Olomoucké nakladatelství Fontána letos vydalo pod tímto názvem překlad práce moskevského profesora Borise Semjonoviče Ilizarova Tajnaja žizň Stalina, vydané ruským nakladatelstvím Věče v roce 2002.
Kniha je zajímavá zejména pramenným významem. Poprvé se z ní dozvídáme o obsahu a osudech pozůstalosti J. V. Stalina, ne zcela případně nazývané Stalinovým archivem. Problém jejího poznání nebyl jen v dostupnosti materiálu, ale zejména v tom, že tento fond byl po Stalinově smrti neodborně rozdělen a tím porušena odborná zásada pomocných věd historických o nedělitelnosti archivního fondu. Některé části písemností a obsáhlé knihovny tak nejsou k nalezení. Ačkoliv autor, vedoucí vědecký pracovník Ruského historického ústavu RAV, se velmi kriticky staví k éře Stalinovy vlády, přispívá významně k omezení démonizace této historicky tak významné postavy. Na rozdíl od mnoha západních kolegů vychází ze znalosti dochovaných pramenů a nikoli z legend i padělků, uměle vytvářených bělogvardějskou emigrací.
Za příklad může posloužit dodnes opakovaná lež, vyfabrikovaná po Stalinově smrti emigrací, že byl agentem carské Ochranky. Toto tvrzení nechal prověřovat v tehdy kompletní pozůstalosti i v policejních spisech již N. S. Chruščov. Dlouho utajovaný elaborát komise, Chruščovem k problému vytvořené, podle autora jasně hovoří o podvrhu, zfabrikovaném antisovětskými emigračními propagandisty.
Snahou B. S. Ilizarova bylo poskytnout jasný a objektivní pohled na Stalinovu osobnost z dochovaných materiálů pokud možno v celistvosti. Z hlediska historické heuristiky se autor snaží o přístup k historické osobnosti kvalitnější než v případě i u nás známého generála Volkogonova. Ilizarov, který byl Volkogonovým spolupracovníkem při studiu pozůstalosti, se k němu staví kriticky. A právem. Autorovi jde na rozdíl od něho o celkový obraz psychologie zatím málo pochopené Stalinovy osobnosti a ne o soudy nad dokumenty, vytrženými z kontextu ve snaze získat osobní politický kapitál v období perestrojky.
Důležitým pramenem, dosud nikdy nepoužitým, je Stalinova velká osobní knihovna. Knihy jsou vždy obrazem duše a Ilizarov využil Stalinův způsob práce s nimi, který by jistě odsoudil každý zanícený bibliofil. Knihy jsou totiž zaplněny jeho poznámky k textu, k jehož podtrhávání používal různobarevných měkkých tužek. Takto předem "zpracovával" i knihy určené pro jeho děti, zejména dceru Světlanu, knihy, od nichž si sliboval vliv na formování jejich osobnosti.
Josif Visarionovič Džugašvilli zde vystupuje jako starostlivý, ale velmi zaměstnaný otec, který měl zájem o výchovu svých dětí. Časově ji však nezvládal , jak je patrné z charakteru a názorů jeho druhého legitimního syna Vasilije Džugašvilliho (v době války byl pro rodinu takřka nedostupný a knihy byly často prostředníkem mezi ním a příbuzenstvem).
Stalin sám byl autodidakt v nejlepším smyslu slova, knihy byly pro něj spolu s životními zkušenostmi základem utváření osobnosti. V mládí si syn pologramotného gruzínského ševce - nebyl žádným šlechtickým levobočkem - hledal vzory nejprve v krásné literatuře. Ilizarov rozebírá především Stalinovu gruzínskou četbu, z níž si vybíral i první revoluční krycí jména, například Koba. Před nastoupením revoluční dráhy psal a vydával poezii i malé prozaické útvary. K těmto raným pokusům se později nehlásil. Zájem o krásnou literaturu projevoval až do smrti. Je otázka, zda ji také cenzuroval. Ilizarov dokládá, že umožnil například vydání románů Dostojevského, které nechtěla oficiální cenzura povolit. Z žijících ruských autorů si nejvíce vážil Maxima Gorkého. Plné souhlasných poznámek jsou mimo jiné překlady Anatola France.
Cenzuroval nebo pročítal a v osobních poznámkách drtivě kritizoval laciná oslavná životopisná dílka o sobě či o jiných představitelích bolševické revoluce. Ilizarov to interpretuje jako snahu o cílenou tvorbu vlastního dějinného obrazu. Je to sporné, protože jím uváděná Stalinova písemná oficiální vyjádření i osobní poznámky neobsahují nic jiného než základní myšlenky Plechanova, který nejlépe z marxistů té doby zpracoval problematiku úlohy osobnosti v dějinách. Plechanovovy spisy, díla Leninova oponenta, Stalin nejen vlastnil a studoval, ale umožnil i jejich vydávání. Osobní knihovnu si nechal pořádat tematicky podle jím určeného rejstříku, výjimku tvoří autorsky řazené práce představitelů marxismu, k nimž řadil i své skutečné nebo domnělé odpůrce: Trockého, Kameněva, Zinověva a Bucharina. Ilizarov toto důkladné prostudování a opoznámkování jejich děl interpretuje tak, že Stalin "vykrádal myšlenky svých kritiků". Podle mého názoru lze tento fakt vykládat i jako důkaz jeho nečernobílého vidění, když byl schopen povznést se nad osobní zášť vůči myšlenkám oponentů. Zajímavé je, že Stalinovými osobními knihovníky byli i nejbližší příbuzní jím proskribovaných představitelů, manželka Kameněva a Sedov, syn Trockého.
Ilizarov tvrdí, že knihovníci (neuvádí jejich úplný seznam, ani léta jejich působení) byli v případě Stalinova nesouhlasu s jejich prací perzekuováni. Tato možná teze není podložena v textu podrobnostmi a důkazy. V případě manželky Kameněva i Sedovově byly příčiny pronásledování jasně jiné, politické.
Osobní knihovna dokládá etapy Stalinova širokého sebevzdělávání. Je dokumentováno logickou linií od prostudovaných středoškolských učebnic k vědeckým monografiím. Je to patrné nejen v humanitní oblasti, ale i v přírodních vědách, technice a vojenství. Stalin vynikal již na střední škole - v pravoslavném semináři - v přírodovědných předmětech. V době své vlády byl schopen kvalifikovaně se vyjadřovat - jak vzpomínají tehdejší konstruktéři - k zbraňovým systémům a jejich vývoji. Maršál G. K .Žukov ve svých memoárech oceňoval jeho přehled ve vojenských záležitostech.
Autor se v oblasti Stalinova studia historie zaměřuje zejména na knihy o velkých historických osobnostech. Málo se dozvídáme o vývoji Stalinova vztahu k zakladateli sovětské marxistické historiografie M. N. Pokrovskému, kterého přirozená smrt zachránila před represemi, jimž podlehli jeho spolupracovníci. Z historiografie etnografie i z vědecké paměti, jak jsem sám zjistil ještě v 90. letech, byl zcela vykořeněn například perzekuovaný marxista Matorin.
V knize není uspokojivě dokumentován Stalinův příklon k ruské nacionalistické historiografii, reprezentované například již předrevolučním historikem a stalinským akademikem E. V. Tarlem. Stalinova ideová proměna marxismu v nacionalismus již ve 30. letech, tedy před rokem 1946, neušla českému profesoru J. Macůrkovi. Chybně v ní však viděl sblížení SSSR s tehdejší evropskou společností. Je otázka, zda byla důsledkem Stalinova osobnostního vývoje, nebo záměrnou přípravou kultury společnosti na fašistické válečné nebezpečí. Ilizarov zaznamenává, že Stalin včas studoval Hitlerův Mein Kampf v ruském překladu.
Mezi Ilizarovým bouráním legend je zajímavá i otázka údajného Stalinova alkoholismu. V knize je uveden dosud neznámý fakt, že Stalin si nechal pro sebe vyrobit klamavé sklenky o malém skutečném obsahu na své oblíbené bílé gruzínské víno. To snadno vypil a nechal si je stále dolévat. Ve skutečnosti neměl k alkoholu, zvláště tvrdému, silný vztah. I maršál Žukov popisuje, jak vrchní velitel pil gruzínské víno, nabízel jim je, ale spolustolovníci se raději drželi vodky.
Obsáhlá kniha, v českém překladu o 507 stranách, obsahuje mnoho nových informací o osobnosti J. V. Stalina-Džugašvilliho. Mezi neznámými prameny jsou mimo knihovny analyzovány i jeho lékařské zprávy, vysvědčení atd.
Na rozdíl od postojů četných biografů, kteří jsou při interpretaci pramenů ochotni
stavět se až do úlohy obhájců svých hrdinů, je Ilizarov spíše ovlivněn kritikou období Stalinovy vlády. Jeho práce s prameny je přesto spojena se značnou snahou o objektivní pohled na tuto rozporuplnou osobnost. Monografie si neklade za cíl stát se vyčerpávající prací o ní, ani o tomto období historie SSSR. Proto pokládám za užitečné sledovat další autorovu vědeckou práci.
Problémem českého vydání je špatná kvalita českého překladu. Monografie postrádá i osobní rejstřík. Nezvyklý je překlad ruských citací do češtiny. Velkému počtu ruských zkratek schází vysvětlující seznam. Přes tyto potíže lze knihu prof. B. S. Ilizarova čtenářům doporučit a ocenit redakční výběr olomouckého nakladatelství.
Autor: Vladimír Kristen
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |