obraz i odraz počínající studené války v kulisách poklidného amerického maloměsta, jež vlastně existuje i neexistuje. A opět cennější nežli děj je tu psychologie postav, jež byly bez vlastní volby vrženy do víru celoplanetární paranoii. Je to příběh z doby, kdy Amerika byla ještě prostá a kdy světovládné ambice byly dosud korigovány mantinely bipolárního světa, v němž každý musel a chtěl nejen přežít, ale hlavně žít.
Autor: Karel Sýs
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |