Vídeň z autobusu - to je velké město jako každé jiné, rozpůlené autostrádou.
Vídeň v autobusu - to jsou bílí lipicáni, které sem ze Slovinska přivezl tatínek Marie Terezie Karel VI., to je pan Sacher, dvorní kuchař knížete Metternicha, a dort s meruňkovou marmeládou a šlehačkou za pětatřicet šilinků, Vídeň - to je čtvrté nejnavštěvovanější město na světě.
Z autobusu vidím jakési čtyři věže nebo co. V autobusu: čtyři vodárenské věže z 19. století, upravované na byty pro vídeňskou smetánku, butiky a galerie.Uvědomil bych si vůbec kanál na Dunaji, nebýt pana průvodce?
Jedeme na jih. Sedmdesát dva kilometry před Klagenfurtem je krajina pořád zelená a má glanc. Beskydy nebo Kysuce jsou stejné, ale ten glanc chválabohu nemají. Na skalních ostrozích jsou zříceniny hradů, které vypadají jako Strečno. Jenže přes tyhle "Karpaty" jedeme už několik hodin a nejvzdálenější kopečky, šedomodře zapařené, jsou vysoké jako Kriváň. Jedeme na jih přes hory a lesy. Rakousko je z 38 procent pokryté lesy, třeba Korutany. Nakonec je to nuda i pro milovníka přírody. Čtu si v obrázkových časopisech; ale pak je i čtení nuda a jen těžknou nohy, bolí zadek a klíží se oči. Konečně Wörther See, jako památka na dobu ledovou.
Itálie: samé tunely. Najednou jsou tu pořádné hory, které vypadají jako náš kocour po boji: Pod srstí lesa prosvítá kůže skal. A zase - bleďounce modré řeky a světle růžová řečiště. Po kolikáté už? A zase - skalní hřbety lemované střapci stromů. Zvláště vynikají proti světlému nebi. Komu se to nelíbí, ať mi...
Na předměstí Říma je brzy ráno plno šedivek, a pokud to dálnice dovolí, svěží vzduch. Jen co se slunce vyhoupne na oblohu, teplo obejme tělo jak vlněný svetr.
Řím - napsat něco a neopakovat to, co už napsáno bylo. To půjde jen ztěžka. Ale náš Řím... pokusím se. Dobře se mi píše pod kapitolskou vlčicí, kde cikády řehtají na povel jako jeden muž a žena pochrupuje na kamenné lavici, a kde to páchne močí a zpozdilé dítě květin medituje nad lidským bábelem. Tady jsem vypozoroval, že cikády ve větru utichají.
Tak tedy: Náš Řím - to je režné zdivo z monumentální doby vzdálené jako mléčná dráha, to je vůně kozinky a hověziny na chodníku před obchůdky s kožedělným zbožím, to je espresso na ulici se štiplavou příchutí výfukových plynů, to je McDonald's plný Asiatů, to jsou prodavači potravin, prodavači zlata a holiči s velkými římskými nosy, to je Tibera s racky bílými jako mramor a vodou zelenou žabím vlasem, to jsou vzpomínky na Moraviu, uličky s přetékajícími popelnicemi a módní papírové tašky, Řím - to jsou ženské prsy, ty nejkrásnější kopule starobylého města.
Ráno jsme v Messině a na Sicílii. Pan Bedeker praví, že: Sicílie bývala obilnicí starověkého Říma, Messinu nejdřív pojmenovali Řekové, Dórové. (Všechno je to zajímavé, ale zapamatuji si jen něco, a potom - k čemu máme tištěného průvodce?) Pak byli v Messině Saracéni, kteří stavěli zahrady, a pak Normané. Ti také něco stavěli a na Sicílii dodnes slaví den jejich vítězství nad Maury.
Tunel, pár poznámek, tunel, a tak pořád dokola. Mezi tunely také zastavujeme a snídáme. Baštíme lovecký salám a "pane duro" pod klášterem Tindari s Černou madonou; v Messině zas mají Panenku Marii Listovou... Každá obec tu má svého milovaného patrona.
Klášter Tindari je na kopci v horách oblíknutých do maskáčů. Dcera se ušklíbla, když jsem řekl, že bych tam byl hned. S prstem v nose, čertím se. V kopcích žijí zvířata jako u nás a navíc dikobrazi. Roste tu víc rostlin než na Krétě. Nevím proč na Krétě, ale tak jsem to slyšel od pana Bedekra. Hravě už teď poznáme pinie, opuncie, agáve, aloe, eukalypty, vavříny s bobkovými listy, olivy, citroníky, banánovníky, rákos, ibišky, oleandry, bougainvillie, pokojové jedle desítky metrů vysoké, fíkovníky a fíkusy s košatými korunami.
Jak to vypadá u stanu č. 10: Kolem nás poletují velicí otakárci ovocní a v rozkvetlé koruně blahovičníku neznatelně pobrukují včely a čmeláci. Co jinak -, že tu se sousedy pijeme záhoráckou slivovičku a Jelínkovu slivovičku, že jsem se od sluníčka osypal a po ránu se mnou nic není a že do batožin nám lezou "faraóni"? Budiž, ale stačilo.
V sousedním Finale, kterému taky říkám Polina podle městečka nad ním, jsme až navečer. Přesto tu i teď v košatých korunách čiřikají a překřikují se ptáci, jako by někdo do větví vavřínů a eukalyptů posadil obří voliéru. A stejně tak v ulicích cvrlikají lidičkové.
Zdejší ulice jsou orientální - se svými zvuky, vůněmi, stromy. Tak si aspoň Orient představuji. (Ale jinak sem chodíme především na zmrzlinu, která snad v celé Evropě nemá konkurenci.)
Ráno spadlo pár dešťových kapek. Moře je neklidné, naráží na skaliska u naší laguny, rozbíjí se o ně a z dálky to vypadá, jako by kolem nich byl bílý krajkový límec. Moře pod námi mění barvu podle barvy nebe. Chvilku je azurově modré, chvilku tyrkysové a chvilku jak olovo. Teď je i moře zamračené. V dálce mají některé vlny bílý hřebínek.
Jdeme se koupat na pláž s šedým štěrkopískem dvacet minut pěšky od kempu. Zčeřené moře s sebou nese žlutou pěnu, trávu, pemzu z Liparských ostrovů, kus porézního betonu, igelitové sáčky aj. nečistotu, ale také průsvitná tělíčka medúz. Jedna z nich mě obejme kolem stehna; pálí to jako bych padl do kopřiv a kolem nohy mám klikatý růžový náramek.
K večeru je nebe už zas blankytné a na horizontu vyrostly z moře čtyři ojíněné liparské sopky.
Kdo nemá v sobě aspoň kapku východní krve, nikdy nepochopí Palermo. Takový trh v Palermu - to je Thajsko Evropy; před centrálním parkem mi žena řekne, to listí je snad z loňské zimy; ulice jako smetiště s patricijskými domy a kostelíky v rytmu španělského baroka jako někde na Kubě. A pořád někdo na někoho troubí a zebra pro chodce je napříč křižovatkou a auta, která jedou všemi možnými směry, před pěšími galantně zastaví. A do ulice jsou otevřená vrata autodílny, kde mistr buší kladivem do blatníku fiatu, a v jiných vratech jiný mistr tepe rytířské brnění z doby Karla Velikého. A na ulici jíme pizzu uhnětenou v trattorii před našima očima. Kuchař a číšník v jedné osobě si jen odskočil na trh pro čerstvé ingredience. A na stůl nám z lešení u zdi protějšího domu kape voda a "malé víno" si lijeme do kelímků, které pak s veškerým nádobím necháme ležet na stolku pod širým nebem.
Palermo, to je pro mne také nádherná Cappella Palatina: byzantský Kristus, arabské mozaiky a raně gotické biblické výjevy. Byzanc, Arabové a Normané - vše pod jednou střechou v paláci, kde sídlí sicilský parlament. Vše pod jednou střechou hlavního města.
Ale naše Palermo, to je též espresso na pročuraném dvorku naproti sv. Jana Eremitského v arabském hávu, kde je hříšně drahé vstupné. Přeslazené espresso v kelímku za 1500 lir! To jsou i ulice s mečouny a balíky mořské soli za babku. A co ještě? Mafie, na kterou není možné nemyslet.
"To je snad nějaká Češka," obrací se na mne dcera od štítku na dveřích krámku. Nina Kalinová. Mladá žena v módních červených kalhotách. Když ji později budu popisovat, řeknu, že je ztepilá. Od prvního okamžiku cítíme k sobě náklonnost. "Ne, nejsme Slováci, jsme Češi, ale jsme tu se slovenskou cestovkou." Nina je jemná a milá. Mluví tak rychle proto, že žije mezi Sicilany, nebo proč?. Čas najednou přestal existovat. Jsme tu jen pro ni a ona je tu pro nás.
Nina Kalinová je mladá fotografka, má manžela Sicilana a bydlí ve Finale. Fotografuje sicilské svatby, pašijové hry, fiestu, koně a psy, ale také lidi v nestřeženém okamžiku.
"Jak často jezdíte domů?" ptám se. "Často. Letos jsem ještě nebyla, ale tak jednou do roka." Čas je zatraceně relativní. "A jak jste si tu zvykla?" "Zpočátku se mi stýskalo po rodičích na Slovensku. Když jsem plakala, manžel si dělal výčitky." Co všechno má udělat, aby byla šťastná?.
Nina jezdí pod okny na kolečkových bruslích, okenice se zvědavě otvírají, otvírají a zavírají jako ve filmu. Nina má manéž. Koně se pasou na vyprahlých pastvinách pod Polinou. Nina provozuje obchůdek se suvenýry, pohlednicemi a keramikou ze sv. Štěpána. Nina maluje. Nina fotografuje. Nina vystavuje.
"A co děláte vy?" zajímá se.
"A co děláš ty?" ptá se dcery.
Před námi leží stará fotka se zelenými oravskými pastvinami.
Co ještě povědět, co ještě ukázat?! Vždyť to budeš muset po nás všecko pracně sklízet.
Má ráda poezii - jak mě to potěšilo, jazyky, ještě na Slovensku je začala studovat, sport, literaturu... fotí, maluje. Sicilané to ani nedovedou pochopit. Ptávali se jí, jestli jsou tam, u nás, všichni jako ona.
Arrivederci, Nino, arrivederci.
Když jsme odešli a já si promítal její život a vžíval se do něho, najednou jsem se zachvěl tesknotou.
Jedeme na Etnu, ale nedojedeme, je tam životu nebezpečno. Vaří to v ní, celá hora jako by hořela a obrovský šedivý mrak se snáší na Catanii a Taorminu. Etna je ve vzduchu a my ji máme v nose.
V ulicích perleťové Taorminy pak kloužeme po sopečném prachu, máme ho na botách, ve vlasech, v ústech, nalepený na obličeji. Uličky s trattoriemi zalité sluncem tonou v oparu sopečného prachu a auta v ulicích jsou zaprášená popelem, jako by stála před branami Nové huti.
Taormina je najednou jako vznešený pocestný, který z daleka přišel pěšky.
Polední siestu trávíme ve stínu slunečníku a eukalyptu. Když zvednu hlavu od poznámek, mám před sebou moře:
Na horizontu pod blankytným nebem je tmavě modré a malounko fialové, pak je najednou světle azurové, jako by bylo sešité ze dvou odstínů modré, a zas tmavne a z mého pohledu od poloviny moře až k pobřeží je tyrkysové.
Na pláž žene bělostné vlečky vln.
Když se blíží k pevnině, šumí jako vítr, to je právě teď, jindy jen tichounce šeptá. Slyším moře a slyším i cikády, jediné odpolední zvuky. A až sem, 40, 50 výškových metrů do stráně, stoupají jemné výpary moře. Moře můžeme vnímat všemi smysly. Taková je celá Sicílie.
Na ranní zastávce u Autogrilu v Julských Alpách ještě sluníčko a lahodný horský vzduch. V rakouských kopcích nás už zastihl déšť.
Autor: Jaromír Šlosar
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |