Už jako malý kluk rád psával krátké povídky, které byly vesměs variacemi na vědeckofantastické filmy z továrny zvané Hollywood. Jak přiznává, tato vášeň jej nikdy neopustila. V učňovských i dělnických letech se jí »začal věnovat vážněji«. Jenomže pak v jeho životě nastal zlom. Počátkem roku 2000 narukoval do Mikulova na Moravu. Právě v armádě si ujasnil, kterou cestou se vydá. »K vědeckofantastickému žánru jsem se nevrátil a psal, snad na jedinou výjimku, psychologické romány, v jejichž zápletce se vždy odráží téma táborů smrti, které bývá zpravidla konfrontováno se současnou mládeží a dobou,« svěřil se Michal Chocholatý, autor knížky POSLEDNÍ CESTA, jež nedávno vyšla v nakladatelství Svoboda Servis. Je prvním dílem trilogie Jiné místo, jiná doba.
»Oběti byly nahnány do podzemní převlékárny, kde se musely vysvléct a svoje věci si řádně uložit, boty svázat a pamatovat si číslo věšáku, na němž své šatstvo nechaly. To byla pouze součást oklamávání, přispívající k přesvědčení obětí, že se ještě vrátí. Vedle na ně však už čekala plynová komora, kam byli všichni nahnáni. Pak se dveře zavřely a...
Dívka se odmlčela. Najednou nemohla pokračovat. Doma si to jistě zkoušela, ale v tomhle prostředí to nemohla popisovat nahlas.«
Snad to bylo vyprávění spolužačky o návštěvě bývalého koncentračního tábora Osvětim, kam s babičkou o prázdninách zavítala, možná pohled na Davidovu hvězdu, co nitro hlavního hrdiny - Petra Horváta - nasměrovaly do minulosti, do doby řádění nacistů a spustily proces, na jehož konci stála smrt.
»S jednou skupinkou polomrtvých trosek z likvidovaného varšavského ghetta vešel rezignovaně a odevzdaně do útrob velké komory. V tom houfu lidí se zcela ztratil. Stál tam, jediný oblečený člověk mezi stovkami natěsnaných těl z nového transportu...
Do komory začal pronikat smrtící plyn. Ozval se zoufalý křik...«
Úsporné vyjadřování, slova nazývající věci i události pravými jmény, až překvapivé vědomosti o táborech, které už šedesát let představují minulost. Minulost, která však pořád zasahuje do současnosti. Proto v době, kdy neonacismus, rasismus, antisemitismus a xenofobie zvedají hlavu, si ji musíme připomínat, aby se už nikdy neopakovala. Jak totiž řekl v dubnu, při oslavách 60. výročí osvobození koncentračního tábora Sachsenhausen, někdejší 'häftling` číslo 59 092, jenž zázrakem přežil i pochod smrti, jinak také prezident Mezinárodního výboru bývalých vězňů Sachsenhausenu - Pierre Gouffault: »Ve Francii, v Německu i jiných státech kritici a revizionisté předkládají různé výklady odmítající pravdu o národněsocialistických koncentračních táborech, což oběti a rodiny mrtvých považují za urážku.«
Proto je třeba počin, jakým je vydání útlé, avšak velice působivé knížečky o poslední cestě, vítat. O to více, že jejím autorem není světaznalý kmet, leč čtyřiadvacetiletý rodák z Plzně, který dětství strávil v nedalekých Plasech. Ocenění rozhodně zasluhuje i nakladatel, jenž našel odvahu vydat dílo začínajícího a dosud zcela neznámého autora.
Odkud se vzaly jeho vědomosti o nechvalně známých továrnách, v nichž 'práce osvobozovala`? Jak nadějný spisovatel říká: »Rok 2001 a první polovina roku následujícího, se pro mne staly obdobím, kdy jsem se soustředil na vědeckou činnost, týkající se podrobného studia táborů smrti... Mnohokrát jsem navštívil se svým nerozlučným kolegou, Jiřím Strnadem, Polsko, abychom studovali přímo na místech tehdejších táborů. Šlo o období, při němž jsem nepsal romány, ale spíše se učil cizí jazyky, nezbytné k hlubšímu studiu tohoto tématu. Tehdy jsem možná odhodil i veškeré naděje, že by se ze mne mohl stát spisovatel, a raději jsem se upínal k novému cíli: že budeme s Jirkou historiky, kteří Čechům zprostředkují cenné informace o táborech smrti, jež v Polsku získáme. Jenže v červnu 2002 jsem odletěl do Izraele, kde jsem strávil rok. Tato země se pro mě stala novou živnou půdou pro umrtvené spisovatelské ambice.«
Je dobře, že se tak stalo, neboť způsob, jakým autor hrůzný námět čtenářům předkládá, oslovuje zejména ty mladé lidi, kteří by toto téma, zpracované někým mnohem starším, třeba vůbec nepřijali. Knížka je současně důkazem, že pojem mladý se nemusí rovnat pojmům jako povrchní či ignorant. Co je na knize zvláště hodnotné, je poctivý přístup k době, o níž pojednává. Michalu Chocholatému hodně pomohli, kromě odvěkého kamaráda Strnada, i vedoucí Muzea boje a mučednictví v Treblince Edward Kopówka a bývalý vězeň tohoto vyhlazovacího tábora Samuel Willenberg. Zvláštní poděkování však podle něj patří Elimu Rosenbergovi, který byl ve svých 19 letech uvězněn v té části Treblinky, kterou nazval peklem. »Jeho vzpomínky z let 1942 a 1943, s nimiž se mi svěřil, mi nesmírně pomohly k 'oživení` a zvěrohodnění osudů smyšlené postavy mladého treblinského hrobníka z tohoto příběhu,« doplňuje autor.
»Poté, co ve vzpomínkách znovu prožil svou smrt v plynové komoře tábora smrti, upadl Petr Horvát na nemocničním lůžku do bezvědomí. Lékařský personál s Lapickým v čele ho nedokázal vzkřísit...
Treblinka byla mrtvá a s ní i Petr Horvát.«
Chcete-li vědět, kdo to byl, začtěte se do Poslední cesty.
Autor: Jana Časnochová
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |