VLADIMÍR HOLAN
Domy
Domy unavených nohou
mají nejvíce schodů.
Domy ochrnutých rukou
jsou bez zábradlí.
Domy osleplých očí
mají nejvíce světla.
Domy pukajících srdcí
jsou z cementu.
Domy umírání
mají v přízemí bar.
Kdo by dnes šlapal do schodů? Lokneš si Power Horse, nakopne tě, až ke hvězdám sice ne, ale aspoň k půdě.
Ochrnutý? Táhni k čertu, já přispívám na místní hrbáče.
Když nevidíš, nezacláněj mi můj americký sen, malý, ale můj.
Srdce s naší armaturou vydrží až do smrti. A máš to zadarmo!
Bar? A maj tam dobrý drinky? Tak to klidně chcípnu.
Vladimír Holan byl první živý básník, kterého jsem viděl. Odvážil jsem se zazvonit, srdce v krku, a byl jsem uveden ke stolku známému z fotografie Bohumila Straky. Básník seděl nad sklenicí mléka a stěžoval si na slinivku břišní. O tomto orgánu těla jsem do té doby neměl ani potuchy. To se den předtím přepil, komentoval mléčnou scénu František Hrubín, když jsem mu o básníkově trápení referoval.
Tady píšete, že máte holek jako maku, je to pravda? vyslýchal mě Holan nad básní. Není, přiznal jsem se. Neměl jsem ani jednu. V básni se nemáme chlubit peřím, jež ještě nevyrostlo.
Koho dnes zajímá poezie? Kdo ví, kdy a kde žil Vladimír Holan? A proč vlastně?
Proč vlastně vytvářet novou realitu, když máme reality až po krk, sotva zapneme televizi? Jděte do háje s ňákou Alenkou za zrcadlem, pravý život se děje před zrcadlem: tam se naživo svlíká, koupe, onanuje, žvaní, žere, chlastá - jen šáhnout si nemůžeme, ale hlavně ať se nikdo neopováží nám vypnout naši bednu magiku!
U "Werichovy vily" (jak jí zpupně říkají, jako by v přízemí Holan nenapsal - v poloviční klauzuře - vše podstatné, co o sedm nebeských sfér překonalo moudra, jež v patře šaramantně vylučoval jeho pan domácí, mudřec pro chudé), se dnes tlačí sextet zájemců o zprivatizírování a následné zbudování baru či útulny pro řízené a zpoplatněné souložení.
V dnešním Obrysu-Kmeni tiskneme Holanovy básně z doby, kdy se ho ještě marně pokoušeli zneužít pro své římskokatolické spády.
Proti Pavkům Kohoutům, Jungmannům, Kautmanům, Machoninům a podobným ům, dinosaurům socrealismu, neměl ovšem tenkrát naději.
Křičí Hosana a slyší ho na půl ucha, horlivě přikyvují - To je ňamka! a dál se modlí ke sv. Lídlu. Z žita doléhá chrochtání básnických parvenu - vyslanec, který podržel ministrovi, nedosytný grantožrout, samozvaný prokurista, nakladatel plesnivých šuplat, bludný šéfredaktor, Host smrdící už první den, veršotepec ocinkaný medajlemi, defraudant metafor, celoživotně zhrzený nýmand, profesionální přebíhač od praporů...
A jestli byli tihle páni - arciduplkurvy na historicky krátkou chvíli poníženi, předběhli jen svůj úděl na věčnosti.
Jak by oni mohli držet službu u "ušlápnutých a ponížených bratří ve Španělsku, Řecku, Číně, Indonésii", perverzní fetišisté olizující ohanbí státu, který vyvraždil překážející "podlidi", který naložil na hřbet statisíců ze všech břemen bílého muže to nejtěžší - olověné a dnes drží dvojminuty ticha za 70 obětí vlastní zvůle!
Holan se hlásil na hlídku, nejen noční, v zatemnění, nýbrž denní, veřejně nasvícenou, ale ještě to bylo 19. století, Dostojevského uražení a ponížení, ještě nikoli tvůrci svých vlastních dějin.
Zdá se nám, že se jablko později příliš odkutálelo od stromu, ale jen proto, že jsme si nechali vnutit pohled na Holana očima černokněžníků.
Přivlastnili si, co nebylo jejich a snažili se vpašovat na jeho zádech do věčnosti.
Jako církev, která denně dře Pánaboha do úmoru, aby dělal jen na ni, takže nenajde čas na tvoření paralelních vesmírů.
Jako Krasodušný spolek, co dře básníka tak dlouho, až se mu na rameni udělá inventární číslo.
Vyrojí se články o tom, co směl a co nesměl. "Víte dobře, že buržoa neváhá dráti křídel andělských. Básník otvírá dveře, dělá průvan, fouká mu do toho" - co by dnes nesměl, je právě toto.
Kohorty básníků foukaly, ale žlučí preparovanou kůži buržoazie neprofoukne než revoluce o síle 12 ballů Beaufortovy stupnice.
Od narození Vladimíra Holana uplynulo 16. září 100 let
Autor: Karel Sýs
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |