Český turista se do Švýcarska dostane snadno. Stačí, aby došel v podvečer asi v půl deváté večer na autobusové nádraží Florenc a na příslušném nástupišti počkal, až přijede pěkný autobus s nápisem Tišnov. Jedou dva za sebou. Jeden míří do Curychu, Lausanne a Ženevy, druhý do Saint Gallenu, Curychu a Lucernu. Letos v polovině května jsme s manželkou nasedli do toho druhého. Šedivá tma se proměnila v černočernou tmu a začala kouzelná hra světýlek reflektorů a koncových zadních světel na tisících aut, která se pohybovala krajinou. Zastavili jsme v Plzni a potom ještě v liduprázdné německé pohraniční stanici, kde si naše pasy vzali a pak je zase vrátili. Byly to pasy české, švýcarské a jeden portugalský. V Saint Gallenu vystoupili první spolucestující, v Curychu v jakémsi autobusovém parčíku většina ostatních. V časných ranních hodinách tam čekal hlouček příbuzných a známých na své české hosty.
Pokračovali jsme v jízdě probouzející se krajinou plnou kalného světla a seděli jsme v autobuse čtyři. Jedna nejspíš Číňanka s báglem (nezní to pěkně, ale to už nejsou batohy, ale prostě bágly, jak je to velké), potom my dva se ženou a jeden blíže neurčitelný pán. Tak jsme dojeli pahorkatinou okolo několika jezer do Lucernu. Zastavili jsme tam na parkovišti u velkého jezera Vierwaldstatersee. Nejméně deset posledních let se parkuje právě tady, jak všichni víme, na břehu jezera u trávníku, na kterém zápasí dvě sochy bronzových siláků.
Ovšem za těch posledních let se mnoho změnilo. Postavili novou, velikánskou nádražní halu, postavili nové, podlažní velikánské parkoviště a chudák, kdo se v tom má vyznat.
Nás čekalo pokračování vlakem do Locarna. Měli jsme hodinu čas, popovídali jsme si v informacích o tom zda místenku na vlak ano či ne a pak jsme se posadili do našeho vagonu ve vlaku, který mířil do Locarna a tam také končil. Byl to otevřený vagon se sedadly ve dvou řadách napříč, tak jak to známe u nás. Po čase začal mezi sedadly popojíždět mladý muž, který prodával pití, čokoládu, cukrovinky a bagety. Cesta to byla přímo vyhlídková. Nejprve jsme se shora dívali na jezera. Pak jsme se přiblížili ke svatogothardskému komplexu masivních a ledem ozdobených alpských velikánů a mohli jsme sledovat silnice vedoucí hluboko pod námi, ale také na betonových obloucích mostovek vysoko nad námi a tunely naproti v údolí. Řidič automobilu může před vjezdem do svatogodhardských tunelů zastavit v samoobsluze, doplnit benzin, neboť má jet s plnou nádrží, jak se doporučuje, a pak se zapojit do kolony náklaďáků i osobních automobilů , která ho povede až na jižní stranu tunelů.Cestující ve vlaku to má mnohem pohodlnější. Nemusí ani vstát ze sedadla, ve vagoně se rozsvítí světlo a za chvíli je na druhé straně.
Náš vagon byl při startu z Lucernu z poloviny plný. Postupně se téměř vylidnil na několika zastávkách.V prázdném oddělení naproti sedí turisticky oblečená paní, asi čtyřicátnice, která si na záda natahuje bágl a na zastávce Airolo za Gotthardem vystupuje. Ale, proboha, co to je! Z očí jí tečou slzy jedna za druhou. Mlčící a slzící žena vystoupí z vlaku a pochoduje někam po cestě do terénu. Přijedeme na další zastávku a z druhého oddělení vystupuje další asi čtyřicetiletá žena, tentokrát oblečená civilně a s taškou. Zaklapla knížku, kterou četla a vystupuje. A taky slzí! Dvě plačící Švýcarky v poloprázdném vagonu za Gotthardem, to už je záhada. Copak se jim asi stalo? Onemocněl někdo v rodině, přečetly si smutný příběh, zmizel někam manžel, nezlobí děti? To už se prostě nedozvíme. Jedeme ve vagoně směrem na Bellinzonu téměř sami a všímáme si velikých plakátů nalepených na sloupech podpírajících střechy nástupišť. Na některých stojí velikými písmeny SCHENGEN NO! a namalovaná vytřeštěná tvář. Na druhých veliká fotografie muže s pažemi za zády se spoutanýma rukama. Teprve po několika týdnech doma se dozvídáme, že Švýcaři měli referendum o přistoupení k Schengenské dohodě. Snad chtěli varovat případné zločince, aby se této zemi raději vyhnuli. Dojíždíme do Bellinzony, která má ve svém areálu tři hrádky, takže si člověk může vybrat. Vlaky na nádraží jsou označeny tabulkami až do Milána. Ano, jsme ve švýcarském kantonu Ticino, který sousedí s Itálií a za chvíli vystupujeme v Locarnu, v jednom z měst této provincie, jež leží na severním konci Lago Maggiore, jednoho z největších alpských jezer. Okolo města a jezera se rozkládají poslední alpští velikáni, postupně se budou směrem k jihu zmenšovat, až zmizí úplně v pádské nížině okolo Milána.
Náš penzion stojí u křižovatky a z jeho oken lze plynule sledovat ruch na silnicích, stavby moderních domů, starou zástavbu Locarna, přístav, kde kotví výletní lodě a soukromé lodičky, provoz na místním sportovním letišti i pohyb lanovky, která míří na výšinu nad městem s názvem Cardada. Prohlížíme si plavební řády jezerních lodí. Na břehu jezera jak na švýcarské severní straně, tak na italské jižní leží četné osady a města. Lodě tyto lokality spojují a možnost plavebních kombinací je značná. Moje žena je v hledání různých dopravních spojení trénovaná. Hledá tak důsledně, že k ní přistoupí jeden z lodních zaměstnanců a dvorně jí podává barevný jízdní řád. Chceme se podívat na Boromejské ostrovy. Někde jsem se dočetl, že jsou tak malé, že ani nejsou na mapě. Své jméno odvozují od rodiny, ze které pocházel kardinál Karel Boromejský a která žila v Miláně.
Loď se jmenuje Lord Byron. Vyplouváme okolo Ascony, která sousedí s Locarnem, míjíme dva malé ostrůvky u městečka Brissagio a mne napadá,že tady by snad mohl kdysi stát Římany vybudovaný Venušin chrám, o kterém píše Erich Maria Remarque v románu Noc v Lisabonu. Jeho hrdina tyto ostrovy vidí z vesnice nad Locarnem a vzpomíná na Venuši.
Venušin chrám nevidíme, ale víme, že je zde botanická zahrada. Ještě před polednem připlouváme k prvnímu z Boromejských ostrovů Isola Madre. Vybudovali na něm kdysi palác a dodnes pěstují a udržují pompézní botanickou zahradu. Vysokánské stromoví přivezené z nejrůznějších kontinentů tu tvoří zdi ze šťavnaté zeleně, školní děti na výletech a turisté se pomalounku pohybují po upravených cestičkách obsypaných magnóliemi. Na vzorně udržovaném trávníku se pohybují zlataví, modří a bílí pávové, kteří občas velmi nepříjemně zavřeští. Ale nejsou plaší. Jeden z nich s dvoumetrovou bílou péřovou vlečkou si přijde zobnout z ruky. Po dvou hodinách musíme dál, přeplavíme se na druhý ostrov Isola Bella. Tady je hlavní atrakcí palác. Je veliký a prázdný, téměř bez mobiliáře. Na stěnách
jsou však fresky, mimo jiné napoleonových včel, které byly symbolem Napoleonova císařství. Pobýval tady. Ve vysokánské prosvětlené místnosti, ze které je dobře vidět velkou část jezera, jezerních sídel i vzdálené, sněhem pocukrované Alpy, se kdysi sešlo několik evropských státníků, aby jednali, jak Evropu uchránit od války. Z jejich podpisů je jeden velmi zřetelný: Mussolini.
Zdejší zahrada se liší od té předchozí. Je plná antických soch, které jsou rozestaveny na jakémsi symbolickém Olympu. Zahradníci zde ošetřují stěnu červených růží a stěnu bílých růží, jezírko s lekníny, ibišky a spoustu jiných květů.
Podvečer okolo osmnácté hodiny jsme lodí zpátky v Locarnu. Dnes jsme dosáhli nejjižnějšího bodu naší cesty. Zítra se pokusíme o nejvyšší bod. Druhého dne jsme došli k zubačkové lanovce, která začíná pár metrů za našim přechodným domovem. Vyveze nás do místa zvaného Madonna del Sasso ke zvláštnímu kostelu, vybudovanému ve svahu nad městem.
Ale to je jenom přestávka. Přejdeme k zastávce kabinové lanovky, která nás vynese vysoko nad město i nad celé údolí . Jmenuje se to tady Cardada. Po pískové cestě dojdeme k vyhlídce, kterou tvoří můstek a plošina zavěšená na lanech a sloupech nad údolím. Po námi leží Locarno, Ascona, Lago Maggiore, vpravo od nás se do alpských masivů zařezává ve veliké hloubce řeka Maggio, která naznačuje meandry a dále vpravo další hluboký říční zářez. Okolo voní pryskyřice z borovic a my se vydáváme k poslednímu výškovému cíli až nad hranici lesa, kde se to jmenuje Cimeta. Vyveze nás tam sedačková lanovka a kousek dojdeme po travnaté holině. Tady už lesy nejsou. Leží pod námi v poledním oparu.
Na Cimetě vybetonovali okrouhlou velikou vyhlídkovou desku a zabudovali do ní jako pomníčky vzorky zdejších hornin. Vidíme okolo široko daleko. I údolí i Alpy i hluboce zaříznuté řeky. Zde by se chtělo už jenom letět. To je však pouze pro rogalisty, kteří se tu občas objeví. My musíme dolů. Čeká nás procházka lidnatým a živým Locarnem s lidmi, kteří se procházejí v podloubí u obchodů, sedí v kavárnách pod širou oblohou, nakupují v samoobsluhách. Cesta nás přivede do starší části města v jehož uličkách se občas konají trhy a na jehož náměstíčkách se občas sejdou desítky šachistů, aby tu hráli od rána do setmění své partie, a v němž převažují obchody s obrazy a s jinými uměleckými předměty. Zde je stín a příjemné chladno.
Po lodní dopravě jsme prostudovali autobusovou dopravu a rozhodli jsme se, že pojedeme autobusem do údolí řeky Maggio.To je to údolí, které jsme viděli shora. Kupujeme si další den lístky u řidiče a protože trasa autobusu je delší než do obce Maggio, říkám: "Madžio." Řidič se na mě podívá a říká "Madžo". Opakuji v domění, že je to správně "Madžio". Řidič trvá na svém a poučí mě "Madžo." Tak tedy "Madžo." Vjedeme do úzkého údolí porostlého listnatými stromy, řeka se zařezává do pobočních skalisek v několika patrech, to se asi málokde vidí. Někde tady budou k vidění jeskyně, alespoň to hlásí nápisy.
Postupně z autobusu vystupují turisté. My dojedeme až k náměstíčku obce Maggio. Horská vesnička je roztažená okolo silnice a směrem do svahů. Mají tady kostel , nějaký ústav a dvě kapličky. Většina domků je zmodernizovaná a na dvorcích stojí nejen auta obyvatel, ale také turistů z Evropy. Názvy uliček jsou napsány bílými písmeny na červených lakovaných tabulkách. Názvy nám nepřipomínají žádnou nám známou řeč. Jsme v kantonu Ticino, nejvíc by se tady mělo mluvit italsky, pak německy a ještě francouzsky. Zaměstnanci hotelů a restaurací to tak umí. A protože nelze všechno umět dokonale, ani my si tady se svými jazykovými znalostmi a neznalostmi nepřipadáme trapně. Za celou dobu pobytu v Locarnu jsme slyšeli jednu paní hovořit slovensky. Česky nikoho. Zde v Maggiu mají namalovaná různá atypicky přehlasovaná písmenka na tabulkách a nic známého to nepřipomíná. Že by to byla rétorománština?! Jen ve Švýcarsku je rétorománština jedním z úředních jazyků, v Itálii nikoliv.
Rétorománi jsou bilingvní. Rozhlédneme se po vsi a uvidíme starobylá stavení, skloubená z kamenů navrstvených na sebe. Domy jsou veliké, žádná malta to nespojuje. Na střechách leží zase kameny, žádná "tondach", musí to být příšerně těžká střecha. Stojí to tady však desítky a snad stovky let, okénka malá, sněhu tady bývá asi taky dost, nezbývá než smeknout před těmi staviteli umělci, kteří to takhle poskládali. A jdeme do kostela. Jaksi logicky nás ta cesta vzhůru vede. Turistům se ukazují kostely všude v Evropě, nejlépe katedrály. V Maggiu stojí štíhlý venkovský kostelík s otevřenými dveřmi do údolí, který udiví a překvapí. Je zcela zmodernizovaný. Uvnitř je vybílený, na stěnách žádné obrazy a ozdoby. V oknech moderní vitráže. Co to je slyšet? Nikde nikdo kromě nás dvou, ale tichounce tady zní hudba. Stále. Bez ohledu na světlo a čas. Zazvoní poledne. Podíváme se na sluneční hodiny na stěně kostela a pochopíme, že toto poledne je jenom umělý "nálezek lidský." Podle slunce je totiž jedenáct. Inu, letní čas.
Vpodvečer se procházíme Locarnem a zajdeme se podívat na palouk k Hansi Arpovi. Moderní sochař zde má trvale vystaveny své plastiky na zeleném pažitu. Je zde jeho fotka a krátký životopis. Jedna uzavřená kapitola sochařské moderny. Hans Arp, nebo chcete-li Jean Arp (byl z Alsaska a útulek našel tady) již není mezi námi fyzicky, avšak jeho oblé dílo tu je. Naše pomalé podvečerní kroky směřují ke středu města, projdeme zcela prázdným pobočným náměstím, vejdeme do ulice plné palem a vilové zástavby z počátku minulého století. Ženě to nedá a jde se na cosi podívat na druhé straně ulice. Pak mě pohybem přivolá. Jdu se na to podívat a strnu. Tak tady to bylo! Locarnská konference. Dnes je v tom domě policejní stanice. Ale je to tichounká ulice plná palem, auto tady stojí jenom jedno. Je podvečer, nedá se nic fotografovat. Avšak brzo ráno vstanu, je sobota, nikde nikdo, svítí sluníčko a ženu se k tomu domu. Před domem stojí jakási vzpomínková stéla s fotografiemi a s německým, francouzským a anglickým textem. Čtu si: "Od 5. do 16. října 1925 představitelé Německa, Francie, Velké Británie, Belgie, Itálie, Polska a Československa se setkali v této budově k diskusím a k podpisu Locarnské dohody, s cílem vytvořit zaručený systém hranic, který by mohl upevnit kolektivní bezpečnost Evropy." Účastníci konference jsou zobrazeni na fotografii, kterou podepsali. Protože fotografie není zcela zřetelná, je pod ní další s vysvětlivkami, na které jsou jednotliví státníci zakroužkováni a označeni čísly. Dr. E. Beneš má číslo osmnáct a dívá se přímo na nás. Jeho podpis nahoře na pohlednici je zcela zřetelný.
Nazítří odjíždíme domů stejnou cestou, ale v opačném směru. Nejprve vlakem z Locarna do Lucernu a pak autobusem z Lucernu do Prahy. Na každém nádraží plakáty protestující proti Schengenské dohodě. Přemýšlím o tom, proč si státníci před osmdesáti lety v Locarnu mysleli, že kolektivní bezpečnost v Evropě upevní záruky pevného hraničního systému a dnes si státníci v Bruselu a jinde myslí, že totéž, to jest upevnění kolektivní bezpečnosti, zaručí rozvolnění až odstranění hraničního systému.
Autor: Jiří Drtil
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |