Já vím, že je to titulek mírně řečeno nesmyslný. Nicméně - nechte mě domluvit... Když se Bohuš Chňoupek začínal představovat světu jako ministr zahraničních věcí ČSSR, zastihl jsem ho pohrouženého do dějin Francie. Právě se chytal do Paříže.
A mezi řečí mi tehdy položil otázku, zda mám ponětí, kdo byl za Balzaka francouzským ministrem zahraničí. Nemyslím, že by se chtěl neskromně pasovat na Balzaka, ale určitě a stále v něm zápasilo dilema, čemu dávat v životě přednost - literatuře, nebo státní reprezentaci.
Do diplomatického světa se Chňoupek ponořil až ve svých 45 letech a v Černínu dohnal svými sedmnácti služebními lety jednoho svého slavného předchůdce - ministra zahraničních věcí Edvarda Beneše.
Do literatury vtrhl podstatně dřív. Bylo mu kolem třicítky, když na Slovensku vyšla jeho nadějná prvotina - cestopis Dunaj sa končí v Izmaile (1957).
Do literatury ho přivedla samozřejmě žurnalistika, o níž však měl trochu jiné představy, než být jen dodavatelem zpráv a komentářů. Pojal svou novinářskou šanci spíše jako odrazový můstek, který ho vynese až za čáru, kde žurnalistika končí a začíná literatura. V Chňoupkově případu literatura faktu.
Za tuto čáru doskočil suverénně. K životnímu finiši se jeho tvorba rozrostla do téměř dvou desítek titulů, vesměs věnovaných známým či neznámým kapitolám či kapitolkám druhé světové války. I v době, kdy křižoval svět jako ministr zahraničních věcí, nalézal pro svého celoživotního koníčka témata i čas.
Aby bylo jasno - v této umělecké branži se cítil Slovákem, protože - byť syn českých rodičů - své školní mládí prožíval na Slovensku. Jeho literárním jazykem byla důsledně slovenština, sám sebe nikdy nepřekládal, i když česky hovořil neméně suverénně jako slovensky. Polistopadová česká encyklopedie Diderot ho, žel, odepsala nejen jako spisovatele, ale i jako dlouholetého šéfa československé diplomacie. Na Slovensku byl neměnně »svůj« - i po převratu dostával literární ceny a od jednoho z prezidentů i medaili.
Český čtenář se s ním až na prvotinu mohl poprvé seznámit vlastně až v 70. letech: výtečný sborník reportáží a črt pod názvem Generál se lvem (Generál s levom) vyšel ve stejném roce jak v Bratislavě, tak i v Praze (1974). To už autor byl ministrem. Do češtiny bylo o deset let později přeloženo další jeho stěžejní dílo - Lámání pečetí (Lámanie pečatí), téměř sága věnovaná osudům francouzských partyzánů v SNP. Přes tento titul přeložený do několika jazyků (francouzština, ruština, angličtina, polština, maďarština, bulharština) pronikl Chňoupek i do okolního světa.
Řadu let strávil nad historií krajně nesnadných poválečných bojů čs. vojáků s banderovci. Podařilo se mu soustředit unikátní dokumentaci, kterou převlékl do neméně unikátní reportáže, nazvané lakonicky Banderovci. Její drama v lecčems připomínalo Šolochova a jeho Tichý Don.
Kniha objevně nabitá fakty, jmény, hrdiny a antihrdiny vyšla na Slovensku v roce 1989. Tedy před převratem. Na český překlad však už nedošlo - zmarnil ho listopad a politická krátkozrakost českého nakladatelství (Mladé fronty), které už hotovou sazbu zbaběle vyhodilo do stoupy. Žel. Troufám si tvrdit, že jde o Chňoupkův vrcholný titul a že nikdo před ním a zatím nikdo ani po něm v tak epické šíři i faktografické hloubce toto složité a dramatické téma druhé světové války literárně nevyslovil.
Pak tu byla celá plejáda drobnějších rukopisů jako Antekova zrada, Andy, Američan v povstání, Biele miesta a jako tečka za jedním tvořivým osudem - Pogrom, poslední literární dílo Bohuše Chňoupka.
Bohuš Chňoupek zemřel loni v květnu. Letošního 10. srpna by mu bylo požehnaných osmdesát let.
Autor: Zdeněk Hoření
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |