Sociálně orientované fotografie z třicátých let minulého století jsou navzdory všelijakým snahám o zlehčování jejich obsahu pravdivým svědectvím o tehdejším nejednoduchém žití. Studiem archivů, ale i dobové literatury, včetně uchráněných pozůstalostí, nelze v oblasti sociologických dokumentů postihnout a objevit všechny autory, kteří médiu fotografie připravovali cestu ke slunci. Fotografické desky a negativy, ukryté při útěku před rozpínajícím se fašismem a po odstoupení Sudet mají po svém případném objevení nesmírnou hodnotu.
Severní Čechy a hospodářská krize třicátých let. Ve městečku Lom u Mostu v polovině dvacátých let parta nadšenců založila fotoklub, který brzy vstoupil ve známost i za hranicemi země pořádáním mezinárodních salonů. Jedním z aktivních a zakládajících členů byl Antonín Mandík (6. 12. 1898 - 21. 11. 1938). Štvaný fašisty a nakonec coby uprchlík před Němci, dožil svůj krátký život po selhání srdce v ubytovně na Kladně, která byla tehdy pro nešťastníky připravena v dělnickém domě. Bylo mu pouhých 39 let.
A. Mandík byl vyučeným holičem a ve své profesi na severu Čech nemohl sehnat práci. Nějaký čas dělal hlídače ve sklárnách, než v Lomu u Mostu získal práci jako úřední doručovatel pro místní úřad a rovněž vylepoval úřední vyhlášky. V jeho služební kabele nikdy nechyběl fotopřístroj a podle jeho syna, kterému v době útěku ze Sudet bylo 10 let, neexistoval snad jediný den, kdy by ho nepoužil. Mostecko v době hospodářské krize mu k tomu nabízelo nejednu příležitost. Jméno A. Mandíka se sice nedostalo do Encyklopedie českých a slovenských fotografů (Asco Praha 1993), ale jeho fotografie jsou nyní už v Umělecko-průmyslovém muzeu v Praze. Řada negativů a fotografických desek čeká na využití. Levicové zaměření A. Mandíka bylo důvodem, proč už časně ráno 2. ledna 1934 byl přítomen tragédii na dole Nelson, ve kterém došlo k výbuchu s tragickými následky. Seznámil se zde s pražským tramvajákem a pozdějším redaktorem a fotografem Melantrichu Karlem Hájkem, kterému často posílal své fotografie k využití. Pod Mandíkovými snímky se z rozličných příčin neobjevovalo jeho jméno. Zaměstnanci městského úřadu totiž nemohli být příslušníky žádné politické strany.
Roznašeč a vylepovač úředních vyhlášek A. Mandík mluvil esperantem, sestavoval křížovky, výborně hrál šachy a s nastupujícím fašismem psychicky trpěl a dostával se do konfliktů. Ve fotoklubu byl znám dokonalým technickým zpracováním a provedením snímků a býval oceněn i v zahraničí. Sestrojil si dokonce sám zvětšovací přístroj, když mu čočky vybrousili skláři v Teplicích.
Divoké dobývání uhlí a přehrabování hlušiny na haldách bylo často jedinou obživou rodin na severu Čech. Kraj uhlí A. Mandíkovi nabídl i náměty ve vlastní rodině, neboť jeho otec patřil mezi ty nešťastníky, kteří si vyhloubili divokou šachtu a pomocí ručního rumpálu vytahovali nakopané uhlí, aby bylo na živobytí. Jím pořízené fotografie jsou úžasným svědectvím o existenčním zápase o přežití. Levicový tisk, ale i jiný, používal fotografie a koláže A. Mandíka. Objevily se také v nedávno vydané brožuře k 70. výročí Mostecké stávky, aniž bylo uvedeno jméno autora. Mandíkův aparát zachytil i šachtu Gutmanku, ve které probíhala stávka jako předzvěst velké Mostecké stávky na jaře 1932, jež začala na šachtě Humboldt II. Mezi horníky se jí říkalo Mariána II. Mandíkova fotografie z pohřbu dvou zastřelených horníků v Mostě je ze stejného kadlubu, bez udání jména ji otiskl i deník Mladá fronta (22. 3. 1962). Ve výše zmíněné brožurce je použita rovněž.
Ano, údaje o nežijícím fotografovi se získávají vždy obtížně. Realita už je prostě taková. Požadavek vedení města Lomu u Mostu na nepříslušnost k politické straně je zřejmě také jednou z příčin neuvádění jména autora a pak také se zvyklost jmenovat fotografa v našem tisku uplatňovala pomalu. S přelomem dvacátých a třicátých let minulého století se naše fotografie zvolna začala vymaňovat z koketování jen s místopisnými a krajinářskými záběry, a přechází pomalu k novým progresivním směrům, dokumentujícím sociální poměry. Fotografie se tak začíná postupně uplatňovat ve všech sférách lidského snažení. Sociální dokumenty A. Mandíka patří do mozaiky tohoto konání. V životě často dochází k situacím, kdy člověka dostihne čas minulý. Člověk někdy zatouží dozvědět se, jak že se vše tenkrát vlastně seběhlo. Fotografie má úžasnou šanci najít na zvědavé otázky odpověď.
Autor: František Dostál
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |