Také červnové číslo (31/2005) bulletinu Obce spisovatelů »dokořán« se jako obvykle vyznačuje především přemírou gratulací a oznámení kdo a kde a za co získal jakou literární cenu. Strohá oznámení rozvádějí četné chvalozpěvy. Marně zaznívají hlasy čtenářů, aby se tento druh sebechvály v bulletinu omezil. Možná je to záměr: sebevychvalováním zdůraznit význam nepostradatelnosti spisovatele ve společnosti. Ale není tomu úplně jinak? Například tak, jak napsal Boris Cvek v článku Obec spisovatelů a agenti StB v Britských listech 26. dubna 2005. Sděluje nám: »Česká společnost žije v absolutní schizofrenii. O spisovatelích přitom nelze říci, že by o ní vydávali nějaké věrohodné svědectví, jsou spíše naprosto postradatelní... živoří jako relikt bez života, jsou pomníkem něčeho, co kdysi mělo smysl, protože to bylo opravdové«.
Chybí-li opravdovost v myšlení, charakteru a díle některých spisovatelů, marně ji pak hledáme v bulletinu Obce. Dozvíme se v něm sice, že do Obce vstoupilo 13 nových autorů, ale 14 jich vystoupilo a stovce členů Obce hrozí jako neplatičům příspěvků vyloučení. Dozvídáme se rovněž, že z Obce vystoupil básník Karel Šiktanc, nesouhlasící s tím, že se vyvázala z odpovědnosti řešit konflikt uvnitř Společnosti pro Literární noviny.
V rubrice Finance a stát si Ivan Binar posteskl - přestože »tehdejší ministerský předseda Vl. Špidla ujistil představitele Rady uměleckých obcí, že vláda slíbené 1 % ze státního rozpočtu na kulturu poskytne... poskytla však pouhých šest desetin procenta.« A Alex Koenigsmark na jiném místě »dokořán« píše: »Na tento rok (2005) připadá kultuře pozoruhodných 0,49 % ze státního rozpočtu... čímž jsme dosáhli negativního evropského rekordu, aspoň myslím.« A dále dospívá k názoru: »'Cenzura grošem,' prodejností 'a sledovaností' - v uvozovkách záměrně - je pomalu horší než ta někdejší ideová, jelikož nepronásleduje jen některé myšlenky, ale v zásadě jakékoliv, protože určuje jako rozhodující vkus hlupáka - a tím ho zároveň vytváří.«
Na jiném místě čteme přetištěný článek Josefa Holcmana /»dokořán?« »Zvuk/jaro 2005«/. Je to tristní čtení o Valné hromadě Obce spisovatelů na Filozofické fakultě UK v Praze 4. prosince 2004. Tristní čtení s tristním popisem interiéru, kde se sezení odehrávalo: »Ošuntělá posluchárna, hned vedle tabule velké plechové dveře od skříně s přívodem elektřiny. Bíle špinavá černá tabule se zapomenutým jménem Charpentier cca 1643-1704. Zelený nápis Únikový východ, červený Nekuřte! Bílé dveře bez kliky. Nad námi špinavý skleněný strop, celý den někde za tabulí rachotí a bije kango. Není si kde stoupnout, ani kam dát kabát... Otáčím se do sálu, kde jsou dvě stovky většinou starších lidí a myslím proti své vůli: Tolik zbytečných knížek...«
Ano, v takovém prostředí tedy probíhalo sezení. Shromáždění stejně nevlídné, organizačně neuspořádané, chaotické, perspektivně rozhádané a téměř bezvýchodné. Josef Holcman zaznamenal vše. I úprk Vlastimila Ježka, ředitele Národní knihovny. »A závěrem mi dovolte, abych se omluvil, za dvacet minut odcházím, moje dcera dnes slaví třetí narozeniny.«
Jinde zazněly z pléna výroky na adresu jednoho řečníka: »Já na něj seru!« či návrh jedné spisovatelky - ovšemže nerealizovaný - »aby byl vyloučen z Obce spisovatelů čestný předseda Havel, který ani jednou nepomohl a dnes zase nepřišel.« - Zevrubný Holcmanův popis zasedání obce je autentický, tragikomický. Je v něm mnoho neuvěřitelné kocourkovštiny, až po to předvánoční konstatování: »Co s takovou Obcí, která stojí na náledí a bojí se pohnout? Formuloval tam někdo nějakou nutnost? A je vůbec? Pokud ne, tak proč jsem tam vstupoval?« - V jakém protikladu je tato realita proti samochválám »dokořán«! Holcmanovo antilaudatio je skutečným obrazem poměrů v Obci.
Mezi jmény literárních oslavenců se v tomto čísle vhodně vyjímá i pokračující diskuse, zda zveřejnit či utajit jména spisovatelů, agentů StB. S kuriózním názorem přichází např. Jožka Husek: »A představte si, že by se takový převlečený estébák dostal do některé literární soutěžní komise a neocenil soutěžní příspěvek jen proto, že by neodpovídal jeho skrytým představám.« A Boris Cvek konstatuje: »Paní Eva Kantůrková v bulletinu argumentuje proti návrhu pánů Trojaka a Stančíka zveřejnit na webu Obce informace o tom, kteří členové byli vedeni jako spolupracovníci StB, a otevřít nad tím diskusi. Její argumentace je banální, působí navíc dojmem strachu z kladení otázek, byť se dušuje, že právě to je zapotřebí.« Diskuse k tomuto složitému problému bude zřejmě probíhat dále. A jak již jsem v 19. čísle Obrysu-Kmene« uvedl, jakákoliv jmenovitá odhalení spisovatelů agentů StB v Obci budou zřejmě nereálná, aby reflektor pravdy nepoškodil servilní prorežimní postoj Obce. Ostatně Eva Kantůrková v tomto čísle »dokořán« zdůrazňuje: »Na internetu je zveřejněn seznam agentů StB v literatuře, umění i filmu, nepátrala jsem po tom, kdo si dal tu práci. Tento seznam přesně dokazuje, co jsem se snažila vysvětlit a na čem se dohodla Rada Obce: že jeho vypovídací hodnota je hlavně senzacechtivá a ve většině jmen, když neznám celý příběh, asi i pomlouvačná. Lituji, k něčemu podobnému mě nikdo nepřiměje, a určitě ne proto, že bych z tématu měla strach.«
Avšak džin již jednou vypuštěný z láhve je nevyzpytatelný. V názorové džungli členů Obce, uprostřed vzájemných sympatií a antipatií jednotlivých spisovatelů, nedá tento problém mnohým bezesporu klidně spát a tak polemiky a dožadování se zveřejnění jmen agentů nebudou jistě v tomto čísle »dokořán« poslední. Nechme se proto překvapit, co pro nás redakce »dokořán« v příštím čísle připraví...
Autor: Karel Aksamit
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)