»Má kniha,« píše Giancarlo Sissa v úvodu k sedmnácti svědectvím boloňských básníků o vztahu poezie k městu, v němž žijí, a města k poezii, kterou píší, »chce být spíše dialogem než systematickým či historickým pojednáním, především by však chtěla, aby si co nejvíc lidí uvědomilo, co poezie během posledních třiceti let pro toto město znamenala a co všechno udělala pro jeho občanské, kulturní a sociální dějiny.« Tyto věty se zdají, a dokonce bez nějakých pochyb, mít poezii za »instituci«, která dokáže (a měla by si to tudíž co nejčastěji dokazovat) vést dialog nejen s jazykem, ale i konkrétní (neboli i lokální) realitou a nezaujímat přitom vůči ní služebné postavení. Takovýto vztah si ke svému městu, zdá se, uchovala »boloňská poezie.« Nebyla pouze příležitostí k pořádání »festivalů poezie« a dalších spektáklů, jejichž význam je v nejlepším případě spíše finanční než občanský a kulturní. A Čechy a Praha? Každá společenská realita si vytváří své zástupce, představitele hodnoty či pahodnoty, kterou považuje právě za nejvhodnější. Mezi takovéto hodnoty patřívala v Čechách i poezie a poezii bývala zase nabízena coby nejvhodnější a nejbezpečnější tématická volba Praha. Postavení poezie v českém historickém kontextu bylo odlišné od jejího postavení v kontextu italském, kde městské komuny coby nezávislá centra moci i kultury se rozvíjely po svém. Praha se stala symbolem a se symbolem se nedá vést dialog, jaký měl na mysli v případě Bologni Sissa, symbolu se slouží a také posluhuje. »Matička Praha« (kterou jediný Kafka vybavil drápy) mezi svá dítka ráda pojala i poezii. Neexistuje žádná »pražská« (ve smyslu dialogu) poezie, existují vlastně jen básně o Praze. Je-li každá báseň (pokud opravdu básní je) nevědomým, o to ale úpornějším pokusem o definici poezie jako takové, pak řada českých básníků se naopak ráda nechává definovat Prahou, symbolem, k němuž je možno přiřazovat nekonečnou řadu metafor. Existují ovšem i výjimky ochotně potvrzující pravidlo: tak třeba Vítězslav Nezval svou »barevnou pohlednici Prahy« (Nápisy na hroby) odesílá sice kamkoliv (Vidím jediné město / jímž protéká Seina Něva a Vltava), ale pouze z moravské pošty (Je tu také potůček v němž perou venkovanky prádlo / Potůček u kterého bydlím, přiznává v Ženě v množném čísle.) Kdyby moravští básníci, až na Bezruče, nepřenechali Moravu Praze, mohlo se Brno stát tím, čím je Bologna v básnické Itálii. Ostatně teď už je pozdě: globalizovaná Praha supermarketů, bank a internacionalizovaného zločinu se své někdejší symbolické roli vůčihledně vzdaluje a mizí v zemi ničeho a nikoho, z matičky se stává macechou, která se tu a tam, k potěše turistů a kvůli vlastnímu zisku, oděje do národního kroje. Z prostoru kdysi vyhrazeného literatuře, jak z něj neustále ukrajuje televize, tisk a reklama, zbývá pro ni jen málo místa, a tak stojí na jedné, obrazně řečeno komerční noze. Zbytek prostoru si chce uhájit tím, že se bude tisku, televizi a reklamě stále více podobat. Poezie je už beznohá.
+ + +
Bologna je pouze jedním z center italského kulturního života, mimo ni jsou tu Florencie, Milán, Řím a Neapol a Janov i Turín. Bologna »la rossa«, rudá, ale i »la grassa«, tučná, je centrem jednoho z nejbohatších italských krajů, s nejstarší univerzitou v Itálii a jednou z nejstarších v Evropě. Kraje antiklerikálního, pracovitého a tradičně levicového. Pierpaolo Pasolini, Roberto Roversi a Francesco Leonetti tu v roce 1955 založili slavný literární časopis Officina (Dílna), který měl spojit v jednu jedinou tvůrčí a kritickou metodu marxismus a experimentalismus, jak jej chápali Sanguineti a Barthes. Po čtyřech letech, v roce 1959, v něm však Pasolini otiskl jedovatý epigram na papeže Pia XII. a časopis přestal vycházet. Historie pak začala předkládat události, které si vyžadovaly zásadnější postoje a stanoviska. Pro mladou, studentskou Bolognu se nestal uzlovým rok 1968, jako pro Paříž nebo pro Řím, ale rok 1977, kdy byl při studentských demonstracích policií zastřelen student Francesco Lorusso. »Nějaký karabiník ho střelil do zad v ulici Mascarella,« vypráví v Sissově knize básník Eros Drusiani. »V ulici Zamboni to byla samá barikáda, stoly ze studentské menzy a psací stoly z literární fakulty, truhlíky na květiny z náměstí Scaravilli. Chodím sem tam a na nic nedokážu myslet. Jedna skupina vytrhává a hází na hromadu dlažební kostky. V podloubí nějací lidé pláčou, jiní se objímají. Pak se najednou vytvoří průvod, ozvala se první hesla, nejčastěji se ozývá: 'Běda tomu, kdo by nás chtěl poslat domů.' A průvod narůstá. Potkám kamaráda, stejně jako já neví, co dělat. Odpověď by to chtělo, jenže do průvodu, kde mají všichni na obličeji šátky, pasy plné kamení a v rukou Molotovovy koktejly se nám zrovna nechce.« Události roku 1977 poznamenaly studentský a veškerý veřejný život v Bologni na řadu let a tehdejší postoje politických stran předznamenaly jejich současnou podobu.
+ + +
»Magnus parens« boloňské poválečné poezie, to je Roberto Roversi. V roce 1923 se tu narodil a dosud tu žije. Stále ještě organizuje veřejnou podobu poezie. Po časopisu Officina založil další, Rendiconti, a coby odpověď na události roku 1977 časopis Il cerchio di gesso, Křídový kruh. V roce 1979, po sedmi číslech, časopis zanikl. Zajímavým organizačním počinem bylo založení Národního archivu mladé poezie: na listě o rozměru 33 x 46 cm v počtu 500 výtisků vydaná báseň byla rozesílána zdarma na 500 různých adres a náklady spojené s tiskem uhradilo dalších 500, tentokrát číslovaných výtisků, za které milovníci poezie a bibliofilové platili naopak vysoké částky. V roce 1982 založil Roversi kulturní asociaci Dispacci, Depeše, která rovněž distribuovala verše na jednotlivých listech: první byl vydán u příležitosti prvního výročí masakru na boloňském nádraží v roce 1986, kdy pravicoví teroristé připravili o život přes osmdesát osob. Depeše vycházely deset let. V roce 1986 Roversi založil literární časopis Lo Spartivento, Větrolam: »Místo setkání, bez zbytečných komplikací, avšak ostražité ve výběru básníků a básnických faktů.« Roversi sám vydal několik básnických sbírek, v roce 1959 Hon na člověka, v roce 1965 Záznam událostí a v roce 1969 mimo nakladatelský trh Právě probíhající deskripce. Giancarlo Sissa vzpomíná na jejich první setkání: »V ulici Dei Poeti byl a stále ještě je antikvariát Palma verde. Patří Robertu Roversimu. Tam jsem mu nesměle zavolal a zeptal se, zdali bych se s ním nemohl setkat a ukázat mu své verše. Přijal mne zdvořile a poctil pozorností, v jakou jsem se ani neopovážil doufat. (...) Když jsem se tam za několik týdnů vrátil, přijal mě stejně jako poprvé ve své knihami, rukopisy a lejstry zavalené pracovničce. Na stole před sebou měl mé básně, neviděl jsem však, že by k nim přičinil nějakou tu poznámku, vykřičník nebo otazník, které jsem čekal a kterých jsem se obával. O mých básních mluvil, jako by je znal nazpaměť.«
+ + +
»Není nijak snadné odlišit básnické sbírky pouze 'vytištěné' (které Umberto Eco ironicky zařadil do kategorie textů ontologicky vzato iluzorních) od sbírek 'vydaných', neboli patřících do závěrečné fáze skutečného nakladatelského projektu, do něhož patří i dialog mezi autorem a nakladatelem, který uchovává a znovu a znovu otevírá cestu k opravdové čtenářské vnímavosti, neomezené na ponižujících 'sto výtisků pro rodinu a přátele'. Není-li této úrovně (vyznačující nakladatelskou důstojnost a zodpovědnost) dosaženo, může nebohý autor narazit na nakladatele bez skrupulí (nezřídka s reklamou na prvních stránkách nejváženějších deníků) a je pak přinucen výrazně přispět na náklady spojené s vydáním sbírky, aniž by se jí pak dostalo sebemenší publicity a aby se vůbec dostala do distribuce,« píše univerzitní profesor a básník Alberto Bertani. Trh je trh a jeho dopad na literaturu je obdobný v Praze, Brně, Paříži i Bologni. Bertaniho kniha Třicet let z dvacátého století, věnovaná italské poezii od roku 1971 do roku 2001, přináší zajímavý poznatek. Když se Bertani zeptal svých studentů, četli-li nějakého současného (neboli některého z těch, jejichž jména nezazněla ve škole) básníka, nebo aby aspoň uvedli nějaké jméno, pak pouze jeden student jedno jméno sice uvedl, ale zkomolené, zato na otázku, napsal-li někdo z nich během posledního roku báseň, zvedli skoro všichni okamžitě ruku. Není důvodu pochybovat, že něco podobného by se opakovalo i u nás. Poezie vyslovující za své čtenáře to, co oni sami vyslovit nedokáží, přichází podle všeho o důvod k existenci. Čtenář si chce přečíst jen to, co by sám napsal, a tak si to radši napíše. Tento fakt jen upozorňuje na mnohem obecnější záležitost, týkající se jazyka, který přes zdánlivou rozrůzněnost svého diskursu (televize, internet, tisk atd.) neposunuje své hranice dál od »středu«, ale opačným směrem. Kde docházívalo k výpravám k hranicím jazyka, především v poezii, tam dochází naopak k ústupu do nerozlišenosti, ve které se poezie přibližuje próze, politický diskurs reklamě, reklama poezii a poezie politickému metaforismu. Postupná ztráta je upozorněním na nebezpečí hrozící jazyku, který se snaží povědět všem všechno jen proto, aby nikomu nic nesdělil a každého ponechal textu, který si sám napíše. Za dnešním komunikativním furorem se ukrývá »vleklá« imploze jazyka, jeho proměna ve všemožnými prostředky vedený a nikým neslyšený beztvarý diskurs, v autismus jazyka, jemuž předchází autismus jeho »avantgardy«, poezie.
+ + +
Zcela neoficiálním »centrem« mladé boloňské poezie, básníků, literátů a studentů, je lokál (restaurace? vinárna? pivnice?) v úzké, starobylé ulici ve středu města. Montesino. Montesino, to je jakási široká a dlouhá chodba, po obou stranách jsou dřevěné stoly bez ubrusu. Místo něj každý host dostane pod sklenici či pod talíř nahnědlý list papíru a na něm několik básní: Pablo Neruda, Rilke, Montale, Giudici, ale i Bertani nebo Sissa. Hosté si je mohou číst při jídle či při sklenici, předčítat je nahlas ostatním, odnést si je domů. Večer co večer je lokál plný mladých lidí, většinou studentů. »Básníci rádi chodili do Montesina číst své verše, protože věděli, že tam vládne ono tázavé a hluboké ticho, po němž poezie touží«, píše v Sissově knize básník Ribani, »pondělky v Montesinu, to byl politický diskurs, pokus zabrat si napřed jen místo, pak ulici a nakonec celou čtvrť.« Soužití poezie a obyvatel města je v Montesinu zcela přirozené. Mezi plakáty, jimiž jsou vyzdobeny stěny, shlíží na ty, kteří jej snad opravdu mají za svého, Che Guevara. Návštěva z Prahy si nemůže nepřipomenout zašlou pověst pražských kaváren a vináren, jakou byl třeba Haškův Montmartre v Řetězové ulici, nebo redigovanou, nespontánní Violu a bohužel i vyústění pražského hospodského folklóru do žalostné epizody s nevrlým Hrabalem jako ornamentem Clintonovy návštěvy v Praze. V Montesinu by se i Haškovi možná i bez piva líbilo víc než s Clintonem U tygra.
+ + +
Poezie stále více budí dojem jazyka, který vede sám se sebou spor, zřídka dialog, a stále méně ví, o co má spor a o čem dialog vést. Ztráta témat znamená ztrátu čtenáře a ztráta čtenáře zase odchod poezie do autismu. Boloňští básníci by určitě měli odvahu označit svou poezii za poezii angažovanou.
FRANCESCA SERRAGNOLI
Jakmile uvidím dítě
je mu sotva pár měsíců
kudrny má zpocené
červenou tečku od komára na čele
a směje se
tělo se mi rozpadá na kusy
hlava se točí jako Země
a srdce mi kdosi ždímá jak mycí houbu
ALBERTO BERTANI
Na pohřbu bezvěrce
Určitě si to můj milý umíš
představit jsem tu
zazděný
mezi dělohu a mramor
už nic než pláč
dešťových kapek bušících na Kartouzu
konečně nikdo němý
mezi dělohou a mramorem
Nokturno
Jen drobek Kamilo schází
směšný úlomek
a měsíc by už byl v úplňku
zrovna tam kde na okamžik
se pozdržela křivka tvého prstu
a nad tmu temnější se propadá
deska světa
chvost či prach mraků
prchajících od večeře
ROBERTO ROVERSI
101
Chtěl bych mít na čtení
hodně knih. Ještě teď. A před sebou čas.
Knihy plné neznámých znaků
prachem zašlé stránky
knihy objevené doma v komoře
pach kutny a vosku před kostelem
na břehu řeky u
zábradlí ocelového mostu ode vsi ke vsi
- čekat na list papíru až jej oknem přivane vítr
Hlas se snáze uchová pod sněhem
Pád je
102
Pád je pádem kamenů
proč by sem morový dech neměl dorazit
jinak to prý ani být nemůže:
každý si nahonem rovná
osud a
jako pozřený strom či zlomená větev
necítíš jak v tobě stárne srdce?
co trvá to zadupávají poutníci bez cíle
vynoří-li se z mlh a vlekou za sebou květiny.
Jistě, stačí vyjít od třešní
a dojde se daleko
coby prach
(Itálie pohřbená pod sněhem)
GIANCARLO SISSA
Bologna ještě jednou
Buď v sobě mít trochu floutkovské síly světců
jejich chmurnou neústupnost na nočních náměstích
s močí, výkaly a peřím na chodnících
jak hledají víru ve zmlklém popelu po heroinu
a vyhnout se nenávisti a tchořím očím dýlera
co za pár hodin je stejně venku
Nebo přijmout důsledky
prořídlého vábení volebních výsledků
- demokracie ze samých opomenutí - zevnitř
se prodírá děs sociálního úpadku: Bologna
»město syté a zoufalé?« nebo spíš podříznuté
břitvou tuposti ubíjejícími nájemnými a byty
v Beauty center a mafiemi a saunami... a převraty
k posrání...
Město s vyčerpaným kreditem
V zimě opálená odchlupená blondýna
Tetovaná žumpa dokořán nabídka schoppingů
a aperitivů - plynová komora prdů
od bohatých mládenečků co se zpožděním
brzdí při jízdě v protisměru - obři tu nenesou
na ramenou trpaslíky ale peníze banky
tristní fitcentra a hulvátskou prázdnotu... a nekonečno
»Bologna město syté a zoufalé« je citát z monsignora Giacoma Biffiho, bývalého boloňského biskupa. O tomto jeho výroku se svého času hodně mluvilo. Z mého pohledu bezvěrce je to jediná páně biskupova věta, se kterou bych mohl souhlasit.
Přeložil ZDENĚK FRÝBORT
Autor: Zdeněk Frýbort
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |