Jako důchodce si často vzpomínám na svoje mladá léta, která jsem prožil na hranicích jako příslušník Pohraniční stráže. Bylo to bezmála čtyřicet roků. Přes urážky, skandalizaci a kriminalizaci naší odpovědné a nelehké služby dnešní vládnoucí garniturou stále nepociťuji sebemenší výčitky svědomí a omlouvat se někomu za »zavrženíhodnou« činnost PS-FMV a svoji už vůbec ne... Naopak jsem hrdý na to, že mi bylo dopřáno sloužit své vlasti, chránit a bránit Československou socialistickou republiku a prožít krásná léta v kolektivu převážně spolehlivých kamarádů.
Při vzpomínkách se mi vybavuje řada příběhů ze služby na hranicích. Veselých, úsměvných, ale i bohužel velice smutných. Moje anabáze započala vyřazením z učiliště v Olomouci v r. 1957.
Nastoupil jsem službu na Chodsku, kde můj otec v třicátých letech vojančil u 6. hraničářského praporu v Domažlicích. Já začal u 9. bPS v Poběžovicích. Později se velitelství přestěhovalo do Domažlic. Prošel jsem coby novopečený poručík bojovým křtem v několika bězích výcviku nováčků v Újezdě sv. Kříže, Biřkově a necelý rok jako velitel čety v PŠ Hostouň, kde velel přísný, ale spravedlivý velitel Láďa Novák. V říjnu 1958 jsem se oženil a požádal jsem o zařazení na stálejší »štaci« a tak jsem zakotvil na Folmavě.
Po počátečních peripetiích s ubytováním jsem sehnal i ucházející byt a započal mi nový život. Na toto období rádi s manželkou vzpomínáme.
Příběh, který chci vyprávět, se stal na podzim roku 1959. K rotě přišli nováčci a probíhalo tzv. zavádění do služby. V osudový den po každodenní rutinní činnosti - bojovém rozdílení (tehdy se ještě zpívala i hymna), jsem nastoupil službu dozorčího důstojníka. Vše probíhalo normálně až do doby, kdy jsem vyslal nové pohraniční hlídky do služby a odešel domů na večeři. Za pár minut zvonil telefon. Nestačil jsem se ani představit a už jsme musel vyslechnout příval výtek od nadřízeného velitele: ...co to tam máte za pořádek, na státní hranici se střílí světlice a přes naše oddělení pohraniční kontroly z Furth im Wald mě Němci informují, že na státní hranici pod osadou Schafberg došlo k nějaké mimořádné události a žádají nás o setkání. Okamžitě na místě ověřte, o co se jedná a bleskově mě informujte! Následovalo strohé vojenské »provedu«.
Po vyhlášení pohraničního poplachu jsem pádil k rotě. Z našeho finského domku jsem to měl pár desítek kroků. Od hlídek v terénu jsme se nedozvěděl nic konkrétního. Hlídka na stanovišti »TOPOL«, která byla k inkriminovanému místu nejblíže, se pohybovala za horizontem. Jako na potvoru přišel řidič našeho služebního »péráka« (motocykl Jawa 250) hlásit, že má píchlé zadní kolo. Nezbylo mi tedy nic jiného, nežli onen dobrý kilometr ke státní hranici zvládnout po svých. Notně zadýchaný po náročném klusu jsem na »čáře« rozpoznával skupinky lidí a volání o pomoc v němčině.
Ve světle baterek mě někdo z našich poznal a ke skupince lidí za »čárou« česky hlasitě zavolal: »Je tady soudruh poručík.« Došel jsem ke skupince a vida příslušníka německé Grenzpolizei v uniformě, vojensky jsem ho pozdravil. Odpovědí mi bylo jeho vysvětlení pronášené v dobré češtině. Později jsem se dozvěděl, že vrchní rada Schmidt, člen Grenzpolizei z Furth im Wald, je rodákem odněkud ze severu Čech. Domluva už pak byla snadná. O co tedy šlo. Starý hospodář Weber, který měl stavení na druhé straně těsně u státní hranice v osadě Schafberg, což bylo vlastně jen pár roztroušených chalup, pracoval až do setmění na svém políčku. Když se vracel s povozem, kde měl zapřáhnutou krávu a vola, zvířata se splašila a on i s vozem přejel na naše území asi 80 metrů a v místě, kde po válce byly demolovány usedlosti a na naší straně zůstaly jen neudržované a zarostlé ovocné sady, se mu náhle popadl vůl do polozavalené studny. Starý hospodář ještě duchapřítomně přeřezal postroje a s kravkou odjel domů a přivolal německé pohraničníky, aby mu pomohli situaci řešit. O prekérní situaci jsem informoval velitele praporu, abychom umožnili vstup příslušníků GP a několika vesničanů, kteří by pomohli zvíře ze studny vytáhnout. Ono se snadno řekne - situaci co nejrychleji ukončete, ale tahejte holýma rukama jen s pomocí řetězů a provazů takového třímetrákového vola za svitu baterek z asi třímetrové hloubky! I když jsme společně hrabali, kopali ve snaze rozebrat studniční kameny, brzy jsem se přesvědčili, že nemáme šanci s našimi primitivními nástroji zvíře ze studny dostat ven. Mezitím se dostavil i můj velitel a po konzultaci, jak ze situace vybřednout, jsme navrhli vrchnímu radovi Schmidtovi, aby zavolal hasiče, kteří mají na vozidlech naviják. Ten to přijal jako dobrý nápad a radiostanicí ze svého služebního vozu požádal o pomoc. My jsme zatím s vesničany a německými pohraničníky pokračovali ve vyprošťovacích pracích. Za necelou půlhodinu na místo přijelo ne jedno, ale tři auta německých hasičů. Na jednom z nich byl na předním nárazníku funkční naviják a tak s pomocí lan uchycených za volovy rohy se nám podařilo zvíře nakonec ze studny dostat. Tím to ale bohužel ještě neskončilo. Následoval další horor. Řezník, který přijel s hasiči, si zapomněl vzít sebou »nádobíčko« a měl u sebe jen kapesní nůž. Proto jsem měl zraněné zvíře usmrtit ranou z pušky a jejím sklopným bodákem mu pustit žilou.
Tento okamžik nepřeji nikomu prožít. K exekuci ale nakonec nedošlo. Řezník při bližším ohledání zjistil, že zvířeti byl při vyprošťování stržen vaz a je mrtvé. S pomocí hasičů jsme zvíře odvlekli na německou stranu hranice.
Koncovku za akcí připravil vrchní rada Schmidt, který přinesl ze svého auta lahvinku dobrého pětihvězdičkového koňaku, kterou nám věnoval s poděkováním za obětavou spolupráci. Po velitelově souhlasu jsem láhev vzal s tím, že ji všichni na místě vypijeme. A tak se také stalo. Prázdná láhev spočívá snad dodnes na dně již zasypané studny a celá tato »úspěšná« pohraniční akce skončila ve čtyři hodiny ráno.
Následky jsem však ještě dlouho pociťoval při různých poradách a velitelských zaměstnáních, kdy jsem se stával terčem vtipů a škodolibých narážek kolegů. V legraci mi nejednou říkali: »Co vy vlastně na té rotě děláte? Jak chcete zadržet narušitele, když vám tam přes čáru přecházejí i volové?«
(Z publikace Stalo se na hranici, kterou připravuje k vydání Klub českého pohraničí)
Tiskneme u příležitosti Dne Pohraniční stráže
Autor: Jaroslav Michálek
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |