Jedním ze základních strategických cílů Hitlerova nacismu bylo od roku 1933 nejprve zastrašit a posléze postupně vyvraždit všechny německé komunisty v čele s Ernstem Thällmannem (stalo se po zavraždění Rosy Luxemburgové a Karla Liebknechta). Hitler pro ně zřídil koncentrační tábory a poslal do nich téměř všechny, kteří v Komunistické straně Německa působili.
   Stejné provedla německá okupační moc na území Protektorátu Čechy a Morava. Podobné dílo svěřila klerofašistickému Slovenskému štátu. Již 15. března 1939 provedla na území protektorátu akci Mříže. Pozatýkala a postupně vyvraždila nejprve komunistickou inteligenci a po ní následovali a měli následovat další. Dělo se to v rámci nacistického plánu vyhubení a vystěhování českého národa na Sibiř. Stejně se zachovali Němci už jenom k Židům a Romům a k invalidním, psychicky nemocným lidem.
   Tato masová represe měla mocný účinek na chování obyvatelstva v porobených zemích. Mnozí komunisté byli přinuceni v zájmu zachování fyzické existence emigrovat do zahraničí, vstupovali do československého zahraničního vojska, přecházeli do ilegality, do partyzánských oddílů nebo se zřekli svého přesvědčení, zatajili je před veřejností.
   Silou, represemi, železem se Němcům podařilo vytvořit silné kolaborantské zázemí zrádců a přisluhovačů. Některým z těchto jednotlivců se podařilo po vítězstvích ve volbách v roce 1946 vstoupit do KSČ. I z těchto důvodů začaly brzy permanentní čistky, prověrky a záhy i perzekuce.
   V takových situacích se znovu, jako za německé okupace, objevili malověrní.
   Po sebevražedném procesu, který následoval v padesátých letech minulého století, při ničím nezdůvodněných a vykonstruovaných politických procesech (iniciovaných z Východu i Západu), uplatněných zejména proti komunistům a nejednou i proti tak zvaným sionistům, se tento syndrom strachu znovu posílil.
   Ve skutečnosti byly tyto procesy u nás a v celém komunistickém hnutí zcela zjevným antikomunismem. Nic je nemohlo více poškodit. Procesy by se daly srovnat jenom s kacířstvím a s upalováním věřících i nevěřících ve středověké katolické církvi.
   Měl jsem možnost pořídit dosud nikdy nezveřejněný rozhovor s ThDr. h.c. Josefem Plojharem (bývalým vězněm koncentračních táborů Buchenwald a Dachau), poúnorovým ministrem zdravotnictví za Československou stranu lidovou v Gottwaldově vládě (1948-1969). Z tohoto rozhovoru vyjímám: "Po 25. únoru 1948 mne zavolal Klement Gottwald a položil mi otázku kolem mého ministerského křesla v jeho vládě. Zprvu jsem odvětil humornou poznámkou, že jsem zatím v životě jenom ministroval, nikdy jsem nebyl ministrem. Ale život a politika mne nakonec do vlády přivedly. Po mém jmenování v roce 1948 se v roce 1949 dostavil do úřadu, v jehož čele jsem stál, zástupce velitele hlavního štábu Lidových milicí, pověřenec ÚV KSČ MUDr. František Kriegel. Přijal jsem ho, předal mi dopis generálního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského o tom, že je jmenován mým prvním náměstkem. Přišel v rajtkách, v tvídovém saku a s pistolí. Oznámil mi, že od této chvíle se mám jako lidovecký ministr starat hlavně a pouze a jenom o reprezentaci. O 'zanedbatelné' kádrové a finanční otázky ministerstva zdravotnictví se bude starat on. Do úřadu přišel sekerník, který se stal po létech obroditelem. Měl za sebou bohatou vojenskou zpravodajskou činnost jako interbrigadista ve Španělsku a v Čínské lidové armádě. Taková či podobná situace byla na všech vrcholných úřadech, kam si všude Rudolf Slánský rozmístil své lidi. Teprve potom se rozpoutal oheň procesů. Procesy rozšrotovaly Slánského a smetly nakonec i Kriegla. Ale ten si zachránil na rozdíl od jiných svou kůži. Zůstal ve zdravotnictví a do politiky znovu vstoupil až v tzv. obrodném procesu, kdy se stal členem předsednictva ÚV KSČ a později jako jediný odmítl podepsat Moskevský protokol. Stal se 'hrdinou'. Pro tehdejší sovětské představitele byl Kriegel dokonale zrentgenovanou osobností. Zasloužily se o to především sovětské zpravodajské orgány, s nimiž byl Kriegel v minulosti ve velmi úzkém vztahu. Bohužel, každé vybočení ze špionážních regulí se vždycky krutě trestá."
   Po 21. srpnu 1968, a zejména po roce 1970, začal druhý sebevražedný proces v KSČ a ve společnosti. Byl dirigován podle jasného scénáře z Moskvy a za její asistence. Z KSČ byly vyloučeny tisíce členů a byli nejrůzněji postiženi i příslušníci jejich rodin. Když to šlo pomalu, zazněl příkaz Moskvy: Přitvrdit! Tisíce bývalých členů KSČ bylo vyškrtnuto a jiní byli potrestáni nejrůznějšími disciplinárními tresty.
   Na čelech desetitisíců členů KSČ se nadlouho objevilo vypálené Kainova znamení.
   Ve stranických a státních aparátech byly zavedeny přesné seznamy nedisciplinovaných, pro každého byly zavedeny podrobné kádrové složky, zapsána osobní stanoviska jednotlivců k "bratrské pomoci vojsk Varšavské smlouvy". Podobná praxe pravidelných pracovně politických hodnocení byla pak zavedena i pro veškeré produktivní občany ČSSR, podle stupně jejich služebního zařazení. Metodou se stala lež, zatloukání skutečností, bratříčkování, česká ulička - já na brachu, brácha na mě, nebo ničení či odhazování občanských průkazů s razítky zaměstnavatelů do kanálů. Represivní akce spojené s vězněním a útlakem opozičních sil jenom urychlily pád socialistické soustavy a její rozpad koncem roku 1989 a nakonec i rozpad SSSR. Svou roli ovšem sehrála i zákulisní politika, možná i korupce a zrada neschopných ve vedení stran a států většiny členů tohoto bloku. Měl jsem to štěstí zúčastnit se jako novinář jednání Gorbačov - Bush na křižníku Maxim Gorkij na Maltě, abych leccos lépe pochopil. SSSR byl uzbrojen!
   Ale skutečnou odpověď dá teprve historický odstup od těchto událostí.
   Není nic podivného na tom, že jedním ze základním strategických cílů "sametového převratu" (dirigovaného z Washingtonu a z Bonnu) byl od počátku antikomunismus. Ten se od předcházejících režimů ničím nelišil svou touhou po moci. Cílem nebylo jenom se zmocnit nepředstavitelných majetků ve prospěch "něžných" revolucionářů, ale především co nejvíce lidí zastrašit antikomunistickou propagandou. A to nejen členy KSČ, ale všechny občany, mající do té doby ještě podobné smýšlení. Vezmeme-li v úvahu, že KSČ měla v té době asi 1 400 000 členů v celém Československu a že nakonec se tento počet zmenšil asi na 200 000 členů, byl to výsledek vskutku gigantického masírovacího náporu. Už jen z matematického hlediska lze usuzovat, že KSČ prošla značná část československé dospělé populace, z níž většina jednotlivců přešla jakoby mávnutím kouzelného proutku na druhou stranu. I to je jeden ze znaků české politiky v okamžiku převratu, náhlá změna kabátu i košile, rozhodnutí: zachraň se, kdo můžeš! S nadšením přijímaly naivní davy, především mládež, zahlceny popěvky zpěváků, modlitbou nevěřících statisíců, farizejská a lživá slova Václava Havla o tom, že nikdy nedopustí zánik socialismu, že nedopustí nezaměstnanost, že nedopustí ztrátu sociálních výhod pro děti a ženy a pro většinou pracujících. Teprve po masové amnestii, kterou "miláček národa" udělil trestaným, z nichž většina byla odsouzena za kriminální zločiny, za amnestie kamarádíčkům z mokré čtvrti, občané znejistili. Stejně jako se v miliónech občanů probudila nevole při jeho omluvě Němcům za odsun. K rozdělení Československa přispěla i prezidentova první návštěva Bonnu, namísto Bratislavy. Ještě po létech se tento lhář v České televizi - v roce 2000 - oháněl výrokem o díle, které stvořil: "Opravdu, mám-li být prezidentem této země ještě nějaký čas, tak nemohu nevidět nebezpečné prvky čehosi, co nazývám mafiánským kapitalismem." Tento všemi "milovaný muž" se ještě v roce 2005 nechává slyšet: "Trpělivost lidí je velká, třeba to vydrží dalších deset let, a pokud se něco změní, tak u nás zřejmě velmi sametovým a něžným způsobem. Ale celkově si nejsem jist, zda nás nějaká hlubší změna nečeká."
   Velký sociální demokrat, poslanec vídeňského sněmu, by Václavu Havlovi určitě vmetl do tváře otázku: "Trpělivost lidu je vyčerpána!"
   Jak svědčí reprezentativní výzkumy z roku 2005, pro většinu obyvatel České republiky není dnes vůbec strašidlem komunismus, jak se domnívají oficiální představitelé téměř všech politických stran, zejména Jiří Kalousek, Jan Ruml, Jiří Jež, desítky jiných, a iniciátoři petic "Děkujeme, odejděte!" a "S komunisty se nemluví!" Patří k nim i mnozí představitelé České strany sociálně demokratické. Nejvýraznějším strašidlem režimu se stala nezaměstnanost a kriminalita. Není téměř české rodiny, kde by ve svém středu nepoznali, co je to být bez práce, čím je strach ze ztráty zaměstnání. Není již téměř rodiny, z níž by některý příslušník nebyl okraden nebo přepaden. Ač se to možná nehodí připomínat, sám jsem živoucím příkladem.
   Třetina obyvatel metropole se během posledních dvou let stala obětí zločinu. Nejvíce se například Pražané cítí být ohroženi drogami a kriminalitou s nimi spojenou. Bojí se pouliční kriminality, bojí se zločinů v městské hromadné a celostátní železniční dopravě, bojí se pouliční prostituce.
   Můj přítel sochař a keramik Jiří Pošva, když byl vykraden ve svém obydlí, zvěděl od policejní hlídky: "To je naše společná daň za naši něžnou demokracii!" Nemohu opakovat, co dotyčný sdělil zásahové jednotce. Profesor MUDr. Richard Rokyta, DrSc., a jeho rodina byli vykradeni poté, kdy byli zločinci, až na malého vnuka, uspáni neznámou biologickou látkou. Výčet příkladů bych mohl rozšířit, včetně vlastních zkušeností. Jsme lidé, kteří nemají ochranku ani nejsou chráněni speciálními službami a technikou z pověření ministra vnitra ČR, jako naši "vyvolení", včetně exprezidenta!
   Co nám zbývá? Jenom oči pro pláč!
   Tři roky (1999) před Havlovými obavami z mafiánského kapitalismu jej předstihl svou velkohubostí pouze Tomáš Ježek: "Dám hlavu na špalek za to, že stejně tak, jako se v padesátých a šedesátých letech hovořilo o německém, tak se do pěti let - a možná ještě dříve - začne hovořit o českém ekonomickém zázraku."
   A což si připomenout zlatý citát Josefa Zieleniece (vyrostlého z rodu a kořenů moskevského Kremlu), který 27. srpna 1992 Lidovým novinám řekl: "Myslím, že teď máme jedinečnou šanci navázat na mnohé pozitivní prvky našich tisíciletých vztahů s Německem. Jsem přesvědčen, že budeme-li v budoucnu s Německem SOUČÁSTÍ JEDNOHO STÁTNÍHO či nadstátního celku, pomůže to oslabit přirozená napětí, která se vytvářejí a vždy se vytvářela, a prosadit právě to pozitivní." Ke zločinům a podvodům po 17. listopadu 1989 museli aktéři získat zprvu někdejší vrcholné komunisty, zejména donedávna působící v nejvyšších státních orgánech, v prognostických či jiných ústavech. Strůjci převratu zabránili v osobě Pavla Tigrida vstupu Alexandru Dubčekovi na balkon Melantrichu na pražském Václavském náměstí. Nestáli však téměř vůbec o postižené z Pražského jara.
   Záhy někdejší stoupence Pražského jara a později Obrody odsunuli na okraj.
   Masírovací kampaní pod praporem "Nejsme jako oni!" se stali zběsilou gardou. Zneuctili nejprve komunistické oběti německého nacismu - vykonali nový ortel nad Juliem Fučíkem, bořili jeho sochy a přejmenovávali Fučíkovy ulice. Sáhli na památku Marušky Kudeříkové, nazvali ji "Fučíkem v sukních" a obvinili ji, že způsobila smrt mnoha spolupracovníků ze své tehdejší ilegality. Svrhli a pošpinili v pražských Košířích pomník Němci popravené komunistické novinářky Jožky Jabůrkové a nakonec i pomník národního hrdiny Jana Švermy. Museli zbořit i symbolický tank 23 na pražském Smíchově. Významně se o to zasloužil poslanec ODS a starosta Prahy 5-Smíchova MUDr. Petr Lom. Po tomto činu byl už jenom krůček k tomu, aby se stal velvyslancem naší země v Paříži.
   Stejně smutné je, že tehdejší poslanec FS ČSFR, sociální demokrat Miloš Zeman krátce po 17. listopadu 1989 navrhl změnit datum státního svátku osvobození z 9. května na 8. květen, přestože drtivá většina žijících pamětníků se této Zemanově iniciativě srdečně vysmála. Ještě po celý 8. květen 1945 se zásluhou německé soldatesky v českých zemích vraždilo. A my si tento den připomínáme jako slavný a státní!
   Nakonec i tato malá epizodka prokazuje, kdo je ve skutečnosti Miloš Zeman! Jeho návrh přesunout den státního svátku na jiný den nevznikl z pouhého hnutí jeho mysli. Gumování historie v duchu iracionálního antikomunismu se rozvinulo do příšerných rozměrů.
   Vítěz měl a má ve všem pravdu!
   Z dědičného znamení procesů a hrdelních zločinů padesátých let, kolektivizace, z existence pracovních jednotek "černých baronů" a z dalších činů vyvodili sametoví revolucionáři s plackou Havla a OF závěr, že zločiny ve jménu pěticípé hvězdy je třeba přisoudit a přišít na triko všem členům KSČ. Stejně jako i dalším levicově orientovaným a smýšlejícím občanům, často v minulosti poctivě pracujícím ve společenských organizacích dětí, mládeže, odborech, v ženských, svazarmovských i odbojářských organizacích.
   Taktika a strategie učinit demoralizované obyvatelstvo kolektivním viníkem se vyplatila a významně funguje dodneška.
   Proslulé polistopadové happeningy vyzvaly mnohé zastrašené komunisty, aby odhazovali stranické legitimace do kontejnerů a levicovou literaturu pokládali na decimálky Sběrných surovin. Vyzvaly občany, aby majetek KSČ a SSM byl okamžitě navrácen lidu. Aby jej okamžitě mohli strůjci "sametu" vyvlastnit a získat pro službu jim samotným: "SANOPZ dětem!"
   Dnes si právě ve zmíněném někdejším zařízení pro bafuňáře SANOPZ své údy rehabilituje sám Velký Vůdce Sametu, momentálně horlivý čtenář washingtonské knihovny. Taktiku nahnání strachu a zdůrazňování, jak jsou lepší nežli ONI, konečně aplikují tyto síly v této zemi dodneška.
   Podařilo se jim rozdělit Československo, obalamutit starší i mladou generaci, dokonale vymýt mozky značné části občanů. Ochotných quislingů, kolaborantů a malověrných se zase našlo i u nás dostatek.
   Žalostné je, že jednu z nejaktivnějších negativních rolí sehráli někdejší komunisté, zejména ti, z nichž se přes noc stali novodobí vykořisťovatelé. Z počátku strůjci převratu potřebovali Mariána Čalfu. V čele KSČM jim velmi vyhovoval režisér Jiří Svoboda. Jako málokomu se i jemu dnes dostává slova ve vysílání Českého rozhlasu 6, dříve SE. Všechno odpustili Zdeňku Porybnému,odpustili mu jeho krádež Rudého práva a mnohaletou protiamerickou službu zvláštního zpravodaje Rudého práva ve Washingtonu. Omluvili vzpouru redaktorů Mladé fronty a posvětili prodej novin zahraničním vlastníkům.
   Zkrátka, od počátku měli na veškeré probíhající události dvojí metr. Silný, rigorózní metr pro ubohé a nízké práskače a přisluhovače, fízly, jaké si hřeje na svých prsou každý režim, a něžný, jiný metr na zkušené pracovníky zahraničních služeb.
   A koho chtěli či přáli si odstřelit, na toho vymysleli jiné metody. Sami po sobě zametli stopy a zametají je podnes. Pravda o nejrůznějších, do slova pravdivých seznamech, zůstane navždycky utajena. Zejména u těch, kdož byli ozářeni disidentskou svatozáří. Není žádným tajemstvím, že například seznamy agentů StB z řad českých novinářů byly podrobeny dokonalé selekci Rumlova ministerstva vnitra; podobně se tato instituce zachovala u čelných politiků nového režimu. Ale jak známo, v Čechách pořád platí: Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne!
   Šlo především o to, spolu s bývalými členy KSČ obvinit další tisíce občanů z přisluhovačství komunismu a zafixovat v nich neustálý strach z postupu nové moci. Krátce nato pak všechno a všechny ztotožnit s německým nacismem a v této agresi proti člověku neustále pokračovat. To se hodí zejména před každými volbami, při přijetí do zaměstnání či do zodpovědných funkcí.
   Na doporučení washingtonské i pražské centrály FBI a CIA například vytvořili kormidelníci "sametu" dokonalý systém prověrek Národního bezpečnostního úřadu a určili jeho stupně od nejnižšího až po ten nejvyšší.
   Pro práci českého občana v zahraničních firmách na území České republiky dnes existují nejnemravnější "morální kodexy", kterými se musí zaměstnanci řídit. Zavedly něco, co nebylo v této zemi zvykem ani za poměrů po 21. srpnu 1968. Zkuste se zeptat, na co všechno musí dnes odpovídat do mnohastránkových dotazníků a v psychologických testech každý z respondentů, lokajů tohoto režimu! Patří k nim nejvyšší pracovníci státní správy, armády, vnitra, Kanceláře prezidenta republiky, ministerstev a další. Za vysoký plat tuto proceduru většina ochotně podstupuje odpověďmi na otázky, které nejhlouběji zasahují do jejich soukromého, intimního života. Čert vezmi svobodu osobnosti a lidská práva! Vždyť jde přece o občanskou bezúhonnost. A ta je nadevšecko. Za ni se znovu dobře platí. A to se už nechci zmiňovat o tom, co se všechno odehrává v zájmu ochrany výrobních a jiných utajení. Lidé se stávají stále více závislí na prostředcích "vetřelců do soukromí", které dosahují obrovské dokonalosti, díky rozvinuté elektronice.
   Jak je však možné, že do policejních a diplomatických sítí "demokratického režimu" pronikli i někdejší skalní, pravověrní, horší a papežštější než papež - komunisté nebo potomci komunistických rodů? Mnozí ochotně využívají svých minulých zkušeností, které ovšem se současnou úrovní a vysokou dokonalostí nesnesou srovnání. Bohužel cíl boje proti občanské kriminalitě musel ustoupit strategickým zájmům moci, americkým požadavkům boje proti terorismu. Simulované manévry zásahu Policie ČR a Armády ČR proti demonstrantům ve vojenských prostorech nahrazují absenci simulace útoku proti vraždám na objednávku, zločinům na ulici, na nádražích a na jiných veřejných shromaždištích, využívaných občany ve všedním běžném životě.
   Kolik tisíců občanů zbavil tento "sametový", "něžný" režim možnosti uplatnit se z výlučně politických důvodů? Jednu dobu v roce 1996 jsem pracoval - pouze ve zkušební době - v a.s. Chemapol Group jako redaktor závodních novin Spektrum. Žil jsem pod nadvládou někdejších dávno přežilých manýrů manželky bývalého předsedy vlády Mariána Čalfy - Čalfové, dále dcery někdejšího generálního ředitele Tiskových podniků ÚV KSČ Bečvářové - Richterové (známé z redakce Květů), pod přísným dohledem vyškoleného manažera západních zpravodajských služeb - Vadima Petrova. Žil jsem pod křídly Václava Junka - "nového Čecha". Již tam se tehdy zaváděly metody vyzkoušené v USA v práci korporací, aby z nich vůbec nic neuniklo na veřejnost. K tomu slouží kontrola telekomunikace, počítačové báze a jiné prostředky. Tyto skutečnosti mi blíže přiblížily atmosféru naší doby a její nejbližší budoucnost.
   Pochopil jsem velmi plasticky, proč dodneška mnozí čeští umělci, zvláště herci, při veřejných vystoupeních musí aspoň mírně plivnout na minulý režim, distancovat se od své služebnosti minulému režimu. Pochopil jsem, proč před léty lavinovitě opouštěli KSČ a tak rychle se zbavovali například titulů zasloužilých a národních umělců. Činili tak ze strachu nikoliv o demokracii - ale o své budoucí uplatnění. Z těch, kdo zůstali a někdejší tituly si ponechali, se totiž stali většinou živořící plebejci.
   Těm, kdo zradili sami sebe, odpouštím a myslím, že jsme tak učinili v zájmu jejich krásného umění většinou všichni. Nakonec, co jim zbývalo?! Podobné by mohlo platit i o novinářích. Ale neplatí! Jim nelze odpustit vůbec nic. Třeba takový Jiří Leschtina, můj aktivní a iniciativní svazácký kolega z Mladé fronty, byl ve své době - v devadesátých letech - najednou nejzběsilejším bojovníkem proti komunismu. Rozhlasový komentátor Petr Nováček v letech, kdy jsem organizoval v Českém svazu novinářů zájezdy po místech, spjatých se životem Julia Fučíka, nevynechal jedinou poznávací cestu po stopách tohoto národního hrdiny. Už tehdy zřejmě myslel na to, jak posléze všechno, co poznal, využije pro budoucí štvaní proti komunismu. Nynějšího senátora - bojovníka proti komunismu a proti komunistům - Jaromíra Štětinu jsem již mnohokrát v souvislosti s jeho oddaností SSSR a získanými protekcemi zmínil.
   Totéž platí o mnoha redaktorech nynějšího Práva, kteří přežili desetiletí. Dříve šířili komunistickou věrouku. Člověk v jiných novinách se musel mít před některými velmi na pozoru. Nyní právě tito oddaní novináři líčí historii a skutečnost, nejen minulou, jako komunisticky zlotřilou a vražednou. Svým vyznáním se teď stali horlivými antikomunisty. A tak nezbývá dodat, že jim šlo vždycky hlavně o chleba a o peníze!
   Znám české umělce, kteří se vtírali do společnosti tajemníka ÚV KSČ Jana Fojtíka a odporně mu pochlebovali, aby se mu posléze po 17. listopadu 1989 na ulici vyhýbali. Znám české herečky, které si troufly posadit se na klín Gustávu Husákovi, aniž to při své důstojnosti tento zkušený politik a právník vyžadoval. Znám české herečky, které ještě v předvečer "něžné" revoluce značně usilovaly o přízeň Miroslava Štěpána, aby na něho za několik týdnů veřejně, bez ruměnce ve tváři vylily kbelík špíny.
   Znal jsem jednoho z nejpopulárnějších českých umělců. Odvážím se říci, že měl statisíce příznivců. Často se mi svěřoval se svými krásnými dojmy z návštěv Sovětského svazu. Měl rád ruskou pohostinnost a diváky. Nešetřil uznáním nad tím, jak jej Sovětský svaz přijímal. Když jsem nyní svému kolegovi, který o něm připravil vzpomínkovou knihu, napsal tento svůj poznatek o vynikajícím umělci a člověku, rodina si toto sdělení v knize nepřála. Moje řádky odbyla sdělením: "Měl rád každého, kdo mu platil!" Nevěřím jim, bojí se nebo se stydí za názor svého nejbližšího. Jenom si představte, že by se o něm dnes v této naší zvlčilé zemi říkalo, kdy je už v Nebi, že miloval Sovětský svaz?
   Znám českou novinářku, která se nechutně vtírala do společnosti všemocného vedoucího oddělení kultury ÚV KSČ Miroslava Müllera a nabízela mu to jediné, co měla, aby krátce po Velké sametové listopadové revoluci stála v čele "sametového" převratu a zapomněla na svou komunistickou minulost. Přežila a díky přežití vstoupila do nové demokratické a svobodné síně slávy.
   Dnes tito a jim podobní a podobné dští oheň a síru proti komunismu.
   Logika života je krutá.
   Dobře vím, že kdo si dovolí protestovat a bouřit se proti nespravedlivému systému této doby, je co nejdříve odrovnán. Nenajde se pro něho nikde místo! Nejenom pro něho, ale ani pro jeho nejbližší.
   Vytvořila se betonová hradba "sametového " režimu, podpíraná oddanými sluhy, kteří se nedají nazvat jinak než prodejnými děvkami. Jsou detašovaní v novinách, v rozhlasu i v televizi. Pouze oni mají právo sdělovat národu svá protikomunistická stanoviska. My všichni máme být spotřebiteli jejich názorů a postojů.
   Když tito šiřitelé demokracie občas pořádají zdánlivě demokratické veřejné diskuse v rozhlasu a televizi, a ozve se oponentní stanovisko, ztrácejí najednou veškerý glanc.
   Snad se jednou provalí, kolik peněz zalévalo toto špinavé dílo, kolik jich teklo v této době do měšců novinářů v Mladé frontě DNES (a jiných), tzv. politologů, sociologů, novodobých prognostiků, nezávislých politiků z fondů Sudetoněmeckého svazu vyhnanců a jiných, ať již ve formě stipendií či korupčních úplatků. Doba k odhalení se zkracuje. Odhalení takových, kterým šlo a jde konec konců pouze a jenom o zabryndané a rozviklané židle u pokecaných stolů vládnutí, pouze o špinavé a nezaslouženě získané prachy!
   I poslední krize v České straně sociálně demokratické prokázala, že tato strana rázně vykročila cestou ve stopách neslavných tradic svých nejsmutnějších období, zřejmě do záhuby. Osobně bych byl rád, kdyby pravidlo potvrdilo výjimku.
   Věřme, že se i český národ aspoň trochu vzchopí z nepředstavitelné kocoviny a z opia, jakým byl opájen šíleným "dramatikem" a oddaným slouhou USA, "historickou osobností" (G. W. Bush, 20. 4. 2005, Washington) Václavem Havlem před patnácti lety, aby z ní dodneška nedospěl k úplnému vystřízlivění.
   Neklesejme na duchu ani na těle!
   Čas pracuje pro každého z nás, kdo nepřijme nespravedlivý, kořistnický řád tohoto světa, shnilou morálku a zcela pokleslé normy života, kdo nepřijme bídu, ničení vzduchu, vody, všeho živého na Zemi, kdo odmítne vraždění a zločiny!
   Nemějme pro strach uděláno! Kdyby se tak stalo, měli by soudobí chráněnci zločinu - bídy a hladu pro většinu - největší radost. Bát se musí pachatelé, kteří tento řád nastolili a plují v jeho kalných vodách a dřou z člověka kůži.
   Českou republikou neobchází strašidlo komunismu. Českou republikou obchází strašidlo farizejské a dnes již i prokleté "něhy a sametu"!

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]