MIROSLAV CHYTRÝ
Zpověď epigramatika
Jsem pouhý písař,
co drží v ruce pero,
k slunci kloní tvář,
aby jasně znělo.
Diktuje mi doba,
co kořistí v mé zemi,
láska, někdy zloba
i prohry s nadějemi.
Smysl psaní mého
a cíl který mám?
Tít do živého
a sypat pravdu
do jejich ran!
Transformované rčení
Koza zůstávala vždy celá,
než církev vycenila chrup.
Dnes vlk se přežral zcela
a z kozy nezbyl ani chlup!
Nadzemské dary
Déšť
Pochvalme přírodu,
že prší shora,
bez stočného za vodu,
bez privatizátora!
Vzduch
Až ho dají na burzu,
vyčíslí se kvalita,
zbohatlíci podle kurzu
dýchat budou dosyta!
Vítr
Tvrdí nám do očí
blázni a celebrity zvláště,
že se vítr točí
podle jejich pláště!
Básník a satirik Miroslav Chytrý, člen Unie českých spisovatelů a stálý spolupracovník Obrysu-Kmene, oslavil 26. srpna osmdesátiny. Srdečně blahopřejeme!
Navíc nás upozornil, že na 26. srpna připadá zajímavé výročí - toho dne v roce 1899 byl počat básník Vítězslav Nezval, jak o tom napsal v pamětech Z mého života:
Hle, slunce by bylo ještě pod obzorem, zalitým červánky, propouštějícím už však tolik světla, že otec, který v zahradě školy na kopci pumpuje do putny vodu, viděl by již jasně vlevo nad východním cípem oblohy Měsíc a Marta, těsně nad obzorem zapadajícího Merkura a vpravo na západě Jupitera s Uranem, ale že zároveň by viděl už dole pod školní zahradou starou Krontorádku, která jako četné jiné chalupnice již zahajovala svůj pracovní den. Tato dobrá žena byla první obyvatelkou Biskoupek, které sdělil otec v tomto májovém předjitřním planetáriu, že dítě, které právě přišlo na svět a které za chvíli ponoří ženy do vody, je hoch. Zvykli jsme si říkati doma (tak tomu někdy bývá), že otec byl na mne přísný. Nemohu to náhle potvrdit. Ukřivdil mně jen jednou v životě, když myslel, že lžu. Chtěl, abych se přiznal, že jsem pokřivil jakousi drátěnou hloupost na rovnání límce kabátu. Nemohl jsem se přiznat ke kousku, který jsem neprovedl, který provedla služebná, jež snesla příliš dlouho pohled na můj srdcervoucí pláč, kterým jsem odpovídal na tatínkovu rozezlenost. Nebil mne ostatně nikdy, jen občas u klavíru, když jsem hrál nepozorně, tu a tam mě klepl přes prsty. Matka se dokonce hněvávala, že mě dost netrestá a že jí přenechává nevděčnou úlohu lámati mou svéhlavost a rozmary. Mám dobře v paměti, jak jsem se jednou blízko vyšehradského nádraží vyznal téměř s pláčem otci, že nechci dodělat filosofickou fakultu, že se mi protiví nudné studium filologické a že bych se nejraději věnoval literatuře, a jak otec místo ostrého protestu, který se dal za takových okolností očekávat, mně řekl v hospůdce, kam jsme zašli něco pojíst, že mě nenutí, abych se věnoval věcem, které nemám rád... a jak mne ohromil nejen tímto laskavým postojem, ale také poznámkou, že má ostatně, co chtěl mít. Když jsem ho prosil, aby mně vysvětlil, co myslí těmito slovy, odložil otec, který byl po celý život ve věcech citových nesmírně uzavřený, svůj ostych a našel několik vět, z nichž vyplývalo, že 26. srpna 1899, v den svého návratu z Drážďan, kam si vyjel o prázdninách, aby poznal drážďanskou galerii, když se mu podařilo získat od matky, která prodělala těžký porod děvčátka, svolení, že se smíří s novým mateřstvím, přál si tajně (neřekl to ani matce), aby mu dala syna, který by byl básníkem a kterého by z úcty k pěvci Večerních písní nazval jeho křestním jménem. Bylo mně bezmezně líto, že tatínek, vůči kterému jsem jako universitní posluchač nekonal své povinnosti, bere na sebe také odpovědnost za všecky neblahé činy, ke kterým mě sváděla táž část mé letory, která, těžko věděti, se zasloužila možná tak či onak o mou poezii.
Autor: Miroslav Chytrý
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |