Přiznám se, že se značnou hořkostí čtu dnes díla "pravdy" z pera autorů Karla Bartošky, Karla Kaplana, Milana Jungmanna, Jaromíra Hořce, Karla Richtra, Karla Pacnera, Miroslava Šišky, když po roce 1990 podrobují zdrcující kritice (stále větší a větší) někdejší vládce komunistického režimu, včetně armádního generála Ludvíka Svobody. A nezapomínají ani na jednotlivé historické etapy. Většina z těchto autorů minulým pořádkům kdysi buď sloužila do roztrhání těla, nebo klamala tělem. Dokonce nejenom psali, ale přednášeli o nich i z vysokoškolských kateder.
Nyní se do nich strefují svými jedovatými šípy a to již v době, kdy se napadení ani jejich blízcí už nemohou bránit, nebo to považují za beznadějné. Většinou zápas o pravdu dávno vzdali.
K těmto řádkům mne vede i jedna z posledních knih autorské dvojice Karel Kaplan a Pavel Kosatík GOTTWALDOVI MUŽI (Paseka), řadící se údajně k nejprodávanějším, na knižních pultech a ve výkladech knihkupectví k nejvystavovanějším, v českých médiích k nejfrekventovanějším.
Poté, když Jiří Pernes vystřílel svou dělostřeleckou munici v knize o minulých vládcích komunistického režimu Takoví nám vládli , kdy vyšly knihy o mnoha z těchto mužů z pera například Jana Bauera a Antonína Baudyše (Čeští vládci očima astrologa), kdy vyšlo všechno, co sepsal a opsal z jiných knih Miroslav Šiška na stránkách Rudého práva a nyní Práva a vše nyní vepsal do svých knih , poté, kdy vyšly knihy českých lékařů a grafologů, v nichž jeden opisoval od druhého víc než druhý, mi nebylo lehko se i do poslední knihy s profesionální chutí začíst.
Navíc sám osobně jsem zatížen železnou koulí s řetězem na své noze, že jsem se se všemi těmito postavami - Gottwaldovými muži - jako mladý člověk nezávazně jednou i vícekrát setkal. Většinou to nebylo v politice, ale v běžném lidském, občanském životě. O každém z nich si tedy nesu v paměti vedle literárního poznání byť třeba jednu historku, která tyto negativní, dnes zcela zatracené osobnosti aspoň trochu zlidšťuje. Čili představuje je v trochu jiném světle, než v jakém si je do své paměti ukotví nastupující mladá generace podle předlohy autorů Gottwaldových mužů.
Dovolím si tyto zážitky aspoň glosovat, se značným rizikem a vědomím subjektivního zkreslení, kterému se konečně vůbec nevyhýbají ani historici a spisovatelé Karel Kaplan a Pavel Kosatík.
S Klementem Gottwaldem jsem se setkal jako kluk na jihlavském sportovním cvičišti (dnes tam stojí moderní nemocnice a donedávna tam stál i jeho špatný pomník, který záhy po 17. listopadu 1989 někteří jihlavští povalili). Předávali jsme mu jako tehdy jedenáctiletí chlapci krásně vykládanou dřevěnou kazetu s dýmkami a s tabákem, kterými se tehdy město pyšnilo. Klement Gottwald nám tenkrát poděkoval a my nemohli vědět, že máme tu čest být nablízku člověku, který bude v roce 2004 předznamenán titulkem v knize Gottwaldovi muži jako Diktátor bez suverenity Klement Gottwald, jako člověk zodpovědný za justiční vraždy.
Ani moje letmé osobní vzpomínky nesnímají z Klementa Gottwalda a z jiných jejich spoluvinu za činy, které se v době jejich panovaní děly. Jenom toto konstatování by však bylo stejně povrchní, jakého se dopouštějí autoři knihy.
Kladu si velmi často otázku, proč se už dneska někdo neodhodlá a nenapíše na základě hlubokého studia vědecký životopis Klementa Gottwalda a jeho společníků? Se všemi souvislostmi té doby, se znaky justičního řádění na Východě i na Západě, zejména v USA.
Proč všichni píší a píší jenom vlastní odvary? Snad ne pro grafomanskou slávu nebo pro zisk z knižního trhu?
S Klementem Gottwaldem jsem se potkal i později jako dopisovatel dětských a mládežnických novin. Od něho a od jeho osobní sekretářky jsem se dozvěděl, že si z politiky a jako novinář nesl životem jeden zvláštní zvyk. K napsání jednoho projevu mu musela vždy stačit jedna špička jedné tužky.
Jděte do archivů a můžete se přesvědčit: všechny Gottwaldovy projevy do konce roku 1948 jsou Gottwaldem napsané tužkou. O dvou špičkách potřebných k napsání řeči již soudil, že by jeho napsaný projev nikdo neposlouchal.
Kolikrát jsem si na tento okamžik vzpomněl, když mne mnozí neschopní lidé pověřovali, abych jim psal, jednou dokonce se spisovatelem a přítelem Janem Procházkou, jejich projevy. Některé pak vyšly v jejich sebraných spisech. Po létech se tito autoři divili, že všechna konkrétna v jejich projevech byla pouhou fantazií a mnohá byla skutečnými autory projevů vymyšlena.
To by se Gottwaldovi určitě stát nemohlo.
S Rudolfem Slánským jsem prožil jedno odpoledne na tradiční moravské mírové slavnosti. Bylo to v přítomnosti Marie Švermové a po létech jsme u dcery Jiřiny Švermové-Kopoldové a zetě Leopolda Kopolda na tento okamžik vzpomínali.
Bylo to tehdy, když jsem se zajímal o pobyt mladého Billa Clintona v roce 1968 v jejich dejvickém bytě.
Jak nyní píše exprezident USA ve svých zbrusu nových a obsáhlých pamětech, tento jeho pobyt ve Švermově rodině v Praze a pozdější Clintonova studentská cesta z Prahy do Moskvy se staly předmětem zájmu FBI před jeho zvolením prezidentem USA (je zajímavé, že nakladatelství Ikar nezařadilo jméno a příjmení Leopolda Kopolda do jmenného rejstříku, ač jej Clinton na své stránky zařadil).
Mne si naštěstí (žádná StB) nikdo nikdy nevšiml, nezajímala je skutečnost, že jsem seděl na slavnosti mezi Rudolfem Slánským a Marií Švermovou.
Snad to bylo i proto, že jsem žil v té době v trochu svobodnější zemi než byla ta, kde v padesátých letech platily hrůzné McCartyho zákony o neamerické činnosti, které se v souvislosti s padesátými léty u nás nepřipomínají.
Ale, jak dnes víme, ani u nás, ani v jiných lidově demokratických zemích na východ od Československa a v pozdější NDR se lidskými životy tenkrát příliš nešetřilo.
Vzhledem k odbojové, antifašistické minulosti svého otce Jakuba Hrabici jsem potkal po válce při své novinářské práci mnoho bývalých politických vězňů, kteří sdíleli léta v nacistickém lágru společně s Antonínem Zápotockým. Pomáhal ostatním spoluvězňům, kde jen mohl. Dokonce docela nedávno se nechal slyšet spisovatel a přítel Arnošt Lustig, že bylo-li v nacistických koncentračních táborech na někoho spolehnutí, pak to byli hlavně komunisté. Přesto se i v této souvislosti dosud nešetří pomluvami na adresu Antonína Zápotockého.
Než jsem nastoupil vojenskou základní službu, tak jsme se v létě 1955 spolu s kamarádem a tehdejším pionýrským tajemníkem OV ČSM Drahošem Hvězdou (nyní slavným prezidentem Společnosti cukrářů ČR) potkali ve Strážnici s prezidentem Antonínem Zápotockým. Z papírového kelímku si s námi připíjel dobrým slováckým vínem a zajímal se o to, jak žijeme. Nikde vedle něho nikdo nestál a nemířil na nás orlím zrakem - a když tam někdo z prezidentových strážců byl, tak se dokázal schovat za strom v zámeckém parku.
O rok později přijel za námi prezident Antonín Zápotocký do klatovských kasáren na čtenářskou besedu. Ještě dříve, než vkročil do posádkového sálu, zahrál si v hospodě s kamarády jednu rundu mariáše. V celém městě a u vojenského útvaru panovalo nad jeho opožděným příchodem zděšení. To, že si hodil partičku karet, mu však nakonec sloužilo ke cti. Nebylo to jediné provinění, které Tonda Práce, často nazývaný jenom Tonda, přichystal svým ochráncům a pořadatelům setkání.
Nejvíce ze všech Gottwaldových mužů jsem poznal - jako vojín základní služby - ministra národní obrany armádního generála JUDr. Alexeje Čepičku. Narukoval jsem spolu s jinými ke strážnímu praporu MNO (hned vedle tehdy vojenského hotelu Internacionál s rudou (nyní zelenou) hvězdou, tenkrát čerstvě dostavěného. Všichni vojáci útvaru jsme měli stejnou míru postavy, měřili jsme stejně jako ministr. Měl 172 cm. Potrpěl si na parádu, například pro tradiční Armádní ples na pražském Výstavišti mu vojenští krejčí ušili parádní generálskou uniformu s bílým sakem. Když jsem ale spatřil po 17. listopadu 1989 na Pražském hradě (za Havla znovunavráceného do armády) generála Pézla, oblečeného do generálského smokingu s motýlkem u košile, musel jsem se Čepičkovi v duchu za jeho módní výstřelky omluvit. Čepička si s oblibou maloval obočí a používal pronikavé parfémy. Tu vůni okopíroval od sovětských vojenských poradců, kteří sídlili v blízké dejvické ulici - v Sadové. Jednou z našich pravidelných stojek byla také služba u ministrovy pracovny. Na příhody prožité v tomto a jiných střežených postaveních mi nezbývá místo. K obyčejným vojákům se Alexej Čepička choval přísně, ale spravedlivě. Dobrý výkon odměňoval předem přichystanou tabulkou čokolády. Špatný výkon návrhem na potrestání. Zajímal se o výtvarné umění, miloval dobrou kuchyň, často pracoval nebo vysedával ve své ministerské pracovně do bílého rána. Pochvaloval si klid pro práci. Byl pyšný na uznání obyčejných vojáků a na renomé, že všude, kde se objeví, nastolí pořádek. Před mýma očima degradoval ve vojenském prostoru na Doupově plukovníka na vojína, když nešťastný důstojník podlézal stěnu stanu s proviantem, kde zrovna ukradl konzervu s párky. Svému ministrovi padl přímo do náruče a najednou jsme na tom oba byli v Československé lidové armádě stejně. Před ministrem stáli dva vojíni.
Po létech jsem jej náhodou, jako zjevně nemocného člověka, potkal v linkovém autobusu ČSAD, když jel směrem do Senohrab s flexaretou přes rameno. Choval se jako obyčejný člověk. Ve srovnání se současnými politiky by bylo možno jej po odchodu z politiky označit za úplnou nulu. Nedal se ani na astrologii, ani na karban. Tehdejší režim by mu to konečně ani nedovolil.
Nezapomenutelnou figurou byl pro mne jistou dobu Václav Kopecký o němž se na jeho vlastním pohřbu říkalo, že umřel poslední tribun lidu, řečník mluvící z hlavy v době čtení projevů z papíru.
Každý jeho veřejný projev byl obrovskou estrádou pro posluchače. Většinou jej pronášel bez saka, v bílé košili. Byl chodící encyklopedií vzpomínek, zážitků a příhod, které dokázal v několikahodinových projevech před svými posluchači demonstrovat. S nesmírnou barvitostí například líčil maršála Josifa Broze Tita a jeho cestu k Náserovi (později nazývaného Násir) do Egypta po moři. Kopecký zveřejňoval, že na prezidentském korábu měl někdejší "krvavý vrah" Tito dokonce i živou krávu kvůli čerstvému mléku k snídani. Na tom dokumentoval skromnost života našich vládců, kteří takový blahobyt ani zdaleka nemají. Poznal jsem ho ještě na dvou sjezdech ČSM na pražském výstavišti. Byl náruživým kuřákem cigaret a v sále se samozřejmě nesmělo kouřit. Přesto mne o přestávce požádal, abych mu pod stolek tribuny podstrčil popelník a Václav Kopecký si pak při jednání vykuřoval jako malý kluk nebo uličník. O tom, že v sále kouřil, věděl tehdy kromě mne asi jenom Mirek Lupač. Kopecký občas přišel do bufetu vedle hlavní tribuny (dnes by se řeklo do klubu V.I.P.) na skleničku koňaku.
Všude, kde se objevil, těšil se velké přízni umělců, herců, hereček, spisovatelů a básníků, režisérů, sportovců a novinářů. Z některých se později stali disidenti a začali svého Vaška nehorázně pomlouvat, což činí podnes. Asi by to pro něj nebylo nic podivného, patřil k těm, kdo s takovým obraty svých spolupracovníků počítal. Také on nejednou varoval mladší před kluzkými parketami, zejména v pražské politice.
I Václav Kopecký měl své oblíbence. Patřil k nim i Ladislav Štoll. Vím, že každé srovnání kulhá, ale přes obrovské výhrady k němu zaujímal Kopecký mezi uměleckou a kulturní veřejností své doby zhruba takové postavení, jaké zaujímal po léta mezi současnými českými umělci Pavel Dostál. I on měl své oblíbence a nelze popřít, že k nim patřil i Milan Knížák.
Nikde, kde se něco dělo, Václav Kopecký nechyběl. Znal klady tehdejších uměleckých hvězd a znal i jejich hříchy, mnoha umělců se dokázal často i zastat (třeba Jaroslava Seiferta) a jiné poškodil. Později nechápal, že se jednotlivě postavili proti němu. Jako tomu zpravidla bývá v životě v zemi, kde se každý projevený dobrý skutek po zásluze tvrdě potrestá.
S Antonínem Novotným jsem se osobně poprvé v životě setkal při jedné akci na toaletě. Když se chystal umýt si ruce a zjistil, že po ručníku není v této místnosti nikde ani památka, zaklel. Z úst nejvyššího jsem zaslechl slova, která jsou dnes součástí běžného mateřského jazyka: "Je to ale bordel, ani mýdlo, ani ručník!" Nevěděl jsem, co na to říct, jenom jsem nesměle pohnul hlavou a podivně se zasmál spolu s prezidentem.
Když slavil své poslední narozeniny v prezidentské funkci v prosinci 1967, vykřikoval na adresu gratulantů to stejné, co jsem slyšel z jeho úst na toaletě: "Je to bordel, soudruzi, vláda nevládne!" Jeden z tehdejších odborových předáků, tajemník ÚRO předák Václav Pašek, kterého jsem znal z doby, kdy byl předsedou prvního Krajského národního výboru Jihlavského kraje, mu odvětil: "Když na Ústřední radě odborů nejede výtah, tak vyhodíme výtaháře. A výtah začne zase pořádně jezdit, soudruhu Novotný!" Ta Pešákova výtka mířila na předsedu vlády Jozefa Lenárta. Ale to již bylo příliš pozdě.
Kaplanova a Kosatíkova kniha Gottwaldovi muži ničím nerozšiřuje dosavadní poznání o jedné politické garnituře poválečného období. V jiných knihách jiných autorů je toho ještě poměrně víc. V dalších nechybí v negativním světle ještě navíc Edvard Beneš, Ludvík Svoboda a nakonec i Gustáv Husák.
Absolutorium je přiznáváno - a pouze zčásti - Tomáši G. Masarykovi a také Emilu Háchovi.
Samozřejmě, že v novodobých knihách podobného typu je ozářen pouze jediný prezident a tím je Václav Havel. V jedné nejčerstvější knize - rychlokvašce o prezidentech už nechybí dokonce profil nového prezidenta, Václava Klause.
Kniha Gottwaldovi muži má v příloze několik zajímavých fotografií, v poznámkovém aparátu je však zcela nepravdivě uvedeno, že pocházejí z archivu autorů. Několik z nich je evidentně autorskými fotografiemi (Zápotocký, Novotný) z dílny mého již zesnulého redakčního kolegy z Mladé fronty Emila Fafka.
Jak mám v takovém případě věřit i dalším údajům?
Nejvíce ze všeho mne však v knize šokovala poslední kapitola Vzpomínám, interview Pavla Kosatíka se spoluautorem Karlem Kaplanem. Snad stojí za pozornost alespoň dva citáty z Kaplanových odpovědí.
Na otázku, jak přišel Kaplan k archívním dokumentům, odpověděl: "Většinu jsem měl nashromážděnou z dob, kdy jsem pracoval v různých rehabilitačních komisích, hlavně z roku 1968. Doma jsem je měl schované pod hromadou uhlí."
Ty se mu pak, jak sám dodává, podařilo vcelku bez problémů vyvézt na Západ.
A neméně zajímavá je i poslední Kaplanova věta v Kosatíkově rozhovoru: "V tom hlavním a rozhodujícím, s čím každý režim stojí a padá, však ten komunistický absolutně zklamal: nedokázal udržet krok s Evropou a zachovat Československo mezi vyspělými zeměmi Evropy, mezi kterými se až do té doby nacházelo. Sem tam některý člověk možná mohl mít z vlády komunistů prospěch, ale společnosti jako celku režim nepřinesl nic jiného než obrovské ztráty politické, hospodářské a kulturní."
Snad není třeba již více dodávat. Úsudek ponechám na samotném čtenáři knihy Gottwaldovi muži. Ten si po přečtení uvědomí, že napsaná slova již někde ve stejném či podobném podání spatřil dávno předtím.
To vše mi poněkud připomíná osud "semínkového" generála Jana Šejny, který si však všechno za kopečky odnesl pouze ve své hlavě. Měl sloní paměť a nosil v ní dokonce základní fakta o dislokaci armád Varšavské smlouvy. Měl bohaté znalosti o slabinách jednotlivých významných příslušníků velitelského sboru v těchto armádách. Než dospěl k rozhodnutí uprchnout na Západ a dát své znalosti k dispozici Pentagonu, nemusel žádné dokumenty schraňovat pod hromadou uhlí, jako to později učinil Karel Kaplan.
Ale žádného rozdílu nakonec mezi jedním a druhým není. Svědomí těchto lidí, jak se zdá, zůstává stále čisté. Proto nakonec všichni píši knihy a předkládají své poznatky z druhé strany (v níž léta působili) k věření a uvěření. Ale, jak známe z historie, soudný člověk nazývá tyto muže úplně jinak, než co si o sobě myslí právě oni.
Co když již dnes někdo shromažďuje, kopíruje a pod haldu uhlí opět ukládá dokumenty, aby, až nastane ten správný čas, napsal podobné dílo, jenže s jiným pojmenováním: Havlovi muži?
I o něm si však budu myslet to samé, co o jednom z autorů knihy Gottwaldovi muži!
Autor: Zdeněk Hrabica
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |