Letošní sedmdesátník, balkanista a slavista Ivan Dorovský, profesor brněnské Masarykovy univerzity, jehož kořeny jsou tam na Balkáně, odkud nelze nikdy odejít, ale který našel svou druhou vlast na Moravě, která se mu stala láskou, / domovem, poutem, osudem, vším, smělý muž, který měl před lety za velmocenského pustošení na Balkáně odvahu veřejně říci, co si jiní jen mysleli, kromě své celoživotní vědecké práce, za niž se mu dostalo mnoha uznání a ocenění, také redaktor revue Universitas (1971-1990), pak časopisů Štafeta, Pro přátele jižních Slovanů a Slovanský jih, po celý život rovněž překladatel, a to nejen (většinou slovanských autorů) do češtiny, ale i českých a slovenských básníků do makedonštiny, už za vysokoškolského studia v Brně psal, makedonsky i česky, a mnohem později publikoval své verše také knižně (Stesk po jihu, 1985). Letos mu vyšly hned dvě sbírky, jimiž se přiřazuje k takovým dvojdomým osobnostem naší univerzitní vědy, jakou byl např. Otokar Fischer. Ten ovšem své básně psal a shrnoval do sbírek průběžně po celý život. Ivan Dorovský zrál k veršům plné životní a básnické přesvědčivosti dlouho v skrytu, a tak i jeho Kořeny, i sbírečka Ty & já představují pro čtenáře, který neměl možnost sledovat Dorovského básně tištěné porůznu v časopisech, příjemné překvapení.
KOŘENY (uspořádala a hutným medailonem opatřila žena Dagmar Dorovská, vydal František Šalé-ALBERT, Boskovice) s verši z různých dob, jen některými datovanými, jsou zřejmě přísným výborem hlavně ze zralé lyriky obojího domova, makedonského při Ochridském jezeře, a moravského, hanáckého, odkud z Otaslavic je žena jeho života, ale také "ze světa" (pozoruhodné básně Leningrad, Park v Tivoli, ale také Povodně v Praze). Jedna z básní se přímo jmenuje Prosté motivy, ale v neozdobných, prostých motivech tkví podmanivost vlastně všech Dorovského básní, vždy zřejmě psaných u vědomí, že jen to / co rozdáme / tu po nás zůstane. O Dorovského verších platí, co básník řekl v básni Balkán o všech svých lidech na Balkáně: jsou touhou spřízněny se starými písněmi jeho hrdinné první domoviny: také v jejich krvi neustále zní / píseň a melodie / protože svoboda / je bílým / chlebem / poezie.
Knížečku TY & JÁ (vydanou zřejmě autorovým vlastním nákladem pro nejbližší, příbuzné, přátele a známé) sestavil Ivan Dorovský ze vzkazů, které si se svou ženou sovou, zatímco sám je skřivánek, zvykli psát, když ten druhý spal. Jsou to někdy vzkazy týkající se málem jen provozu domácnosti, ale vždy projevy jedinečné (a také většinou sexuologů vehementně popírané) celoživotní lásky, jaké jsou zřejmě schopni jen lidé tvořiví, jací nemarní čas malichernostmi. Milá Dani, / nebudeš mi věřit ani, / že Ti přeji jen a jen / hodně klidu, pevné nervy / a dobrý den, praví vzkaz z 18/4 90, 6.15 hod. Kdoví, možná jsou takového vzkazy i třeba přípisky ženiny, jako na jiném lístku (Neděle, bylo mi moc smutno, žes mě nevzbudil) poezií někdy víc než některé ambiciózní ohňostroje metafor nebo verše velkých myšlének a tázání po smyslu bytí. Jsou to lístečky z velké košaté koruny stromu bezpečně vkořeněného do pevniny domova.
Bude to tím, že Ivan Dorovský je svou nejvlastnější podstatou básník.
Autor: Milan Blahynka
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |