Klasik australské moderní literatury Patrik White (1912-1990) pojímá ve svém díle život jako překonávání vnitřní vyprahlosti, jíž sekunduje putování nekonečnou pustinou západní části australského kontinentu. Konečný cíl: dosáhnout bájného Eldoráda a stát se bohem. Tento syntetický paralelismus nabízí dvojí možnost: vykoupení, anebo smrt. "Když se člověk opravdu pokoří, když pozná, že není bohem, má nejblíž k tomu, aby se jím stal."
Nobelova cena udělena Patriku Whitemu v roce 1973 sumarizovala adekvátní zpracování nadčasových témat (Král Lear, Tristan a Isolda, Faust) do moderních podobenství (Poušť Johanna Vosse, Sukně z listí, Oko uragánu...) a laťku uměleckého zhodnocení zdvihla do neuvěřitelné výše.
Z dosavadních titulů můžeme uhadovat, že cestou Patrika Whitea se nevydali ani G. Jonesová, ani M. West, prozaici středního věku současné australské literatury. A tak román Tima Wintona (1960) TEP PRACHU, uvedený k nám nakladatelstvím Volvox Globator (2005) v překladu Martina Svobody oprávněně vzbuzoval očekávání. Tento rodák ze západní Austrálie byl dvakrát nominován na prestižní Bookerovu cenu a Tep prachu poprvé spatřil světlo světa v nakladatelství Pikador ve Velké Británii (2002). Samotný ekvivalent názvu z anglického Dirt Music může vzbudit rozpaky, ale s tím je se třeba smířit jako s prezentací, že jde o love story a thriller zároveň. Rozhodující je, že se autor ničeho laciného nedopustil. Aspoň vědomě ne!
Uvádí-li v závěrečném poděkování, že město White Point a Korunovační záliv neexistují a že Tep prachu je literární dílo a jeho postavy jsou smyšlené, dává čtenáři najevo, aby očekával příběh mimořádně aktuální a tedy současný. A vskutku: Wintonovi hrdinové se tradičně živí turistikou a rybolovem, ale jejich výrobní nástroje drží krok s dobou; moderní loďstvo si v ničem nezadá s terénními nissany, toyotami, pickupy véosmičkami, z přehrávačů se linou skladby Cream, The Who nebo ZZ Top, funguje internet. Zdánlivý řád věcí ale nedokáže zakrýt touhu po bohatství, po moci a snahu ovládat druhé. Za tohoto stavu to nemají lehké outsideři typu Luthera Foxe a Georgie Jutlandové, kteří nakrátko najdou cestu k sobě. Oba poznamenaní ranami osudu možná najdou ve svém okolí lhostejné pochopení, co však nelze pardonovat je to, že Luther Fox se živí pytlačením v revírech nejvlivnějších obyvatel města. Spustit na moře loď o něco dřív a vybrat vrše s úlovkem, který mu nepatří, je sice protizákonné, ale k čemu obtěžovat zákon, když město moudře spravuje Jim Buckridge, s nímž právě Georgie žije.
Toto poznání je pro Luthera Foxe stejně zkrušující jako jeho zdemolované auto, zničené mrazící boxy a mrtvola utýraného psa. Vědomí psance ho žene do divočiny...
Chlapáctví mužských protagonistů je konfrontováno s ženskými protějšky; Georgie Jutlandová je černou ovcí bohaté a snobské rodiny. Místo lékařského diplomu dosáhne na profesi zdravotní sestry a než se vrátí domů do Austrálie, absolvuje pracovní zkušenost v Saudské Arábii, Indonésii a USA. Noční můry lidského utrpení kompenzuje alkoholem, je i ve čtyřiceti letech oportunní a nekonformní. Došla k závěru, že ona je typ člověka, pro kterého má soucit neodolatelnou erotickou příchuť. Horký slzy, které ti dítě roní na hrudi, slastná váha, když se na tebe zhroutí zdrcenej muž - dodává ti to sílu, který nedokážeš odolat.
Foxova pouť do neobydlených končin Korunovačního zálivu - cestuje převážně autostopem - posloužila autorovi k zobrazení odlišných přístupů k životu. Ze dne na den žije feťák Rošt, bezcílně pendlující kontinentem, tvrdošíjně realizuje svůj sen Horrie dovést umírající manželku Bess na sever: Ona chce pořádnou muziku, Lu. A na severu ji dostaneš... Tam je pořádný počasí, pořádný ryby, pořádný vzdálenosti - všecko je tam v nadživotní velikosti.
Dynamika a napětí vydrží Wintonovi až do konce, k závěrečnému sklenutí, které může být chápáno jako vykoupení, byť motivované touhou po pomstě. Zdecimovaný Fox využije k záchraně bližních svých potápěčských schopností, zkušenosti zdravotní sestry musí uplatnit i Georgie...
Autorův jazyk má na jedné straně terminologickou přesnost, na straně druhé sklouzává k argotu, převážně v erotické oblasti. Nezřídkakdy dochází k splynutí jazykové vrstvy exponovaných postav a řeči autorské. Svým humánním poselstvím posunuje Tim Winton Tep prachu mezi světovou špičku.
Autor: František Skorunka
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |