V sobotu 23. července zemřel, jen devatenáct dní po svých osmašedesátých narozeninách, básník Vladimír Brandejs. Ačkoli v posledních letech krušen těžkou chorobou, nedovolující jeho chvějící se ruce psát ani dopisy, a ačkoli přátelé i čtenáři věděli už delší čas, též z jeho veršů, o jeho stupňujících se strastech, takže smutná zpráva nesjela jako blesk z čistého nebe, přece jen zasahuje mimořádně drasticky: básník nade vše milující žhavé léto, v jakém se zrodil dvakrát, napřed fyzicky, pak básnicky, milující léto do té míry, že třeba verše jarní inspirace psal jen výjimečně, nyní jako by byl sežehnut paprsky palčivého slunce, zářivého slunce v modrém štítě ze znaku jeho krásného rodného Opočna, nástupiště i cíle jeho výprav životních - učil, jda v tom stopou svého otce, na školách ve vzdálenějším i bližším okolí, nakonec v Opočně, vedl odbor kultury a jako školní inspektor působil v Rychnově nad Kněžnou, pracoval v nakladatelství Kruh v Hradci Králové a nakonec si založil především pro svou tvorbu nakladatelství Prameny v Opočně - i tvůrčích: krajinou jeho poezie a hlubinou bezpečnosti jeho života a díla jsou východní Čechy, kraj stále živých kořenů i pramenů české národní kultury.
   Z autorů, o kterých na mne v několika málo posledních letech padla truchlivá povinnost napsat nekrolog, objevil jsem si Vladimíra Brandejse nejpozději. Jiřího Veselského jsem znal od jeho i svých dvanácti a už víc než půl století mi v uších zní jeho Ač dávno jsou už bez hranic / možnosti naší fantazie. S Václavem Erbenem jsem poprvé mluvil na jaře 1957 a dva roky nato jsme se natrvalo sblížili v marném zápase o vydání jeho prvotiny, dosud vězící v rukopise. Vojtěcha Jestřába jsem ctil a četl už od začátku šedesátých let, ačkoli osobní přátelství jsme uzavřeli až po mnoha letech. O poezii Vladimíra Brandejse jsem psával už v letech sedmdesátých, ne bez respektu k autorovu úsilí, ale dost zdrženlivě a opatrně, připadala mi až příliš lakonická, příliš abstraktní (už názvy sbírek Křehkost, Strmost!), bez jasně čitelných souřadnic místních i časových a bez zřetelného básnického rodokmenu. Na chuť jeho básním jsem přišel, jejich vnitřní melodii jsem nalézal, podlehl jí a snad i porozuměl vlastně až na sklonku tisíciletí, když mi z Opočna začaly chodit dvakrát i víckrát do roka spanilé skromné bílé sešitky, na jejichž výtvarné podobě se kromě autorových přátel často podílel básníkův mladší bratr Milan a pak Jolana Vlášková, básníkova dcera.
   Obdivuhodná řada těch sešitků dokládající, že lze úspěšně vzdorovat volnému trhu, stavějícímu prodejnost nad poezii, začala maličkým výborem z předešlého díla (tehdy už dvaadvacet knížek!) Být je štěstí (1993), později vydaným ještě dvakrát, roku 2003 rozrostlým o nové verše na dvojnásobek. Z Hvězdné laviny (1994-2002 čtyři vydání), z Bouře uprostřed plachého já, z výboru konfesí V nás vrchy, hory, rovina, z Krocení živlů, Procitnuti, Obav z třeskutých náhod, z Rozednění i Lipové aleje a dalších sešitků veršů, ale i aforistického Území všech (právě Brandejsovy aforismy četli čtenáři Obrysu-Kmene den před básníkovou smrtí) je už nad slunce jasné, že málomluvnost a celá poetika díla Vladimíra Brandejse je výraz jedinečné tvůrčí cudnosti, básníkovy osobní skromnosti a charakterní pevnosti, ale současně i výzva čtenářům, výzva k výpravám za podstatou, pod povrch, za slova a pouhé zdání světa.
   Brandejsova lyrika milostná, přírodní, reflexivní, často současně občanská, krystalizující v celky málokdy celostránkové, zato řetězící se v cykly až poémy, nikdy líbivá a podbízivá, vážná i ve hře se slovem a někdy i humoru, byť vznikala a také většinou vycházela ve svém regionu, pozoruhodně předběhla současníky zejména svým trvalým niterným sepětím s přírodou. Erbovním motivem Brandejsovy poezie jsou vzpřímené, prudkým letním bouřím i tuhým mrazům odolávající stromy (druhá sbírka Brandejsova, vydaná 1970, byla Stromy přímo nazvána). Nuže, jestliže Jiří Veselský psal postmoderní verše dávno před tím, než přišla postmoderna ke jménu a do módy, a jestliže Václav Erben předešel ve svém bořitelství legend a mýtů o celá desítiletí své současníky, Vladimír Brandejs je zatím zcela nedoceněným průkopníkem básnické tvorby bytostně, spontánně, přitom soustředěně ekologické.
   Významné podněty i hodnoty často přicházejí z takzvané a domnělé periferie, ať žánrové (Václav Erben), publikační (Veselský), ať územní a tematické (Brandejs).
   Prvními verši první básně prvního sešitku své poezie (z prosince 1965) se Brandejs představil jako ten, kdo podniká výpravy do krajů pomerančových sluncí. Podnikal je pak vlastně vždy znovu téměř ve všech svých více než šedesáti knížkách. I když si v Rozednění před třemi roky povzdychl, že zrezivěl na rtech smích, že mu ubývá sil / v léčce znavených a věty se kupí / jak nad kořistí provždy umrtvenou / supi, při Sázení stromků se mu ozval zpěv, který znovu budí sny / země, slunce, vod, a i v loňské sbírce, psané vpředvečer jeho už poslední výpravy k pomerančovým sluncím, myslel na slunce: Vše bylo výsostné / až k slunci.
   Básník zemřel, slunce jeho poezie září a hřeje a ještě dlouho bude zářit a vlídným teplem hřát dál. A nás jako to palčivé slunce nepřestane hned tak pálit, že už básník nenapíše pro své životodárné Prameny a hlavně pro čtenáře nové verše.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]