26. srpna uplynulo 60 let od smrti Franze Werfela
26. srpna roku 1945 umírá v americkém Beverly Hills jedna z nejvýraznějších osobností tzv. pražského kruhu, pražské německé i světové literatury FRANZ WERFEL. Toto výročí si připomínáme - pro mnohé paradoxně a nepatřičně - studií českého literárního vědce, kontroverzního představitele poválečné marxistické estetiky, kritiky, literární sociologie a metodologie Vítězslava Rzounka (1921-2001), profesora Univerzity Karlovy. Na přelomu 80. a 90. let začal pracovat na vlastním obsáhlém projektu, analyzujícím prostřednictvím dílčích studií česko-německé a německo-české vztahy v oblasti kultury a literatury, z nichž byly jen některé publikovány v 90. letech v Haló novinách. Rukopis, jehož první svazek nese název Ozvěny času, doposud čeká na publikování, přináší nové pohledy na genezi Kafkova Zámku, na recepci díla Boženy Němcové a Petra Bezruče v německém prostředí atp. Znakem ineditního projektu je snaha (nejen dobře míněná, ale i mnohostranně zdůvodňovaná) ukázat výrazné osobnosti české literatury (Němcovou, Nerudu, Jiráska, Vrchlického, Bezruče ad.) jako "slovesně vyzařující kulturu", tedy osobnosti pozitivně ovlivňující spisovatele německého jazyka, do jisté míry komplementární vůči německé kultuře, která v českých a obecněji slovanských podnětech hledala to, co sama postrádala, popř. nedoceňovala. Hledisko etnické (české a slovanské) spojoval s aspektem sociálním, tedy "otázku českou" s "otázkou sociální", tedy se zápasem pracujících vrstev za rovnoprávnost a skutečnou svobodu pro všechny - nejen pro privilegované majetkem a příslušností k mocenské struktuře.
Vítězslav Rzounek byl osobností nepřehlédnutelnou, rozpornou, stěží jednoznačně popsatelnou; sám uznával jen dvě hodnoty a charakteristiky: "intelektuální talent" a "mravní charakter", přičemž první s druhým lze objektivně sloučit jen s velkými obtížemi (odtud velké množství bezcharakterních a zkorumpovaných, zato mimořádně inteligentních a ke všemu talentovaných vědců, politiků, novinářů, manažerů). Každý výrok o něm lze zpochybnit výrokem právě opačným, ale stejně oprávněným (?!). Mnohými byl a je proklínán a denuncován jako stalinista, normalizátor, rigidní bolševik, což jsou ovšem nálepky, zhusta užívané rovněž předlistopadovými i polistopadovými demokraturami a jsou stejně jednostranné jako ty v oficiálních socialistických slovnících. Typ programový a koncepční, jdoucí pro mnohé překvapivě "proti proudu" (tak zněl i název jedné jeho knihy, z roku 1974), a to i různých iluzí a falešných nadějí, které předznamenávaly restauraci kapitalismu ještě v podmínkách zárodečně socialistických, dnes vydávaných za komunistické. Třeba těch o "pluralitě" a "svobodné literární soutěži", "normálním fungování literatury" etc., onom podvodu na důvěřivých socialistických a humanistických idealistech. Typ ideologický, silné vůle a etických zásad, jenž spíše než minuciózní rozbor a interpretaci upřednostňoval filozofický a ideografický pohled na literaturu, která mu byla (jako mnoha myslitelům, Masaryka nevyjímaje) zrcadlem podstatných stránek skutečnosti spíše než zrcadlením ozvuků paravýznamů. Dokázal být tvrdý, ba nemilosrdný k sobě i ke svým nepřátelům (v tom byl jistě "stalinista", i reflex studené války), jejichž nenávist jej nevzrušovala; pokud to považoval za nutné, nevyhýbal se ani kompromisům, a v osobním jednání nezapřel diplomatickou praxi. Je samozřejmým paradoxem, že vedl diplomové a kandidátské práce mnohých tehdejších, tedy samozřejmě dnešních kariéristů.
Narodil se ve Vlašimi 2. května roku 1921 (zemřel po krátké těžké nemoci 11. února nedlouho před osmdesátinami). Gymnaziální studia absolvoval ještě v podmínkách protektorátních, v Benešově, a po studiích na pražské Filozofické fakultě zde působil krátce jako asistent na katedře české literatury. Po roztržce s Janem Mukařovským působil v nakladatelství Orbis a krátce nato byl jmenován šéfredaktorem Státního nakladatelství dětské knihy, odkud odešel "z důvodu politické nespolehlivosti". Být komunista nejen v partajním a dobově levičáckém smyslu slova s sebou neslo mnoho odvahy a ještě více rizika - vzpomeňme jen na mrtvé a dlouhá léta vězněné z doby stalinských čistek a revolučního teroru konce čtyřicátých a počátku padesátých let, k nimž patřili rovněž četní komunističtí funkcionáři a aktivisté - jako "třídní nepřátelé", "sionisté" či "agenti" cizích mocností. Českou literaturu 19. a 20. století po několika letech přednášel na Vysoké škole politické ÚV KSČ, když z této literatury už dříve pořádal různé edice a výbory. Postgraduální studium završil v Moskvě (1961, CSc.) prací o cestách rozvoje československé prózy. Několik let pracoval i v aparátu ÚV KSČ (podílel se mj. na rezoluci XIII. sjezdu KSČ ke kultuře, stál rovněž u zrodu časopisu Impuls atp.). V letech 1967-1972 působil v diplomatických službách v Itálii; v diplomatických službách načerpal mnoho podnětů ke své vědecké práci. Od roku 1975 byl profesorem české literatury a literární vědy na FF UK, vedoucím katedry české literatury a rovněž působil ve funkci prorektora UK, a přístup do mocenských struktur a pojetí služebnosti literatury negativně ovlivnily jeho vědeckou i pedagogickou práci. Po listopadu 1989 byl v rámci pěstování "demokratické" názorové plurality, tedy ze msty, z fakulty vyhnán a věnoval se literární vědě jako "soukromý badatel", sledován toliko pokleslou ideopolicií. Autorsky podstatnou měrou participoval kupř. na Almanaších pro vědu, politiku a umění, vydávaných nakladatelstvím SAKKO v Praze (1991, 1992), jež redigoval. Uměl dobře francouzsky, nejlépe rusky a italsky, i německy, přednášel na četných zahraničních univerzitách v rámci konferencí i jako host.
Profesor V. Rzounek byl myslitel, polemik a stratég, jehož články, studie a úvahy budeme vnímat jako dílo jednoho z průkopníků poválečného socialistického pohledu na literaturu, na její vývojové směřování a úkoly ve společnosti. Navazoval na odkaz meziválečné marxistické vědy a publicistiky (K. Konrad, J. Fučík, B. Václavek) i na sovětskou literární vědu: sám inspiroval některé zahraniční bohemisty a slavisty. U nás mu stál nejblíže doc. J. Veselý z Brna. Cenné jsou Rzounkovy metodologické studie K pojetí literární vědy (1972-73), realistická estetika nemůže opomíjet práci O metodě v literatuře a umění (1980), literární kritik by neměl ignorovat polemiky z 60. let, např. K diskusi okolo měsíčníku Tvář (1966), z jehož liberalistické frazeologie a dogmatické, netolerantní praxe vyrostla soudobá otřesná podoba restaurační kultury a její pojmy "humanitární" nebo "etické" války, "zatlačování do bezvýznamnosti", embargo nepohodlných v duchu segregačních hesel typu "zabránit přístupu", "ignorovat produkty" atd.
Je údělem průkopníků a bojovníků za "nový svět", také ovšem ideových "jinorodců" a zvláště "plebejců" bez rodokmenu, že jsou jejich cesty lemovány jednostrannostmi, dobře míněnou myšlenku místy přehluší marxismu cizí dogma, v podmínkách studené, ideologické a informační (dezinformační) války zůstanou interpretačně poplatní jedné straně, jedné polopravdě. Mají několik přátel či ctitelů, větší počet nepřátel - jen lhostejnost nevyvolávají, citovou prostřednost a laskavý nezájem. Zdá se však, že je lépe se někdy i trpce zmýlit, než trvale přizvukovat banalitám duchů prostředních a malých; lépe se plodně mýlit, než volit bez rizika vyšlapanou střední cestu.
Literární vědu (tedy vědu, ne její současnou karikaturu) čeká nesnadný úkol oddělit v jeho analýzách a podnětech živé od překonaného a dogmatického, přičemž právě inspirativní a intelektuálně nosné bychom měli vydat a ve světle nových zkušeností docenit. Je to plně v souladu s vlastním autorovým přáním i s jemu vlastní sebekritičností. Svazek Ozvěny času by k tomu mohl být dobrou příležitostí.
VÍTĚZSLAV RZOUNEK
Werfel a české dějiny
/.../ První světová válka byla v plném proudu. Rakousko-německý šovinismus bojoval všemi prostředky o světovládu. Perzekuce českého národa, který usiloval o svobodu, nabyla masových rozměrů. Mezi oběťmi byl i Petr Bezruč, obviněný z velezrady. Podle policejního protokolu "jeho básně, jejichž tendence je často srovnávána s Čechovými Písněmi otroka, vyjadřují se mimořádně ostrými a rozhořčenými slovy /.../ Vůli a působení Petra Bezruče charakterizuje to, že se vydává za barda ujařmeného národa. Odmítá nadvládu Němců, šlechty, Poláků ve Slezsku /.../ V jednotlivých básních podporuje Bezruč přímo revoluční požadavky, jako v básni Ostrava, v níž vyslovuje přesvědčení, že přijde den zúčtování s majiteli dolů, kdy z dolů vyšlehne plamen a dým."
Za této situace vycházejí v Lipsku roku 1916 Bezručovy Slezské písně v mistrném překladu Rudolfa Fuchse. Stalo se tak přes tvrdý odpor německé a rakouské cenzury. Když musela přesto ustoupit, překladatele Fuchse poslali za trest na frontu. Vydání ovšem zapůsobilo. Sám Fuchs vydavateli Franzi Pfemfertovi už z fronty napsal: "Moje knížka se stala v tornistře mnohých vojáků zbraní." Zbraní proti těm, kteří se rozhodli uvrhnout svět do války pro své velmocenské zájmy.
Pro německé prostředí bylo ovšem důležité, že překlad byl opatřen předmluvou, jež měla uvést Bezručovo vidění světa do kontextu se současným německým myšlením a cítěním. Na požádání vydavatele ji napsal Franz Werfel, považovaný (už tehdy) za jednoho z nejpřednějších žijících německých básníků. Napsal ji, ačkoli sám byl rovněž na frontě.
O předmluvě se v literárněhistorických pojednáních příliš nedozvíme. Nedávno vydané portréty autorů tzv. pražské německé školy, ačkoli zdůrazňují jejich potlačování v období před rokem 1989, se o ní nezmiňují. L. Nezdařil ve své záslužné knize Česká poezie v německých překladech (1985) alespoň stručnou její charakteristiku zveřejňuje, zdůrazňujíc její statečnost v pohledu na české dějiny.
Werfel představuje Bezruče jako básníka vzpoury, jehož verše jsou hlasem kmene, ztělesňujícího osud českého národa. Nevznikly z nacionální vášně, antisemitské zášti či z nějakého šovinistického stranictví. Jsou hlasem nepokořeného lidství. To je pro Werfela, pro jeho "connacionalní cítění", rozhodující. Napsal: "Naše srdce cítí národnostně se všemi utlačovanými národy. Nenávidí přesvědčení o mocenské nadřazenosti jednoho národa nad jinými, ať se vyskytne kdekoliv na světě."
Aby blíže osvětlil obsah a smysl Bezručovy vzpoury, obsah a smysl svého "connacionalního cítění" a jejich vzájemnou souvislost, vysvětluje nejprve vztah básníka k vládnoucí moci. Ta musí podle Werfela nutně nenávidět ducha, jehož básník v pravém smyslu slova ztělesňuje. Vládnoucí moc, jak dosud existuje, nutně nenávidí ducha, protože ten ji musí pro její tyranský charakter rozrušovat. "Spravedlnost" této moci a její definice zní: Kdo je proti mně, kdo mně škodí, ten nesmí existovat. Proto básník, který se nedá vládnoucí mocí zkorumpovat a nepíše proto, aby si zajistil blahobytné postavení, nachází literární látku v podobách panujícího útlaku. A to je případ Bezručův.
Doklad ke svému tvrzení nachází v dějinách ne tak dávných. Vidí jej v údobí, kdy se podařilo básníkům vyvzdorovat si kritický postoj vůči moci, když vzali na sebe bolest světa, postavili se proti útlaku a vtělili svůj odboj do svého díla. Proto z literatur velkých národů vyzvedává francouzskou a ruskou, že se dokázaly vzepřít měšťácké moci, která ovládla po feudálech společnost vzdor nadějím na rovnoprávnost, jež byly hnacím motorem protifeudálních revolucí. S netajeným odporem charakterizuje současný vztah Němců k vlastní protifeudální klasice, připomenuté zde J. W. Goethem. Knihy německých klasiků jsou podle Werfela uzavírány za skla knihoven, což je jejich smrt. "Intelektuální lůza" a střední stav sice prohlašují, že to jsou géniové, ale současně tvrdí, že jejich myšlenky jsou nepohodlné. Vyžadují cosi, co ruší jejich obchody. Nuže, raději s nimi pryč. Zde je podle Werfela počátek zrady na duchu, počátek kompromisnictví, uhýbání od pravdy, počátek zrodu odcizení.
Z téhož hlediska posuzuje Werfel i literatury malých národů, pokud nemají provinciální charakter. Severské literatury mají posledních čtyřicet let 19. století proto tak velký vliv na evropskou kulturu, protože se bouří proti měšťácké moci. Ve střední Evropě, v samotném jejím srdci jsou to Češi, český národ, žijící obklopen naplňující se tragikou německého vývoje. Český národ se do dějin nesmazatelně zapsal už revolučním husitstvím. Význam tohoto hnutí byl překrucován, ba falšován. Nebyl to v žádném případě výbuch dlouho potlačované nenávisti, jak se s oblibou představuje. Husitství není revolta vytrysklá z odporu vůči Němcům. Je to posvátná touha celého národa ke znovuzrození, největší a nejsvětější vzepětí k svatému životu, jímž nás pozdní středověk obdaroval, napsal doslova Werfel. Nepředstavitelně hrůzné bylo utrpení českého národa pro jeho vůli po božím státě. Údobí největšího protireformačního násilí ve střední Evropě přesáhlo v Čechách všechny dosud známé meze. Národ a jeho jazyk byly vládnoucí mocí odsouzeny k zániku.
Werfel se v této souvislosti dovolává Herdera a jeho slov, jimiž líčí pobělohorskou katastrofu, která postihla český národ. Sám pak ji dokresluje: V deštivých nocích, po vítězství protireformace, na ubohých vozících prchali čeští bratři před svými pronásledovateli do exilu nebo se ukrývali v lesích. V zemi vysoko šlehaly plameny hranic, na nichž pálili jezuité statisíce skvělých knih. Šlehaly tak vysoko a v takovém počtu, že mohly navždy strávit řeč i její slovesnost. Žádná německá obec něco podobného nepoznala. Tolik nevytrpěla pro řeč, řád a spořádaný život.
Leč husitství vykříslo jiskru, která se v dobách nejtvrdšího protireformačního despotismu v Evropě proměnila ve světlo, jež osvítilo albigenské, waldenské a další, toužící po spravedlivém životě. Husem a jeho následníky byl položen základ reformace, jakou Německo nikdy nezrodilo. Až po Komenského toužil a usiloval duch tohoto slovanského národa po takové reformě, v níž by se uplatnila činorodost, svornost a statečnost, jako nikdo na této straně Alp, kromě Švýcarska. Okolnosti, jimiž musel projít český národ, jsou - soudí Werfel - hodny oplakávání tragického osudu Iliady.
Ideje, které husitství zrodilo a založením táborské republiky se pokusilo uvést v život, nepatří minulosti. Tvůrčí charakter tradice dokazují duchové od sebe časově tak vzdáleni jako Chelčický a Komenský, v současné době Březina a Bezruč. V Březinovi žije humanismus táborské republiky, ona laskavost v patetickém vzepětí, která v polyfonické šíři plyne z nevysvětlitelné ryzosti srdce ve Smetanově hudbě.
Bezruč Werfelovi ztělesňuje samotný osud českého národa. Je mu přepodstatněnou bouřící se husitskou duší, která oprávněně ztratila víru ve spravedlnost boha. Proto jeho hlas zahřměl pod zmučeným Těšínem. Neboť na smrt odsouzených 70 000 není nic než předzvěst rozhodnutí, která měla jednou provždy vyhladit český lid.
Východiskem dalších úvah se Werfelovi stává období, kdy se český národ vracel do evropských dějin, kdy se formoval i novodobý německý národ a kdy se tedy česko-německý vztah stává součástí konstituce novodobé Evropy. Proti pangermanismu, který vehnal Evropu do 1. světové války, vrací Werfel do soudobého povědomí J. W. Goetha a klasiky tehdejší německé literatury a kultury, mezi nimiž má nezastupitelné místo J. G. Herder. Připomíná demokratický obsah jejich národního cítění, které po rozpadu Svaté říše římské (1806) a vyhlášení rakousko-habsburské říše považovali za základ budoucího sjednoceného Německa, tehdy ještě rozdrobeného na řadu států a státečků. Spojuje-li Werfel demokratismus českých dějin s vítězným odbojem Švýcarů proti Habsburkům, podníceným Vilémem Tellem, připomíná de facto i Fr. Schillera, revoltujícího německého klasika, který legendu švýcarských dějin prosadil do světového povědomí jako nositele svobodomyslného němectví.
Z tohoto němectví vyplynul i vztah k českému národnímu obrození. Goethova přímá podpora byla dána jeho koncepcí nastupující éry světové jednoty rovnoprávných národů. Když J. G. Herder koncipoval dějinnou filozofii této budoucnosti a v ní nezastupitelnou roli osvobozených slovanských národů, učinil tak na základě analýzy podílu evropských národů na humanizaci lidského společenství. V této souvislosti opět vyzdvihl nepominutelný význam husitství a husitské tradice, jež mu byly důkazem existence a budoucího vítězství idejí lidskosti; doba pobělohorská pak martyriem, jimiž tyto ideje a jejich nositel - český národ - museli projít. Martyriem, které německý národ nikdy nepoznal. Odtud i úcta a vážnost, kterou chovali čeští obrozenci k těmto osobnostem, ohlas i souhlas, který vzbudil Schiller adaptacemi svých her v českých lidových vrstvách.
Tímto návratem ke kořenům němectví na úsvitu nové doby a z něho plynoucího vztahu k češství Werfel vyslovil ortel nad pangermanismem, který sjednocené Německo ovládl, i nad habsburskými utlačovateli slovanských národů. Připomenutím husitství zdůrazňuje, že postoje Goetha s Herdera nebyly podmíněny jen osobními sympatiemi, jak se obvykle uvádí. Vždyť od osmdesátých let 18. století se objevují témata z českých dějin především z husitství v německy psané literatuře v měřítku, které nelze přehlédnout. To vyplynulo z živého vědomí, že německá reformace, k níž se německé myšlení začalo obracet jako ke své tradici, měla svého předchůdce v Husovi a v hnutí, které neslo jeho jméno.
Werfel konstatuje, že přes všechnu prokázanou schopnost překladatele je převod jen stínem originálu. Němčina nedovoluje plně vyjádřit smysl Bezručových veršů, neboť jí to situace německého národa v minulosti ani v současnosti neumožnila a neumožňuje. Kritériem národa, národnosti je Werfelovi přínos k humanizaci lidského společenství. To však zároveň znamená, že novým způsobem vytyčuje i obsah němectví, zásadně protikladný současnému chápání. Obsah, jehož naplňování německý národ teprve čeká.
Ve válečné vřavě představoval Werfel německy mluvící veřejnosti Petra Bezruče a jeho souputníka Otokara Březinu jako nositele idejí národa, který, ač pangermanismem odsuzován k nebytí, představuje v dějinách Evropy věkovitou touhu po zmnožování lidských a občanských svobod každého člověka; vůči německému národu reprezentuje hodnoty, kterých on sám v takové míře nedosáhl.
Čte-li český čtenář Werfelovu charakteristiku husitství a určení jeho významu pro dějiny a mravní charakter národa i Evropy, nemůže si nepřipomenout atmosféru z přelomu 19. a 20. století. Nejen v obecné podobě, ale i s konkrétními autory a jejich díly. Ve Werfelově vizi husitství, umocněné hudbou Smetanovou, jehož v předmluvě výslovně jmenuje, zaznívá plnými tóny velkolepá mravní síla hnutí za rovnost mezi lidmi, kterou známe z Jiráskovy husitské trilogie, především pak z historické epopeje Proti všem (1893). Tímto historickým románem vstoupil Jirásek rozhodným způsobem do sociálního a politického zápasu o cíle českého národně osvobozovacího hnutí, umocněného rozvojem dělnických aktivit, směřujících k získání plnohodnotných lidských a sociálních práv. Po Smetanově Mé vlasti, vrcholící Táborem a Blaníkem, oslavou sociální revoluce, která otevírá cestu budoucnosti svobodných a sobě rovných lidí, manifestuje spolu s Jiráskem jednotu historického a současného dění i Svatopluk Čech Písněmi otroka (1895), signatáři Manifestu České moderny z téhož roku a rok nato posmrtně vydané Nerudovy Zpěvy páteční, uspořádané J. Vrchlickým. Do této atmosféry, která tzv. dělnickou otázkou radikalizuje a diferencuje národně osvobozovací hnutí z hlediska sociálního, vstupuje Friedrich Adler překladem antologie z poezie J. Vrchlického (1895) a R. M. Rilke knihou veršů Obětina lárům (1896), čímž česká otázka i navenek, v kontextu rakouské monarchie i v kontextu středoevropského regionu, přestává být výlučně otázkou národnostní a stává se otázkou konkrétního společenského uspořádání uvnitř národa a mezi národy.
Werfelovi byly teprve tři roky, když se tato platforma formovala sua sponte jak proti stupňující se protičeské kampani, tak také - byť ne výslovně - proti snahám podřídit význam husitství a Tábora pro české a evropské dějiny nadřazením českobratrství, jak jsme toho svědky v postojích T. G. Masaryka. Ale dramatická trilogie "tří Janů", Jan Hus (1911), Jan Žižka (1913) a Jan Roháč (1914), která je koncentrovanou podobou románové trilogie s důrazem na sepětí ideje s vůdčí osobností, zasahovala spolu s románem Temno (časopisecky 1913-1915) do politického zápasu současnosti. Bezruč, jak jej představuje Werfel, je zástupným symbolem lidových vrstev, sice utlačovaných, ale s jiskrou vzpoury a naděje na oprávněné zúčtování s porobou. Mluví-li autor předmluvy o Bezručovi zároveň jako o inkarnaci husitství, je mu básník týmž zástupným symbolem, jako jím byl Hus statečným odkrytím pravdy o společnosti, Žižka výzvou k boji za osvobození a Roháč věrností osvobozeneckým idejím i za cenu vlastního života. Bezruč byl Werfelovi démonem pravdy, který vyvolal ve veřejnosti české i rakousko-německé stejnou reakci, jako kdysi Hus svým kázáním, Žižka neohroženou odvahou a Roháč věrností proti zradě /.../
Autor: Alexej Mikulášek
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)