MY, HOŠI ZE SUDET je název povídkové knihy českého básníka, prozaika, překladatele a zasvěceného odborníka na tzv. sudetoněmeckou otázku Emila Hrušky (Praha, CZ Books 2005, s autorovými fotografiemi). Autor (ročník 1958) patří k zakládajícím členům Unie českých spisovatelů a je znám nejen básnickými sbírkami Krizový stav (PmD Mnichov, 1996) či A tak tady žijem (Plzeň 1999), ale zvláště literaturou faktu (Akce Zeppelin) a velkou pozornost vzbudila jeho kniha vydaná ve Futuře pod názvem Pohoří divočáků aneb Sudetoněmecké kapitoly (2002).
   Děj dvanácti povídek se odehrává v nejmenované lokalitě na česko-bavorském pomezí a je situován do šedesátých let minulého století. Kniha je hodna pozornosti z jiných důvodů než "čistě" literárně textových, na kompozici povídek ani na jazykové mistrovství Hruška nesází. Literární hledisko ustupuje do pozadí, místy se vytrácí - spíše ke škodě věci, protože literárnost není vnější ozdoba, ale způsob koncentrace a organizace látky, její nasvícení, dramatizování, estetické hodnocení. Setkáváme se se dvěma formami vyprávění, a to s er-formou, akcentující hledisko dospělého muže, vzpomínajícího na léta dětství a mládí, nebo je využita ich-forma, která vyprávění přibližuje chlapeckému pohledu (obě formy ovšem od sebe nejsou přísně odděleny tak jako promluvy postav od vypravěče).
   Hodnota knihy je však především sociologická, dokumentární, fakticistní, povídky jsou velmi důležitým svědectvím (třebas "pololiterárním") o lidech, kteří tvořili "klasickou multikulturní společnost", aniž by "dlouhá léta dopředu věděli, co to znamená" (s. 43). Češi, Němci, Slováci, Poláci, Maďaři, Rusové, ono společenství podivně provázané a méně konfliktní, než by se čekalo.
   Jako bohem opuštěné "Sudetozemí", jinak česko-německé pohraničí, v němž před druhou světovou válkou žila německá většina, z níž po válce zůstala vlivem stěží změnitelných historických událostí jen menšina, je region české literatuře nikoli neznámý, vzpomeňme kupř. Václava Řezáče nebo Vladimíra Körnera, tematika je dnes ovšem velmi citlivá, ba horká: s otevřenými vrátky, i díky česky psaným německým deníkům, pro restituční fúrie majetkových nároků četných sudetských Němců a jejich potomků, "nároků" otevřených donekonečna.
   Hruška se ve své povídkové knize těmto konotacím úspěšné vyhýbá, v tom spatřuji přednost knihy, jež není otevřeně ani skrytě tendenční, není protiněmecká, natož pak protičeská, nikdo si nesype popel na hlavu a netváří se jako trpitel či spasitel; Hruška nechává minulost tím, čím je, tedy částí dějinného i individuálního trvání, paměti.
   Předností próz je modelování specifického "času" (radikální diskontinuita a dění "k zániku", rozpadu, tlení a zarůstání) a "prostoru" (vyvrženost, roztrženost a palimpsest), a to prostřednictvím vyprávění s ucelenou kompozicí (např. Samota) nebo volnějších útvarů jako posloupnosti věcných informací, historek a charakteristik (např. Smrt Karla Fábery). Smrt je jedním z leitmotivů povídek, smrt přirozená i dobrovolná, vražda i sebevražda, násilná i "něžná", projev dětské krutosti či hlouposti stejně jako psychické poruchy, a zvláště nedefinovatelného, zato všudypřítomného "topos", něčeho odlidštěného, vyvráceného a nenapravitelného, co se nad regionem, v knize představeným, vznáší jako - osud. Charakteristická je přitom, jak by možná napsal Arne Novák, "mluva hřbitovů". Přitom povídky nemají žánrovou formu hororu, snad s výjimkou úvodní Samoty netěží z nějakého dramatického stupňovaného napětí, hrůzy. I tak zůstává druhým vedoucím motivem knihy cosi jako šílenství, krutá bláznivost i schizofrenie, nebo alespoň podivínství, individualita hraničící s čímsi nepřirozeným. Akcentována je i tematika domova, potřeba někam patřit, trýznivě vymezené ZDE a MY, "domovina", místo s odstředivou i dostředivou silou.
   Hruška má výrazný smysl pro historický paradox, jako ostatně většina levicových a komunistických intelektuálů, jež režimní ideologie sugeruje coby ideozločince a podlidi: jsou to "prasata", ovšem prasatům je třeba se následně omluvit (chichichííí, to je satirickýýý). Připomeňme povídku nazvanou Aféra skoro manželská, kde za groteskními jevy vystupují do popředí dějinné paradoxy: typický je v tomto směru jeden výjev: vdova po příslušníkovi wehrmachtu Lieselotte Fischerová, která se po válce zamilovala do degradovaného Hrdiny Sovětského svazu (!) Nikolaje Kalugina, měla nad svou postelí pověšeny "dvě velké zarámované fotografie. Na jedné je přísný Hugo Fischer v uniformě feldvébla wehrmachtu, na druhé metály ověšený usměvavý major Kalugin. Mezi oběma pány visí krucifix, aby se snad nedejbože nepoprali, ale to asi nehrozilo. Alespoň Kalugin netrpěl předsudky vůči svému předchůdci". (s. 24-5)
   Útlá kniha je i ve vydané podobě zajímavá a tematicky přínosná, což zde podtrhuji, jakkoli se zdá, že látka sama měla větší možnosti rozvedení a uměleckého využití, kdyby se jí chopil - nechť Hruška promine - větší slovesný tvůrce. Píše-li se na přebalu, že jeho "povídky nepůsobí pravdivě, nýbrž jsou pravda sama", je to poněkud bombastické, zavádějící a slovesné tvorbě jako tvorbě málo příznivé. Pravda nikdy není cosi hotového a daného, očividného a prostě uchopitelného, ona je teprve tvorbou (uměleckou, vědeckou, intuitivně empatickou) vyjevována, dotvářená a přetvářená jako pravda uměleckého díla. Je tedy výsledkem tvorby, ale to je jiná teoretická kapitola, přesahující rámec jednoho recenzního zamyšlení.

   Knihu si můžete koupit nebo objednat ve Futuře za 100 Kč

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]