Slovo pocta má stejný kořen jako slovo úcta, ale užívá se ho bez ohledu na to příbuzenství. Jinak by veřejnoprávní televizní kanál, který se v honbě za ziskem z reklamy rád blýskne "hvězdným" obsazením svých pořadů, a to za každou cenu, také cenu úcty k osobnostem, jimž míní vzdát poctu, nemohl připustit, co se přihodilo ve slavnostním večeru na počest Jiřího Voskovce a co odrovnalo každého, komu se do paměti zapsaly písničky Osvobozeného divadla. V televizní šou drze nazvané Pocta Jiřímu Voskovcovi nejprve zjednaná hvězda zablábolila podle scénáře o tom, jak na půdě našla druhou sloku Davida a Goliáše, kterou si pamatovala z první republiky (kdy ještě nebyla naživu, takže hodnověrnost výroku klesla okamžitě na nulu); za tou slokou někam na půdu opravdu nemusela, neboť byla opakovaně stále přetiskována (ne však v Klobouku ve křoví; tam ji Voskovec právem spoluautora nedal, aniž ho kdo za to obvinil z autocenzury). A potom hvězda zazpívala tu sloku z první republiky, údajně šťastně nalezenou na půdě, a to tak, že "Havesova kancelář nám sděluje" a že ministr Eden všecko srovná "na jeden den", ačkoli V+W samozřejmě psali a zpívali o zpravodajské kanceláři Havas a o srovnání všeho "za jeden den". Divák se pak už jen mohl bát, že uslyší třeba o Rujtrově nebo Rajtrově zvláštním zpravodaji a že kdyby čirou náhodou přišlo na pochod Proti větru, zapěla by se nějaká dnes zmodernizovaná verze Po tom větru a v ní třeba: Když nás půjdou milióny / všichni do karfúru / nakoupíme superlevně supervěcí fůru. Anebo taky: Když nás půjdou milióny / všichni do kauflandu / užijem si jako hvězdy / teprv správnou srandu.
Naštěstí není všem dnům konec, a tak se i takové odvážné postmoderní pocty snad ještě dočkáme. To teprve bude pocta. Superpocta.
Autor: ja
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |