Pojem "tradičnosti", na rozdíl od "tradice", bývá nejčastěji spojován s významovými okruhy jako "navyklý", "ustálený", až "ritualizovaný", ba "konzervativní". V literární historii se s ním setkáme kupř. při studiu ústní lidové slovesnosti (a folkloristických látek vůbec), literární kritika jej chápe jako protiklad novosti, objevnosti, individuality; i proto k němu přistupuje se shovívavostí, ne-li přímo negativně. Miroslav Kapinus (1932 v Blížkovicích u Moravských Budějovic) je však básníkem tradičním v pozitivním slova smyslu: obsahem i tvarem, tematikou, motivikou, strofikou, metaforikou atp. nepřináší nějaké zcela nové, na vlastní fakturu upozorňující, efektní (gestické, burleskní, existenciální, sociálně provokativní či jiné) tóny, rafinovaně mollové či durové, a přitom jeho poezii čteme jako svátek nevšedně všedního dne, jako zázrak vyloupnutý z krajinné nebo exotické scenérie. Svědčí o tom i autorova sbírka ROSOU OZDOBENÉ RÁNO, podle autorovy připojené bibliografie již devátá, kterou letos přineslo agilní nakladatelství Alisa v Petřvaldu (jako jedno z mála nakladatelství vydává almanachy současné poezie a sympaticky vyzývá básníky, aby své verše nabídli k publikování: "Nepište do šuplíku!").
Badatel komparatistické orientace, jenž s oblibou vyhledává nejrůznější paralely a filiace, "předobrazy" a genetické či typologické shody, výpůjčky a intertextové aktualizace, by v Kapinusovi nalezl velmi vděčný objekt poetické analýzy. Podobně formální versologie by na básníkovi mohla demonstrovat "tradiční" a "klasický" tvar básnické figury nebo tropu. Už proto je autorova poezie zajímavá a interpretačně vděčná.
Ale co čtenář, jemuž jsou filiace lhostejné, jenž se ptá jinak a hledá něco jiného, popř. jen vnímá slovesný model světa a subjektu v něm? Ten je Kapinusovými verši přiveden do ticha Vánoc, křupajícího sněhu, do "svícnu noci" a "koláče světel", v němž stačí stisknout kliku a vstoupit: "Jen tak, Jen prostě /./". Do ticha srpnových večerů na vsi, polední v parku či krajin po dešti, kdy "svět zazáří". Básník si rovněž uvědomuje, že: "Hledáme často stopy času/v krajinách s cizí oblohou/a náhle potkáváme krásu/jež ležela nám u nohou" (z lyricko-epické básně Lásky dech). Umělecky nejvděčnější polohu nalezl nikoli v naučeních nebo v životní tesknici, nýbrž v idylickém, laskavém a něžném spočinutí v ráji pozemsky nebeského světa, jež irituje stoupence dramatických konfliktů a jiného vidění světa i poetik, a může vábit kýčaře k napodobování, banalizaci a biedermeierské statičnosti.
Pokud bychom měli jmenovat básníkovy předchůdce, byla by to pěkná řádka jmen autorů české a moravské lyriky, stejně jako ruské či francouzské, spíše mélické a lidové než dramatické a vypjatě antitetické, nebo té ohýbající a lámající věty na samou hranici únosnosti. Ozvuky novoromantismu a novoimpresionismu, lidové písně, tesknice české a francouzské moderny či avantgardy, Seiferta (jeho písňovosti a prostotě je Kapinus nejbližší), Biebla i Nezvala ("Vcházel jsem do uliček staré Nicy/a myslel na vás Slávku Nezvale"), stejně jako Verlaina, Puškina i Jesenina, ale i poezie vyhlídalovské, přírodní lyriky Stehlíkovy i Sovovy, nebo dětského aspektu J. Skácela. Ale také ozvuky inzitní poezie neznámých veršovců a písmáků, ukryté v kronikách, obecních zpravodajích nebo rodinných ineditních sborníčcích. Písňový verš jambického spádu a pravidelného rýmu je inspirovaný moravskou přírodní krajinou, cestopisnými motivy (Petrohrad, Nice, Paříž, Florencie), místy vystupují i postavy ze známých dramatických látek (Ofélie, Othello, Oidipus, z commedia dell'arte atp.), tradiční, a přece v prostě emblémové a reliéfní tragice, jinak autorově osobnosti spíše cizí.
Je nesporně zajímavé, jak receptivní je básník Miroslav Kapinus, jak empaticky, citlivě a s využitím poetiky nepřímého ohlasu se nejednou pohybuje na hranici mezi vlastním výtvorem a výpůjčkou, aniž by někdy sklouzl do plagiátu, aniž by vykrádal a přisvojoval si cizí peří.
Kapinus je bytostný idylik. Spíše než křehké kouzlo starých věcí evokuje svět téměř ideálního "bezčasí" - viděného jako estetický rozměr krásy -, v němž není vývoje, spirály ani kataklyzmat, nýbrž toliko věčnost.
Autor: Alexej Mikulášek
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |